Telefony na příjmu vyzváněly, saniťáci pomáhali odvážet nové případy, které si vyžadovaly okamžitou pozornost lékařů na pohotovosti a internista v sobě pociťoval náhlý nedostatek cukru. 
Únava se mu zakusovala do pat a při pohledu na pozdní odpolední hodinu se tomu ani nedivil. Nejedl od samého rána, pokud nepočítal již lehce nahnědlý banán na lince, který před zběsilým úprkem do práce spolykal a od té doby se nezastavil. 

Momentálně očekával výsledky testů jednoho z pacientů, kterého ke své nehorázné úlevě bude moci pustit zítra domů, aby jej mohl nahradit další, ještě nepříjemnější, otravnější a zatvrzelejší. 
Opíraje se o kovové zábradlí, nepříjemně tlačící do beder, s nevěřícným výrazem četl pobíhající text na obrazovce pageru. Promnul si kořen nosu, upravil padající obroučky brýlí a při cinknutí výtahu už věděl, jak nezdravý jeho dnešní oběd bude.

Jídelna připomínala jakoukoli školní jídelnu v kterékoli zemi. Jen výběr jídel byl značně omezený a jeho kolegové mnohdy ani nedostali šanci v klidu své jídlo dojíst. Procházel tedy kolem dětinsky barevných plastových židlí a stolíků, na nichž nacházel pouze zpola prázdné tácy, kde spousta jídla zůstala netknutá. 

U vitrínek s jídlem se zastavil, sliny se mu zbíhaly a oči šilhaly hladem. Následně vzteky, když uviděl drobky, které po sladkých čokoládových, vanilkových a borůvkových muffinech zbyly. Jako nakopnutý pes zvedl zrak, otylá kuchařka se síťkou přes řídké, mastné šedivé vlasy nespokojeně špulila rty. Nikdy nechodil tak, aby jí to bylo po chuti. O půl dvanácté bylo příliš brzo, za hodinu zas bylo až moc narváno a ona nestíhala nabírat pochybně zbarvené ovesné kaše na talíře. Ve dvě hodiny už bylo tak pozdě, že mu nemohla nabídnout nic kloudného, tudíž se lékař rozhlížel po vybílených chlaďácích o to déle. 

"Kam zmizely muffiny?" vyzvídal táhlým kňučením. Kuchařka protočila oči, obočí tak tenké, až bylo skoro neviditelné, znechuceně povytáhla na vrcholek kulaté hlavy.

"Všechny byly pryč už ve dvanáct. Vyberte si něco a běžte," odbila muže zkouřeným hlasem, masité rty velice ztěžka artikulovaly jednotlivé slabiky. K dokonalé iluzi Disney záporačky jí scházela už jedině fialová kůže a tři páry chapadel.

"To není možné," zaprotestoval pobouřeně lékař, jindy útlé obdélníkové oči nabraly okrouhlejší tvar, plný údivu a ublížení, "vždyť ty tvrdé, seschlé parodie na pečivo nikdo jiný nejí."

Jednu ruku nevrlá kuchařka položila na nedefinovaný pas, druhou ukázala na druhý konec jídelny. Jakmile se internista otočil po směru tlustého prstu s okousaným nehtem, vzedmul se v něm vztek. Jankowski roztahoval rty v křivácký úsměv, kolínko na vrcholku hlavy se samou pýchou - a mastnotou - lesklo, srstnatou pracku pozvedl výš, třímaje v ní poslední borůvkový muffin. 

"Dejte mi ten těstovinový salát a já vás nechám být," otočil se zpět na ženu, věkově dávno za zenitem. Falešný úsměv pozvedl výrazné lícní kosti výš a oči zúžené jako rozzuřená šelma. 

"Na takovou nabídku čekám už skoro čtvrt hodiny, nate," plnou naběračku oklepala o talíř. I granule pro Tesca servíroval lépe. Žaludek zaplakal, když do sebe cpal zdravý salát bez jediného gramu cukru. 
Jankowski, unikátně kombinující zápach kolínské i zatuchlého potu, prošel kolem svého zaměstnance s úlisným šklebem. Těžká ruka stiskla mohutné rameno lékaře, jenž se sebezapřením opětoval jak úsměv, tak i upřený pohled masového vraha. 

"Válka o tento muffin mezi námi je stejná, jako válka všech lékařů v této nemocnici. Ani v jednom z případů se nelze vyhnout civilním ztrátám," pronesl, arogance z neobratně volených slov odkapávala na podlahu, prožírala se podlahou a otravovala celý zástup lékařů, které svým chováním ředitel už tolikráte urazil. 
Těžkými kroky kráčel pryč, vítězný vítr mu z plachet Namjun ovšem vzal dříve, než překročil práh vyprazdňující se jídelny. 

"Právě proto vás z interny přesunuli nahoru do kanclu, aby se tyto ztráty minimalizovaly." 

*

Soptil. Nejen kvůli uzmuté dávce cukru a nefunkčnímu automatu na kafe, ale především kvůli rezidentovi, na jehož zprávu během oběda musel odpovídat. Hnal se přecpanými, chaosem vyplněnými chodbami, cestou se ujistil o zdraví postarší pacientky, která se mu během krátké kontroly svěřila s nevděčnými dětmi a vnoučaty.
Dokonce i o své fence, čekající na ni doma, mluvila s větším nadšením, než o vlastním manželovi, s nímž už si po šedesáti letech manželství vůbec nerozumí. Kdo by si taky rozuměl s urnou vystavenou na polici v obýváku, že ano.

"Tys mi vážně psal, jaká je odpovídající dávka léku na hypertenzi u paní Montgomeryové?" vřítil se s teatrálními gesty do odpočívárny. Mladičký budoucí lékař seděl jako zařezaný, brýle se silnými skly visely doslova na špičce širokého nosu, obaleném do ustupujících beďarů a černých teček.

"Pacientku jsem dostal na starosti dneska ráno," vymlouval se, mizerně nacvičený pohled psíka ponechaného na pospas při kraji silnice Namjuna ještě více iritoval, "nechtěl jsem riskovat předávkování-"

"Je to standardní Bumetanid," přerušil internista monolog, posadiv se naproti klepajícímu se hochu. "Dávku určíš snadno. Otevřeš jí pusu, nabereš hrst a hodíš. To, co jí dopadne do pusy, je ta správná dávka!" 

Rezident začal pomalu splývat s ohavně zeleným nábytkem, na němž seděl jako přitlučený. Prsty svíral koženkou potažený gauč, kloubky bělaly a intenzivní pohled nadřízeného jej děsil k smrti víc, než jak to při vizitách zvládal Jankowski.

"A ještě něco ti povím," zdvihl při odchodu internista ukazovák, otočiv se zpět, v tmavých očích jasná známka zklamání a rozhořčení, "jestli o tobě znova uslyším, že necháváš sestřičky dělat za tebe tvou práci, poletíš z týhle nemocnice i z univerzity tak rychle, že ani tvoje studentské půjčky nebudou mít šanci tě dohnat."

Mladík sklopil hlavu, popraskané rty stiskl mezi zuby, nenacházeje jedinou výmluvu, která by snad mohla omluvit jeho neschopnost a slabý žaludek.

"Zavádět katetr a určovat odpovídající dávky léků bude tvůj denní chleba, jestli se někdy dostaneš do nemocnice jako doktor," navázal po nedlouhé odmlce, skořicově hnědé obočí zdvihl do nebeských výšin, leč rezident se nedovažoval navázat pohled.

"Takže zítra se mnou budeš na příjmu," zakončil krátkou lekci, odcházeje s triumfálním úsměvem a buransky vypnutou hrudí.

"Ale pane, ředitel Jankowski říkal, že nesmíme-" 

"Jankowski mi může políbit prdel a do tý svý ať si narve všechny muffiny světa!" 

*

"Kafe?" chladný vzduch a silný zápach dezinfekce, marně přebíjející nasládlé aroma na něj mělo uklidňující účinky, jako tolik vyzdvihované aromaterapie. 

"Kafe," ozval se hlas okleštěný od emocí, patolog hrbil záda nad stolem a vpisoval do bezpočtu řádků poznatky o nebožtíkovi, jehož zbytky byly momentálně ukryty v chladícím boxu.
Ihned poté, co plastový kelímek přistál na stole, otočil se černovlasý muž na rozvrzané židličce, široký úsměv na propíchaných rtech a hluboké, tmavohnědé oči spojily pohled s internistou.

Asi bych měl chodit víc mezi lidi, zaklel Namjun, sotva cítil krev, hrnoucí se mu do tváří i uší. Na podobné pokukování nebyl zvyklý celá léta, krátká známost z univerzity se odehrála před léty a od té doby prožíval jen kratičká milostná vzplanutí. Taková, co začínala pár hodin před půlnocí a končila s rozedněním hned následující ráno. 

"Mám něco na tváři?" vypálil nakonec na pokraji zoufalství, kolena se mu třásla a v hlavě bil- ne, rozum doslova mlátil na poplach a ručkou ukazoval na nebezpečně vysokou hladinu testosteronu, kroužící ve vzduchu kolem něj. Na zlomek vteřiny věnoval nespokojenou grimasu zdroji tohoto nebezpečného hormonu, usazuje se na nízkou ordinační židličku při stole. 

"Ne, jen mě napadlo, že bych ti tu kávu měl někdy oplatit a pozvat tě," krčil rameny nevinně starší muž, špičku boty zachytil jednu z kovových nožek židle a přitáhl nic netušícího internistu blíž. 
Ten plamínek naděje, maličké doufání, že bude hladina hormonů radikálně snížená v následující, hluboce uvolňující půlhodině, byla udušena ve chvíli, kdy patolog položil dlouhé nohy přes lékařovy pokrčené.

"Souhlasím," připustil s dlouhým povzdechem, upíjeje hořkou kávu z komicky maličkého náústku, "už mi dochází drobné." 
S očima zaměřenýma na Christopherovu práci, nevšiml si dlouhého zkoumavého okukování, jež mu bylo věnováno. 

"Pád ze schodů?" zamračil se nechápavě při přečtení příčiny smrti nebožáka. Obdivoval patologovu schopnost, stíhat nejen práci pro nemocnici, ale fungovat také jako soudní patolog, kterému tu a tam přistane na stole případ od policie. Jistě, nejednalo se o případy, vyžadující extrémní pozornost, ovšem ani to nijak nezmenšovalo internistův zájem o jakékoli pikantnosti z řezníkových zakázek. 

"Šest obratlů na prach, tři zlomená žebra a jedno nalomené. Jo, a ošklivě pohmožděné rameno. Původně s tím pracovali jako s vraždou, ale ten chlap žil poslední tři roky sám, tudíž změnili předpokládanou příčinu a dali to mně. Všichni mají neprůstřelné alibi," vysvětlil se žhnoucím nadšením, jen dokazujícím, jak moc bavilo patologa jeho zaměstnání a přínos společnosti. 

"Sám?" otočil se po černovláskově směru lékař, zvědavé oči samou zvědavostí jiskřily i přes skla elegantních brýlí. 

"Vdovec, manželka mu umřela na rakovinu slinivky," přihodil pro doplnění, štíhlým prstem, jehož kůže byla taktéž obalena do pořádné dávky inkoustu, přiložil k obrazovce, "měl i vyvrknutý kotník. Nejspíš uklouzl na schodu a spadl tak nešťastně, jak jen mohl." 

Internista chápavě zabručel. Nemohl by se ani dopočítat, kolik podobných případů - samozřejmě takových, při nichž letecký den pacient přežil - se k němu dostalo. Vyvrknuté kotníky, vyhozená kolena či ramena, se vším se setkával tak často, že by šlo napsat bichli. Spoustu bichlí o tom, kolikrát se musel něčím podobným zaobírat. Většinou byl na vině led, nešikovnost nebo zbrklost při léčbě výronu kotníku, kdy byli pacienti příliš nedočkaví znovu capkat po rozpálených ulicích Orlanda.

"Prý si s sebou bereš jednoho kluka na příjem," zašklebil se patolog, v kelímku mu zbývaly nanejvýš dva tři loky americana. 

"Tady se člověk nemůže ani šťourat v nose, všechno všichni vědí ve chvíli, kdy odejdeš z místnosti," protočil očima, poklepávaje na patologovy štíhlé, jako kámen tvrdé holeně, aby mohl pohodlně vstát. "Bojí se všeho, na co sáhne. S takovou ho do žádné nemocnice nevezmou."

Nastínil situaci krátce, načež opouštěl pitevnu se smíšenými pocity a nutkavou potřebou zajít si při prvním volnu do baru. Potřeboval rozptýlení. Už od chvíle, kdy vychodil všechny školy, se zřekl jakýchkoli románků na pracovišti. Slyšel o tom mnohé, měl známé, kterým vztah v práci nevyšel a buď raději vyměnili nemocnici, nebo trávili své hodiny v práci s nechutí. Ani jedno nechtěl zažít. 

*

"Nemám z toho dobrý pocit," vrtěl hlavou rezident, směna nezačala ještě ani jemu, ani internistovi, který seděl v rohu místnosti, dioptrické brýle pověsil Jackovi za klíční kost a v ruce svíral kelímek dvojitého espressa.

"Hele," ozval se chraplavě, "spal jsem asi hodinu a půl, na cestě do práce jsem našel na sedadle spolujezdce tři dny starý donut a u drive-through do sebe kopl dvě extra silný pressa. Teď už vlastně tři," koukl koutkem oka na kelímek, jímž výmluvně zatřepal.

Rezident věnoval svému nadřízenému omluvný pohled, avšak na jazyku jej pálila slova protestů stejně tak silně, jako ho v ten samý okamžik pekelně pálila žáha a v sanicích cítil zlověstnou hořkokyselou pachuť.

"Takže jsem dokonale připravený porvat se s Bohem o životy pacientů, nebo minimálně umřít během toho, co se o to budu marně pokoušet. Kapiš to?" uvedl na pravou míru dodatečně. Než se brýlatý hošík zmohl na jediné slovo, uslyšeli klepání na zvukotěsné dveře. ještě aby ne, když hodiny ukazovaly za pět minut sedm, tedy pět minut do oficiálního otevření ordinace.

"Hodně štěstí, kluku. Snaž se a dostaneš ode mě dobrý hodnocení," usmál se pozitivně, zdvihaje průhledný kus oválného plastu jako svatý grál, naplněný vínem, které Ježíš vyčaroval z vody.
A nemohl uvěřit svým očím a uším. Daredevil, leč s kapkou potu tekoucí po spánku, rudými tvářemi a zprvu rozklepanýma rukama, fungoval až na pár záludných drobností bezchybně. Hlavu měl nasáklou vědomostmi jako houba, zvládal je zúročit a prokázal, že když příště uslyší stádo, představí si nejdříve koně, nikoli zebry.

Na druhé straně internista, vzhledem ke své únavě, docela zapomněl, že činy mívají často i své důsledky, jimiž je třeba čas od času čelit. Uběhlo několik hodin od začátku směny, rezident byl po dvou z nich propuštěn na svobodu i s dobrozdáním od svého vedoucího lékaře v kapse.
Do oběda tak zůstal lékař na mnoho absurdních případů u příjmu sám, umírajícího muže ve středních letech poslal domů s předpisem na sprej proti rýmě a práškům na bolesti hlavy. Vyděšeného kluka, jenž očividně utekl všímavé partnerce přímo z postele, ujistil, že ne - jeho rodiče mu v kojeneckém věku skutečně nenechali udělat obřízku. 
Ženu ve středních letech - s kruhy pod očima, nápadnými šedinami a zaschlou řasenkou na tvářích - pak musel se zklamáním poslat domů, protože fotka její tchýně k předepsání arseniku či laudana, želbohu, nestačí. Ačkoli ruce ho svědily a chtěly popadnout papír, propisku a předpis na přípravek vydat.

*

Spadla mu brada. Vitrínka se sladkou nabídkou pamlsků se stávala internistovou nemesis. Prázdné poličky mu tlačily slzy do očí a nevrlý výraz kuchařky ho přinutil zvolit opět zdravou variantu, z níž nevymáčkne tolik energie, kolik na zbytek dne potřeboval. Budiž mu útěchou, že úderem sedmé může odejít z nemocnice jako osvobozený otrok. Dnešní večer měl patřit jen jemu.

Překvapeně povytáhl obočí, černý mundur přilákal internistu jako lampa můru. Patolog věnoval znavenému kolegovi uklidňující úsměv a Namjun si zahanbeně užíval doznívající přítomnost kořeněného parfému. Milostné vzplanutí s neznámým hezounem z baru už na něj zpoza rohu vykukovalo a utvrzovalo jej, že na dalších pár týdnů bude mít od neposlušného těla, zmítaného hormony, božský klid.

"Ty jsi můj zachránce," zaskřehotal dojatě, na kraji plastového tácu přistál oschlý čokoládový muffin plněný vanilkovým pudinkem. Nejspíše poslední takový muffin týdne, který se k němu dostane. 

"Ber to jako platbu za ten oběd z před tří týdnů a za všechny ty hnusný kávy, co jsi do mě lil," šťouchl jej ramenem něžně patolog, černé vlasy stažené z čela. Jako úplatek chutnal sladký dezert ještě sladčeji.
Minimálně do doby, než se korpulentní zdravotní sestra sehla k internistovi a sdělila mu nepříjemnou novinu:

"Máš jít za Jankowskim do kanclu. Volal nám teď na sesternu a zněl naštvaněji, než obvykle."

Nemusel sice přemýšlet o důvodu, proč si jej jeho výsost Jankowski vyžádal, nebyl si ale jist, jak moc se bude schopen bránit. A nakolik zvládne ubránit Daredevila. 
S intenzivním pohledem v zádech opouštěl jídelnu a nervozita se mu krátce zahryzla za krk. Z muffinové války se stala válka o pracovní místo.

***

V sobotu nebyl čas a - přiznám se - ani tak docela nálada opravit další díl povídky. Rozhodla jsem se tak využít líné nedělní odpoledne a večer, abych doladila detaily a obohatila vám alespoň závěr víkendu.

Snad se mi tento záměr povedl a rovnou upozorňuji, že i když mám něco málo předepsáno, zásoby dílů se tenčí a spolu se stěhováním tak nemohu slíbit, jestli příští týden díl vůbec vyjde. Ale žádný strach. Času sice ubývá, ale nápadů nikoli, tudíž rozhodně nekončíme!