"Tak na co se mám podívat? Nemám moc času, takže to zkrať," zívl dlouze Namjun, očima bloumal po chladné místnosti, z níž jednu celou stěnu tvořily pouze chladicí boxy s obrovskými klikami pro otevření jednotlivých buněk, jejichž obsah z jedné osmnáctiny momentálně směl vidět. 

Popravdě, muž ve středních letech s torzem otevřeným jako samotné písmo svaté, bylo pro jeho již tak náročné odpoledne dostatečnou náloží psychickou i fyzickou. Jakmile se jeho žaludek zprvu znechuceně zhoupl jako voda na vlnách moře, hluboce vydechl a pevněji si utěsnil roušku.

"Řekněme," odkašlal si patolog, černé latexové rukavice si stáhl ze štíhlých, inkoustem zdobených prstů, a vyhodil je do odpadu, "že je to stejný, jako kdyby za mnou někdo přišel a oznámil, že našel Ježíšovu sbírku satanistických biblí."

"Ten chlap byl naprosto zdravý?" nechápal internista, s rukou přiloženou na žaludku se naklonil nad nebožtíka. Z jeho vnitřností - z části vyložených na vedlejší pracovní desce - toho nevyčetl víc, než by vyčetla cigánka na vesnickém posvícení z křišťálové koule.

"Srdce jak zvon, plíce poškozené akorát smogem a játra viděla alkohol možná tak na obrázku dodávky s Jackem," povzdychl si Chris, černé vlasy prostým pohozením hlavy odehnal z očí.

"To není možný, však-"

"Popravdě, říkal jsem si to stejný," zdvihl ukazováky obou rukou, načež rychlým gestem ponoukl Namjuna, aby jej následoval. Obsah nerezových mís, které poté naklonil jeho směrem, donutil internistu obrátit oči v sloup a zahnat první myšlenky na vyvrhnutí oběda z hlavy.
"Prášky na bolest. Ale v takovém množství, jako kdyby je bral minimálně pětkrát denně. A vzhledem k tomu, že nejsou poškozené jiné orgány-"

"Musel je brát teprve chvíli," dokončil myšlenku lékař, ohlížeje se po mrtvole. Teprve napodruhé si všiml chybějícího vrcholku lebky a především - absence mozku.

"Požádal jsem o výpis aktivit, kterých se účastnil. Hawai, zlato," zazubil se, popoběhl ke stolu a se všeříkajícím úsměvem předal několik listů papírů internistovi, který si rychle přečetl výsledky.

"Ten parazit napadl mozek a my si toho nevšimli," vzdychl posmutněle, věda, že mu další život proklouzl mezi prsty.

"Neměl jsi na to čas, nikdo z nás," patolog se bedry opíral o stůl, svalnaté paže založil na hrudi a dodal, že jen velká shoda nepříjemných náhod způsobila, že příliš velké množství parazitů nemohl mozek ustát. Nemluvě o bolestech, které byly nejspíše natolik nesnesitelné, až byl turista samým zoufalstvím zkrátka donucen nedbat příbalových letáčků.

"Předávkování léky proti bolesti," zakončil nedlouhou debatu Chris, načež vyskočil na nohy a vzrůstající temnotu v místnosti se rozhodl projasnit: "Dostal jsem chuť na pizzu. Dáme napůl ananasovou?"

*

V mobilu datum a hodinu společné večeře s patologem, vystoupal internista do vyšších sfér nemocnice, hledě do papírů pacientky, která na svůj nízký věk viděla víc doktorů, než zachovalá šedesátka. 
Bral to jako výzvu, kterou hodlal popadnout za pačesy a nepustit ji, dokud záhadu nerozlouskne. Zároveň cestou na pokoj nabral několik studentů, osvobodil je od nudných prací, kterými se jich jeho kolegové pokoušeli dočasně zbavit a krátce je seznámil s problémem. 

"Pacientka trpí bolestmi kloubů, kotníků, kolen a zad. Posledních několik měsíců si také stěžuje na zhoršující se bolesti ramen. Má omezenou pohyblivost a zvýšenou citlivost obzvláště u kolenou a při dlouhých procházkách pociťuje  vystřelující bolesti v kotnících. Diagnóza a postup léčby?" hučel rychlou angličtinou, do níž tu a tam pronikl korejský přízvuk.

Dychtiví studenti se všemi silami snažili držet krok s lékařem, pochodujícím před nimi ďábelskou rychlostí. Plášť za ním mocně povlával a vyjukané sestřičky před ním uskakovaly pomalu i do květináčů při stěnách chodby. 

"Existují onemocnění v rodině, která by mohla ovlivnit stav pacientky?" zdvihl propisku brýlatý student, oči za sklíčky komicky zvětšené jako oči šíleného vědce v kreslených seriálech pro dorost.

"Revma a artróza z matčiny strany. A taky nedávno objevená skolióza," odpověděl bleskově lékař, zahýbaje za roh. Už dopředu dokázal odhadnout, jaké diagnózy se k němu nejspíše dostanou. Jestli budou či nebudou dávat smysl, tím si už tak jistý nebyl.

"Osteoporóza by to být mohla," ozvala se studentka jen okamžik předtím, než Daredevil stačil otevřít pusu. Ošklivě se na svou spolužačku zamračil a nespokojeně vrtěl hlavou, div u toho i nemlaskl.
"Jestli má nízkou tělesnou hmotnost a tyto příznaky-"

"Řídnutí kostí se u ní, ani u rodinných příslušníků, nikdy neobjevilo, Broskvičko. Hodnoty vápníku jsou v normě," přerušil dívku s opálenou pokožkou stejně razantně, jako bič prořízne vzduch. Následná odmlka studentů se mu rychle znelíbila a lusknutím prstů upoutal jejich pozornost zpět k případu.

"Nějaké sportovní aktivity, které by mohly ovlivnit opotřebení kloubů?" povytáhl obočí černovlasý hoch, kterého internista řadil mezi nejnadějnější adepty, kteří by se v nemocnici mohli uchytit po promocích.

"Tanec od devíti let. Ale rychle, Zorro, ta slečna čeká na pořádnou diagnózu už šest let. Nechci ji předat ortopedům s nepořízenou," odpověděl briskně a stejně tak svým studentům i pohrozil. Čas jim protékal mezi prsty a čas byl tím jediným, na čem při záchraně životů záleželo. To, a zachování si chladné hlavy.

"Co artróza? Pokud má genetické předpoklady, je možné, že jejich akumulace způsobila předčasné opotřebení," výstřel, leč netrefil střed terče, byl o mnoho lepší a přestože studenti to nemohli vidět, lékař se spokojeně usmál. 

"To už je lepší, ale artróza zasáhne spíš ramena a záda, občas ruce. A jedním z hlavních faktorů je obezita a nedostatek pohybu. Ani jedno u pacientky neplatí. Co tam máte dál?" cítil, jak se mu zvedal tlak. Krev mu hučela v uších, proudila žilami nezvykle rychle a srdce přímo nadšeně bušilo do hrudi. Dost možná právě tančilo čardáš z nenadálého přívalu energie.
Připadal si jako v epizodě doktora House, která nikdy nebyla vysílána. Nebo natočena.

"V tom případě je to revmatoidní artróza," rozhodila rukama dívka s dlouhými blond vlasy, svázanými v přísném drdolu. 

Internista za chůze viditelně povyskočil, zároveň se v mysli rozbíhal proti zdi. Blondie chtěla být zubařka, přitom by mohla z fleku nahradit některého z lékařů, kteří se v následujících pěti letech chystali do důchodu. Děsil se dne, kdy své snahy o zlanaření nováčků vzdá a požádá Chrise, aby vyměnil skalpel za stetoskop a černý pohřební mundúr za sněžně bílý.

"Bingo! Jedna z diagnóz je revmatoidní artróza, která nejlépe odpovídá příznakům a předpokladům, co se dědičnosti týká. Ještě máme s kolegy jeden tip," otočil se k zástupu budoucích zachránců života - nebo zubů - čelem. Přede dveřmi pacientky to vypadalo jako v tepně ucpané cholesterolem.

Mladí chlapci i dívky vystřelovali ruce vzhůru - levé, nikoli pravé -, natahovali krky, kulili očima nebo se rovnou stavěli na špičky, aby byli v zástupu spolužáků vidět co nejlépe. 

"Cecík odpoví," ukázal na odulejšího studenta s brýlemi, jenž ovšem od nástupu do nemocnice značně zhubl a opravdu dodržoval předsevzetí, stát se ukázkovým dietologem a fyzioterapeutem. Nemluvě o tom, že chvílemi měl internista pocit, jako kdyby spolknul všechny poučky z učebnic, které se mu dostaly pod ruce.

"Chondropatie, ovlivňující chrupavku v koleni. Je to nemoc výkonových sportovců, což by odpovídalo dlouhodobé fyzické zátěži, které -" 

Dál už neposlouchal, jednoduché pokývání upovídaného muže neutišilo a tak skupinku diskutujících vpustil do pokoje.

Obočí mladičké dívky upoutané na lůžku se překvapeně pozvedlo do výšin, pohled na zástup modrých pláštíků a úborů ji na zanedbatelný okamžik zmátl.

"Jak se cítíte?" optal se internista, nevšímaje si mumraje za zády. Prostými posunky pacientce ukazoval, jak ohnout koleno, kolikráte s citem zakmitat kotníkem a letmými doteky prohmatal bolavá ramena.

"Jako šest let neměněný olej v motoru auta, kterýmu majitel koupil novou sadu pneumatik," odpověděla se širokým úsměvem, na nočním stolku odložená objemná kniha a učebnice zeměpisu. 
Lékař založil ruce na hrudi, koutkem oka pozoroval smečku studentů, pohrávajících si s pacientčinou složkou jako kočky s klubkem. 

"Zítra s vámi náš specialista do detailu probere zákroky, které vás čekají," mrkl uvolněně, snad v naději, že tím dívce uleví od stresu, který se jí jímal od chvíle, kdy nastoupila na toto oddělení. 
Leč to ze zobáků tahal téměř násilím, společnými silami zopakovali přípravu, průběh i výsledek operací. Jeho naděje se držely snílkovsky vysoko. Nechtěl pro hnědovlasou dívku, na níž čekají nejlepší roky jejího života, nic menšího, než život s minimem bolesti a omezením. Něco takového si mají všichni užívat až na stáří, kdy se budou spokojeně slunit v houpacím křesle na zápraží, obklopeni svými dětmi a vnoučaty. Nebo čtyřnohými společníky, výběr by byl již čistě individuální záležitostí.

"Pak si dáme kolečko kolem nemocnice, co, doktore?" zubila se dál, její optimismus prozařoval celičkou skromnou místnost světlem a energií, která s trochou štěstí nebude promrhána. 
Ačkoli nemohl mnohé slibovat, svou účast stvrdil podržením malíčků a následně halekající bandu vyprovodil z pokoje, rozháněje je zpět na stanoviště, která jim byla toho rána přidělena. 

*

"Uf, to je pecka," odkašlal si ve stejném okamžiku, kdy jej ošlehl dusivý čpavkový zápach, vycházející z ordinace. "Omlouvám se."

Zakulacený chlapík středního věku zkroušeně vysedával na lehátku, ruce spjaté v neslyšné modlitbě a v očích se zrcadlilo tolik emocí, až se internista obával jejich dešifrování. 
"To je to tak znát?" vykvíkl tlumeně, krátké nohy se houpaly třicet čísel nad podlahou ordinace. 

"Ano," připustil lékař bez obalu, bedry se opíraje o starodávný stůl, jenž při přijímání nadbytečné váhy protestně zapraskal a křehké nožky pohrozily náhlým rozpadem v prach. "Mám to taky napsané ve výsledcích předběžného vyšetření."

Papír ve vzduchu krátce zašustěl, dopadl na desku nábytku a pacient sklonil zahanbeně tvář k zemi, knoflíky košile držely při sobě všemi silami. Přesto však nějaký ten přerostlý tmavý chloupek vykoukl na internistu skrz malé otvůrky.

"Odchází a vrací se to. Zkoušel jsem několik lékařů, ale všechno doteď selhalo. Musel jsem dneska odejít z práce, určitě mě kvůli tomu vyhodí," hořekoval se slzami na krajíčku, zatímco lékař v průběhu celého monolog fascinovaně zíral na lesknoucí se kolínko na vrcholu mužovy hlavy.
Minimum spánku a maximální počet hodin v práci si opět vybíraly krutou daň a soustředění klesalo k bodům mrazu. Dokonce i káva začínala selhávat a internista se otřásl nad představou, že bude koše v nemocnici naplňovat stejným tempem, jako oftalmolog v pátém patře.

"Je to zákeřné onemocnění, velmi nešťastné," ozval se po minutě odmlčení, natahuje se po bločku na předepisování léků. Užuž se chystal napsat jednu z účinnějších, méně příjemných metod léčení, jenomže hrot propisky se zastavil milimetry nad recyklovaným papírem. 
Vnitřní stranu tváře vtáhl hlouběji do úst, krátce ji žužlal mezi zuby a bojoval se sebou samým, zdali se o to vůbec pokoušet, nebo neortodoxní postup rovnou vzdát. 
Jediná myšlenka na zakrslého ředitele a modrý inkoust se objevoval snad rychleji, než jak se pohybovala ruka.

Krátké trhnutí a bílý papír s množstvím vyplněných okének a otiskem razítka v rohu přistál v dlaních zoufalého pacienta, jenž si z pouzdra vytáhl brýle a na předpis se podíval pozorněji. Prvotní úsměv zmizel jak jarní sníh, nechápavě nakrčil přerostlá obočí a zcela logicky propálil lékaře nechápavým pohledem. 

"LM?" 

"Liggett a Meyers, doporučuji modré. Kolega si je nemůže vynachválit," pokýval hlavou, hlas bez emocí a přesto bylo nad slunce jasné, že předpis myslel stejně vážně, jako slova.

"Ale to jsou přece cigarety!" protestoval ohnivě pacient, vyskakuje pobouřeně na nohy. Nebylo snadné skrývat pobavení, když náhle vytřeštil oči a ihned se zas posadil zpět. Tentokráte však o poznání klidněji, pomaleji a opatrněji. Internista dokonce chvíli pochyboval i o tom, zdali muž skutečně sedí a čirou náhodou přímo nelevituje nad koženkovým povrchem lehátka.

"Výzkumy dokázaly, že přiměřené kouření cigaret pomáhá s potlačováním příznaků chronických střevních zánětů. A taky, že u toho člověk vypadá o pětačtyřicet procent drsněji," gestikuloval divoce, věty z něj vycházely plynule jako proud řeky.

"Děláte si ze mě legraci?" vyjel pobouřeně, tukové záhyby se při každém pohybu divoce vlnily a prořídlé kudrnky na hlavě poskakovaly namísto něj.

"Z toho, že budete vypadat jako větší drsňák? Ano, to byl vtip. Ovšem ten zbytek nikoli. Zapalte si dvakrát denně po jedné cigaretě a do pár dní uvidíte výrazné zlepšení," ujišťoval lékař netrpělivého pacienta, jenž ve tváři nápadně střídavě rudl a bledl. 

"Není to náhodou extrémně návykové a drahé?" založil ruce na hrudi. Minimálně se o ten efekt pokusil, lístek přesto dál svíral mezi prsty pevněji, než by to zvládl svěrák v dílně zapáleného domácího kutila.

Nad touto myšlenkou se internista ovšem krátce zarazil a zapřemýšlel, přičemž jeho tvář ozdobil široký, mrtvolný smích, který by i Christopherův pacient zvládl předvést přesvědčivěji a živěji. 

"Technicky vzato všechny léky, které předepisuju, jsou drahé a vysoce návykové. Rozdíl mezi nimi a cigaretami ze sámošky je ten, že cigarety jsou zcela legální," pokrčil rameny, cvakl klikou a vyklouzl do čekárny plné kvílících, plačících, vystresovaných nebo výjimečně i zcela klidných lidských bytostí. Cuklo mu v oku, automat na konci chodby se na zlomek vteřiny stal symbolem spásy a naděje pro lidstvo.

Jak jen miloval svůj job.

***

Opět o něco později, ovšem stále ještě je sobota. Myslím. Snad. Průběh stěhování je náročnější a časově žravější, než když jsem se stěhovala jako malý skrček. Nejspíš proto, že nyní jsem v první linii, co se zařizování některých drobností týče.

Tak či onak, doufám, že se vám dnešní kapitola líbila a pobavila vás v těchto - stále ještě - těžkých dnech ^^