"Jsem kretén. Jsem kretén, kretén, kretén. A především jsem stupidní, zakrslej, podělanej, neschopnej kretén."

"Jo, to jo."

"Ano, výborně, jak mi tedy vysvětlíte, že jste byl v jeden den, schopen znovu porušit hned dvě pravidla, za což bych vás měl na fleku vyrazit?"  

Zamrkal očima, prsty jemně protřel koutky očí a vrátil se zpět do reality. Jeho paměť stagnovala, předhodila mu na stůl jasné zamítnutí přístupu orazítkované všeříkajícím červeným nápisem. Nedokázal se dopátrat znění předchozí věty, vycházející z Jankowskiho úst, zato dokázal přesně určit, kolik česnekového dipu měl k hlavnímu chodu.

"Můžete být konkrétnější? Mám pocit, že i špatně zbarvený inkoust v propisce je pro vás důvod někoho vyrazit," pronesl nonšalantně, kotník levé nohy opřený o koleno pravé, jednu ruku přehozenou o opěradlo židle z šedesátých let. Skoro až mohl pouhým okem vidět intenzivně pulsující žílu na odhaleném čele velkého šéfa. Ne že by existoval den, kdy by měl enormní, mastný nárazník zakrytý.

"Zapsal jste pacienta na seznam čekatelů pro transplantaci ledviny," zdvihl tlustý, černými chlupy zarostlý ukazovák, "na vašem místě bych s transplantací čekal a prozatím si vystačil s dialýzou. A u toho možná i zkontroloval stav pacientova zdravotního pojištění, které - jak jste si vy jistě nezjistil - není pro naši nemocnici úplně výhodné." 

Stálo ho mnoho sil, neprotočit očima. Takže je zvrátil tak mocně, až měl pocit, že na okamžik zahlédl okohybné svaly v lebce.

"Já zas myslím, že pro pacienta by nebylo úplně výhodné umřít kvůli nefunkčním ledvinám. Před dovršením pětatřiceti let," argumentoval dostatečně laicky, aby hloupou, sobeckou a nelidskou poznámku ředitele prohodil oknem. I kdyby se Jankowski pokusil záznam v seznamu čekatelů odstranit, jeho rodina by se o tom brzy dověděla a žaloba by byla otázkou času. A nehledě na to, že by internista rád viděl mužův prasečí zjev za mřížemi, či alespoň s tučnou pokutou na krku, nehodlal kvůli osobnímu plezíru riskovat život mladého chlapa, který má před sebou ještě dost času, než naskočí hrobníkovi na lopatu a nechá sebou mrsknout na druhý břeh.

"A k vašemu druhému přestupku," otočila svině bez další reakce list, "jak jste si mohl, pro všechno na tomhle světě, dovolit, nechat ordinovat rezidenta, který je u nás na praxi teprve necelé dva měsíce?!" 

"Víte, mládí se dnes strašně podceňuje. Když já byl mladý a teprve začínal, snil jsem o zachraňování lidských životů, věřil jsem v objevení léku na rakovinu a byl optimista každým coulem. Chtěl jsem do práce chodit každý den s úsměvem a dát novou šanci na život člověku, kterého mi osud svěří do péče. A taky... jsem se stal doktorem ze stejných důvodů, jako naprostá většina lidí tady. Ambiciózní rodiče, lehce nadprůměrný plat a možnost chlubit se před spolužáky ze základky, kteří to nedotáhli dál, než na post pinglů a prodavaček v supermarketu."

"Kim-"

Pozvednutá dlaň zastavila po česneku zapáchající protesty právě včas. Jinak by totiž byl internistův dlouho šetřený monolog přerušen. Což přeci nemohl jen tak dopustit.

"Průšvih je, že úžasný americký systém pojišťoven mi zaručuje jen takový plat, abych si zaplatil výdaje na bydlení a život. Moji rodiče se nesmířili s faktem, že nejsem plastický chirurg, který by jim domlouval kosmetické úpravy se slevou a mí spolužáci se nacházejí na zcela jiném kontinentu. Takže se můžu nanejvýš chlubit svému kocourovi, který mě ale tak či onak u nejtemnějšího místa na těle.
Tudíž, povězte mi, fakt se vám vyplatí vyhodit dalšího doktora, který se tu a tam dopustí přešlapu, co stojí nemocnici nanejvýš pár set babek, anebo si mě tu necháte a nebudete se mi zbytečně srát do cesty? Zdržuje nás to oba," vrznutí židle, ředitel s bradou u podlahy a za rohem mizející lékař. Další úspěšný den, kdy nepřišel o práci kvůli své vlastní tvrdohlavosti a neústupnosti. Začínal mít ze sebe samého dobrý pocit.

*

Stál pod sprchou, horké prameny bičovaly nepříjemně ztuhlá záda a on se již nemohl dočkat, až nepříjemně pnutí z podbřišku konečně zmizí. Měsíce bez možnosti vyřádění se byly vyčerpávající i přes fakt, že většinu dní trávil v práci a do postele padal naznak, neschopen dalšího pohybu. 

Uvědomoval si, že krátkodobá známost bude mít ještě krátkodobější účinky, vidina večera stráveného v něčí společnosti mu ovšem byla milejší, než další večer s Tescem, vínem a komediálními sitcomy z přelomu milénia. 
Upravil vlasy, skryl drobné nedostatky pod slabé líčení a do hrsti popadl klíče od auta. Kocour mu věnoval vyčítavý pohled, miska ale přetékala granulemi a voda byla křišťálově čistá. V životě majitelů domácích mazlíčků zkrátka musely existovat i dny, které budou patřit jen jim a nikomu jinému. 

Noční město mělo zvláštní, příjemnou atmosféru. Světla hravě poblikávala, davy mladých lidí obrážely bary a vychutnávaly si popracovní činnosti, na něž měli rozhodně více času, než vytížený interní lékař.
S poctivou dávkou trpělivosti si oprášil schopnost podélného parkování a vysoukal se z vozu na chodník, rozhlížeje se kolem. Neměl v úmyslu řídit pod vlivem alkoholu a vzhledem k zítřejšímu jednodennímu volnu, rád uskuteční pátrání po vlastním voze, jehož lokaci do odbytí půlnoci zaručeně zapomene. Přinejmenším v to doufal.

Hudbu příliš nevnímal. Připadala mu vždy na jedno brdo. Podobný rytmus, podobný text, podobné barvy hlasů zpěváků a účel se taktéž nikdy neměnil - vyplnit ticho, nebo přehlušit již tak ohlušující šum v podniku. 
Hlasivky připravil odkašláním, loktem se opíraje o podsvícenou desku baru. Pohledný číšník se naklonil blíž, spolu s až moc silným závanem deodorantu a typicky americkým úsměvem. V očích navzdory němu vepsaná jen únava a touha pádit domů. 

"Mojito," zažádal stručně. Citrusy, santal a růžové okvětní plátky. Blond vlasy elegantně sčesané z čela, pomněnkově modré oči a šibalský úsměv na rtech. Nebyl na tak rychlé získání pozornosti zvyklý, pětatřicítka netrpělivě lomcovala klikou, zatímco dvaatřicítka stěhovala nábytek před dveře a chránila slábnoucí jedenatřicítku před předčasným skonem. Zdálo se však, že kvalitní geny odváděly svou práci poctivě a oddalovaly první vrásky spolu se šedivými vlasy před nezvratitelným zásahem a zohyzděním. Nebo zkrášlením, přijde na to, jak se příroda rozhodne.

"Nechte to na mě," kývl směrem k číšníkovi, avšak pozornost ihned padla zpět na lékaře, který se v duchu zaradoval nad ušetřenými zelenáči v peněžence.
"Snad teda nikomu nelezu do zelí," přihodil na oko zdrženlivě. Bylo ovšem milým gestem, že minimálně předstíral zájem o případného partnera svého dnešního vyhlídnutého cíle. 

"Kdybys lezl, ani bys mě tady dneska nenašel," chutný nápoj popadl do ruky a postavil se k nevelkému stolíku, unikaje tak od přeplněného stanoviště. Davu lidí měl pro dnešní den plné zuby, nehodlal zde trávit zbytečně svůj volný čas, který mohl věnovat vyplavování frustrace, či spánku, do něhož upadne po dvou hodinách vytrvalého zoufalého pláče.
"Mám ovšem životně důležitou otázku," nadhodil, blond muž zvědavě zdvihl bradu, pobízeje lékaře k jejímu položení.

"Chci zapomenout na včerejšek, na celý uplynulý týden a na další asi měsíc a půl, který se odehrál. Hodlám dneska večer vypustit z hlavy práci a soustředit se jenom na aktivity prováděné ve vodorovné, v případě jiných preferencí i horizontální poloze. Zvládneš to, nebo mám jít raději o dům dál?"

Kouzelný úsměv, kterého se vzápětí dočkal, musel v nějaké vzdálené galaxii právě stát za zrodem nové hvězdy. Modrooký princ bez bílého koně a stříbrné zbroje věnoval své princezně s překvapením v klině hluboko posazený, bublavý smích. Viditelná úleva byla rázem na obou stranách hrací desky dlouho odpíraného sexu.

"Už jsem se začínal bát, že budu muset vytahovat z kapsy laciný balící hlášky a doprošovat se trochy lidského tepla," sklonil se níž, dlouhé štíhlé prsty, zdobené inkoustem všech barev i tvarů, uchopily Namjunovu zakulacenou bradu.
"Do půlnoci zapomeneš i na dnešek."

Věřil, že si budou rozumět.

*

Zdálo se, že ani dlouhých čtyřiadvacet hodin následujícího dne, kdy měl volno, nestačilo k oklepání se z jednoho z nejtrapnějších a nejnepříjemnějších rán v jeho životě. Ze své osobní zkušenosti věděl, že to býval právě on, kdo byl ten mazlivý a chvílemi až dotěrný typ ve vztazích. Včetně těch na jednu noc. 
Avšak blondýn, vedle něhož se předcházejícího rána probudil, byl prototypem člověka, kterého byste po dvou měsících soužití vyhodili z okna a zabarikádovali se po zbytek života v bytě. A do vašeho skonu by vám nechyběla lidská společnost. Do toho rána neuvažoval nad tím, že by se pokusil utéct z vlastního bytu po špičkách, jako kdyby v něm byl sám tím narušitelem. 

Doslova se třásl na setkání s pacienty, kteří mu budou přivádět infarktové stavy, poteče mu z nich voda ze zubů a bude bránit nutkání jít a překopat americké školství od základů. 
Cestou na pokoj jedné z pacientek zakoupil kelímek kávy a se stetoskopem kolem krku pospíchal chodbou.

"Dobré poledne, slečno Millerová," usmál se ihned, vypouštěje ukňouraného blond floutka z hlavy. Zarudlá kůže svobodné matky ve středních letech pod silným světlem bílých zářivek vyloženě blyštila. Snad za to mohla vrstva hojivé masti, pokrývající nejpostiženější místa, kde se výrazné šupiny odumřelých buněk odlupovaly. 
"Infúze vám byla dána dnes kolem osmé, stále se necítíte dobře?" 

"Zbytečně vám to komplikuju, viďte, doktore?" usmála se maminkovsky hnědovlasá žena, vějířek vrásek kolem očí zvýrazňoval tlak a stres, který se s ní táhl od útlého dětství, kdy jí byla choroba diagnostikována.
Přesto se internista musel její otázce od srdce zachechtat, tišící léky proti bolesti visely na háčku v tekuté formě, sáček skoro prázdný. Jen slabě koncentrovaný roztok bohatě stačil na zmírnění nepříjemného pocitu pnutí a migrén, které podle doplňovaly nepříjemnou paletu komplikací.

"Ah, kdybyste jen věděla, čemu musím v práci čelit. Nevěřila byste, ani kdybych vás vzal do ordinace na příjem," zazubil se, kolem pobíhající sestru požádal o propouštěcí papíry a při pohledu na nástěnné hodiny připustil, že se svým povinnostem vyhýbal už dost dlouho. A dle ranního nakouknutí do přecpané čekárny věděl, že situace se za uplynulé hodiny pouze zhoršila a minimálně jeden lékař už riskl výskok z okna v prvním patře. Dopad do otřesného květinového monstra, které Jankowski nechal hrdě vysadit při svém nástupu na trůn, dokázala uklidnit i ty nejnapjatější nervy praktických lékařů.

Káva stydla, sloupeček kouře nad její hladinou byl minutu po minutě slabší a on, usazený na zdravotnické stoličce, uvažoval. Měl by vyprávění pacienta použít pro další díl z připravované bichle "Výkřiky do tmy k smrti unaveného internisty", nebo se má pokusit přesvědčit muže, že týden používání léku nebude mít dlouhodobé účinky na problém, který se s ním táhne už deset let?

"Už jsem vyzkoušel všechno. Dokonce jsem si koupil extra dávku jen na migrénu. Zabral mi na bolesti zad, pomohlo mi to lépe zvládat stres a uklidnilo mi to nervy před spaním. Držel jsem se návodu, ale míjí se to účinkem," lomcoval rukama vytížený programátor, kouty vypadaných vlasů sahaly až za horizont ohybu lebky, šedé oči si po celých deset minut držely pohled šestiletého kluka, který upadl a na kolínku měl teď bebíčko o velikosti čmeláka.

"CBD není všelék, chlape," vrtěl hlavou Namjun, bradu podepřenou oběma rukama, "aby vám pomáhal na tohle všechno a ještě na migrény, musel byste ho pravděpodobně začít hulit. Což v tekutém skupenství nelze."

Mocným odražením od podlahy a krátkým písknutím podrážek o podlahu, přesunul se ke stolu a před předepsáním medikamentů si ještě jedenkrát připomenul, na co vlastně CBD olej už nestačil. Vstal, muži do ruky vtiskl recept, paže složil na hrudi a odpověděl na nepoloženou otázku dřív, než pacient stačil otevřít ústa.
"Předepsal jsem vám zatím hořčík jako doplněk stravy a k tomu nějaké standardní léky proti bolestem hlavy. Jestli ani to nezabere, zkuste si sehnat sušenou bio-verzi CBD s vyšším obsahem THC. A nějaké fajnové sklo. Fialová jsou prý moc pěkná a mezi mladými to teď frčí."

Dle vyjeveného pohledu a pokleslé čelisti lékař poznal, že uhodil hřebíček na hlavičku, nemuseje vysvětlovat nic dalšího. Nastala dlouhá chvíle ticha, kdy programátor střílel pohledem mezi receptem a lékařem, na jehož tváři hrál výmluvný, přiblbý úsměv a úzké oči stáhl do maličkých škvírek. Možná i nakrátko hraně zavrávoral ze strany na stranu.

"Kdybych to... ehm, kdybych to sehnal," odkašlal si muž, rozhlížeje se kolem. Chvíli už si internista myslel, že začne alternativní lék na migrénu hledat v květináči s fialkami. 
"Pomůže mi to?"

Ušklíbl se, ležérně se opíraje o desku vachrlatého stolíku odpověděl: "Jestli ano, tak vám především bude úplně volný, když ne."

***

Ný, sice není sobota a ani "předčasné" vydání dílu nemůže omluvit dlouhodobou absenci příběhu, ale hádejte co? Už mám sestavený stůl! Takže můžu v klidu sedět, postel nadále využívat skutečně jen na spaní (a nikoli jako pracovní i jídelní stůl) a pomalu se zas vracet do hry s předepsanými díly a nápady, které se mi v mezičase vyrojily v hlavě. 

Snad se mi brzy povede s Golden Touch zas o něco málo pohnout kupředu.

Doufám, že se vám díl líbil a samozřejmě jsem ráda za každou odezvu v podobě přečtení, hvězdy, či případného komentáře.

Mockrát děkuji, že vyjadřujete příběhu podporu, vážím si toho moc nejmoc! ^^