"Víš, přemýšlela jsem a to hodně." Trochu jsem se posunula, aby si ke mně mohl Tobias přisednout. Hned jak se okolo mého krku obmotaly jeho ruce, položila jsem si hlavu na jeho rameno a dál pozorovala východ slunce.

"Já taky." ušklíbl se a dal mi ruku na bok. Tu jsem tu hned sundala a trochu se zamračila. "Mohli by jsme zkusit 16ku a ten někdo bych mohl být já." Ani jsem se na něj nepodívala a věděla jsem, že má ten svůj výraz. Mlčela jsem a tak mu nejspíš došlo, že se o tom nechci bavit.

"O čem?" Broukl mi do ucha a obdaroval mě malou pusou do vlasů. Kdyby to udělal kdykoliv jindy, asi bych se blahem roztekla, ale teď jsem měla plnou hlavu jiných myšlenek a tak jsem se jen zavrtěla. On si po mém činu nejspíš všiml, že nejsem nějak ve své kůži a tak přestal s tím co chtěl udělat - ať už to bylo cokoliv.

"O všem." Zašeptala jsem. Byla mi zima, ale to jsem v tuhle chvíli sotva vnímala. Nemohla jsem na to myslet, nechtěla jsem si připustit, že až zmizíme, může mi být ještě větší zima než teď. Chtěla jsem věřit tomu, že zmizím jak pro ostatní, tak i pro sebe, ale věděla jsem, že to nebude pravda. "Musíme si pospíšit Tobiasi." Znovu jsem to řekla jsem šeptem, ale tentokrát jsem se k němu natočila a přišpendlila na něj svůj pohled, jako by mě někdo sledoval.

"Cože? Co to tu meleš?" Jeho hlas zněl trochu zmateně a jeho oči se vpíjely do těch mých, asi aby pochopil o co mi jde. Snažila jsem se zůstat klidná, ale moje tělo se začalo nekontrolovatelně třást a do očí se mi nahrnuly slzy.

"Věděla jsem to." Řekla jsem potichu, tak abych to slyšela jen já. Nechtěla jsem kvůli němu brečet. Opět. Včera jsem se s ním pohádala a všechno to vlastně směřovala jen k jednomu důvodu. Všechno se to točilo kolem mého zmizení o kterém věděl jen on. "Věděla jsem to." Zašeptala jsem a prudce se vymanila z jeho sevření a zvedla se z houpačky.

"Co? Co si věděla?"Zmateně se mě zeptal a jednou rukou si frustrovaně vjel do vlasů, přestože je měl krátké. Přešla jsem ke dveřím a rychlým krokem jsem se vydala nahoru do jeho pokoje, kde jsem měla všechny svoje věci.

"Řekneš mi už, proč se chováš, jako bys to právě dostala?!" Okřikl mě mezitím, co jsem se zmateně snažila sehnat všechny věci se kterými jsem přišla, což znamenalo: mobil. A ten jsem právě teď nemohla najít. "Hledáš tohle?" 

Když jsem se otočila, stál opřený o pant dveří a ze široka se usmíval, mezitím co držel můj mobil. Nechutně jsem se na něj podívala a prošla okolo něj, čímž jsem zabavila jeho pozornost na tolik, abych mu nepozorovatelně vytáhla ten mobil.

"Věděla jsem, že se mnou chceš jen spát ty sráči!" Zakřičela jsem z plných plic a snažila se zahnat slzy, které se mi draly do očí. Nedívala jsem se na něj a ani jsem to neměla v úmyslu. Šla jsem rovnou ke vchodovým dveřím, ale metr před mým cílem mě chytil za lokty a otočil si mě směrem k jeho tělu. 

V tu chvíli se mi promítly scény z filmů, kde se tohle stalo. Všechny skončily stejně. Všechny skončily polibkem a odpuštěním a tak jsem, vlastně ani nevím kde se to ve mě vzalo, se rozpřáhla a vrazila mu facku. Ten pár sekundový šok, který jsem mu způsobila, zapříčinil to, že jeho ruka trochu povolila a já tak měla šanci uniknout. 

Vyběhla jsem z jeho domu a jelikož jsme byli sousedi, věděl, že nemá cenu se mě pokoušet dohnat. Vyběhla jsem schody do svého pokoje a zamkla za sebou, protože jsem věděla, že za mnou každou chvíli přijdou rodiče. Nepřišli.

Rychle jsem si vzala do ruky seznam a přelétla po něm pohledem. Stihla jsem jen devět věcí a už chci utéct. Skousla jsem si ret a jedním pohybem papír rozpůlila. Cítila jsem se totálně na dně. Všichni koho jsem kdy znala a měla ráda mě povedli. Jedna slza se mi skutálela po tváři, ale toho jsem si nevšímala a rychle ji rukou setřela. 

Vzala jsem si svoji Nike tašku na cvičení a doufala, že se mi do ní vejde všechno, co budu potřebovat. Jako první jsem si do ní zabalila spodní prádlo a nějaké oblečení na léto, ale jelikož moje taška nebyla nějak extra prostorná a já bych víc věcí stejně neunesla, musela jsem se spokojit pouze se sportovními kraťasy a dvěma tílky. 

Naházela jsem tam ještě pár svetrů a teplé kalhoty. Nakonec jsem si vzala mýdlo a kartáček na zuby. Na líčení jsem ani nepomyslela, stejně by se mi do tašky už nevešlo a tak jsem si místo toho sbalila ještě nabíječku a mobil jeden pár sportovních bot. 

Měla jsem skoro všechno co bych teoreticky měla potřebovat. Já vlastně ani netušila co budu potřebovat, nebo kam jdu. Věděla jsem ale jednu věc, zmizím odsud co nejrychleji to půjde. Ještě jsem si vzala mobil a nasadila si sluneční brýle. 

Cestou do kuchyně jsem si vzala z koupelny nějaké prášky na bolesti a nebo nachlazení, jen pro případ, že by se mi něco stalo. V kuchyni jsem si vzala pár plechovek, ale moc se mi toho do batohu nevešlo a tak jsem měla možnost vzít si jen pár věcí. 

Přibalila jsem k tomu ještě pár pytlíčků se semínky zeleniny a vodu. Tu jsem si dala i do menší taštičky, kde jsem měla mobil a peněženku. Když jsem bezmyšlenkovitě asi deset minut hypnotizovala rodinou fotku vysející nad krbem, rozhodla jsem se, že je na čase odejít. 

Na prahu našeho domu jsem se ještě otočila a můj pohled sklouzl opět na tu onou fotku. Trochu jsem se pousmála. Měla jsem svoje rodiče opravdu ráda a Caleba také, i když to tak nevypadalo. Konečně jsem se rozhodla vyjít z domu a namířila si to přímo ke kolejím.

Cesta mi trvala necelých dvacet minut a já myslela, že mi po chvíli odpadne ruka  atak jsem si trochu oddechla, když se přede mnou začalo rozprostírat kolejiště. Sedla jsem si kousej od kolejí a čekala až přijede vlak.

Po chvilce jsem v dálce slyšela houkání a tak jsem se rychle vyšvihla na nohy a popadla svojí tašku. Rychle jsem se rozběhla podél vlaku a když jsem vycítila pravou chvíli, hodila jsem tašku dovnitř a rychle naskočila. 
Celá zadýchaná jsem se posadila blízko ke dveřím a opřela se o stěnu vagónu. Rychle jsem oddechovala a když už jsem byla úplně odpočinutá, otočila jsem svou tvář směrem k východu. 

Dívala jsem se jak se pomalu blížím ke zdi a cítila, jak mi vítr čechrá vlasy. Zhluboka jsem nadechla a stoupla si. Vlak začínal zpomalovat a já byla připravená vyskočit. Byla jsem sama a tak by proklouznout za hranice neměl být problém. 

Rychle jsem se odrazila a když jsem dopadla na zem, utíkala jsem. Utíkala a utíkala až mě pálily nohy. Snažila jsem se to nevnímat, protože pár metrů přede mnou se právě tyčila zeď. Přidala jsem na rychlosti a jediné na co jsem myslela, byli všichni ti, kteří mě až teď pouze využívali a zradili. 

Show us your gracefulness Tris.

*

*

* 

POVINNĚ PŘEČÍST!!!!

Zig zag!
Poslední kapitolka lidi. Asi mě někdo bude chtít zabít, jelikož jste počítaly se spoustou kapitol jak jsem to napsala, ale víc jak polovině to určitě bude jedno, soo :)

Rozhodla jsem se to ukončit protože jsem nikdy nechtěla happy end. Stačilo, že jsem vám ho dopřála v Immortals! :D .. takže teď v téhle kapitole (poslední) mi všichni povinně prosím napište, co si myslíte!! Prosím :)