o dva týdny později

Když jsem uslyšela ten zvuk, okamžitě jsem vystřelila z postele - nikde nikdo. Hned jak jsem svůj zrak upřela na noční stolek, všimla jsem si problikávajícího mobilu, který mě upozorňoval na to, že mi zbývá jen třicet minut, než se tady zastaví autobus. 

Rychle jsem k němu přiskočila a co nejrychleji ho vypnula, jelikož mi ten zvuk už pomalu začínal lézt na nervy. Promnula jsem si spánky a snažila se nevnímat přicházející bolest hlavy. Všimla jsem si, že jsem na posteli nechala spousty papírů. Rychle jsem je přikryla peřinou a narovnala ji tak, aby nic nebylo vidět. 

Autobus jsem stihla akorát, i když jsem tedy dneska skončila bez snídaně. Připadalo mi, jako by mě každý pohled v autobuse snad chtěl zabít. Všichni si mě prohlíželi, jako bych za to mohla já. Jako by jsem ji zabila já. 

Jak se vyrovnávám s tím, že moje nejlepší kamarádka umřela a moji dva kamarádi se pohřešují? Asi jako každý normální teenager. Do čtyř ráno se snažím rozluštit všechny důkazy co jsem proti Jeanin nasbírala. Zítra to budou dva týdny. Dva týdny co unesli Chris, Willa a Alla a dva týdny co se Čtyřka ještě neukázal. Dva týdny utrpení a strachu. 

Dva týdny jsem neviděla Ryana a všichni, koho jsem znala se ke mně teď točí zády. Můj průměr ve škole klesl víc jak o půlku a já začínala být zoufalá. Ne z toho, že se mi horší známky, ale z toho, že lidi okolo mě mizí a já se bojím, abych nebyla další. 

Jak už jsem řekla, první zmizeli oni tři a dva dny potom byla Chris mrtvá. Ještě ten večer jsem napsala Čtyřkovi na Facebook a další den, jako by se i po něm propadla zem. Pak přišel na řadu Ryan. Uběhl skoro týden, tedy do týdnu zbýval jeden a půl dne, abych byla přesná, a já se s ním měla setkat. Když přišel na naše místo k rybníku, zdál se mi takový jiný. Nervózní. Pořád si mnul ruce a zběsile tikal očima mezi mnou a lesem. Druhý den zmizel.

Autobus už dorazil ke škole a já co nejrychleji vystoupila. Když jsem došla ke skříňkám, podívala jsem se na svůj seznam, který byl přilepený žvýkačkou ke dvířkům. Asi před půl rokem jsme s Chris začaly psát 50 věcí, co musíme stihnout než odmaturujeme. Smutně jsem se na ten kus papíru podívala a pak ho objala. Držela jsem ho tak pevně, jako bych si myslela, že když ho budu co nejvíc mačkat, nakonec to vyplivne všechny mé přátele. 

Snažila jsem se nerozbrečet, což mi v poslední době dělalo velký problém, a radši se vydala do třídy. Když zazvonilo podruhé a přišla učitelka, věděla jsem, že je něco špatně. Když učitelka počítala studenty, chyběla Marlene. To už jsem nevydržela. Ne dalšího. 

Rozběhla jsem se na záchody. Přitáhla jsem si batoh k tělu a snažila se přestat brečet. Jediné co jsem mohla, bylo udusit se svými slzami. Omylem jsem obrátila batoh, který mi vyklouzl z ruky a vypadalo mi všechno učení na zem. 

Všimla jsem si jednoho papíru na vrchu. 50 věcí, co musíme stihnout udělat než odmaturujeme. Rychle jsem popadla tužku a přeškrtla slovíčko odmaturujeme. Místo toho jsem tam připsala zmizím..

Badumtss!

Konečně mě napadlo jak mám pokračovat! :D Promiňte, ale ty 2 týdny jsem vážně urputně přemýšlela, jak smyslně pokračovat a teď se to nějak pokusím hodit na papír!

Pro newtmas fanoušky: Začala jsem překládat jednu Newtmas ff, tak doufám, že si to pak někdo přečte :)