Záda zabořená do měkkého gauče. Končetiny volně poházené kolem těla; jedna paže podepírala hlavu, další visela přes okraj gauče spolu s jednou nohou, zatímco další, ohnutá v koleni, zajišťovala stabilitu štíhlého těla, aby se nesvalilo na podlahu v přicházejícím a odcházejícím polospánku. 
Netušil, co dělat se životem. Dva dny volna se mu zdály jako nemyslitelný scénář sci-fi filmu. Béčkového sci-fi filmu, který nedával na papíře žádný smysl, natož pak na stříbrném plátně, kam by se dostal leda naprostým omylem a pochybením kdesi na nejvyšších postech. 

A tak, zatímco břichem rezonovalo hlučné vrnění mohutné kočky vstřebávající teplo lidského těla, pokukoval internista po knihovně za hlavou. Vzhůru nohama přebíhal očima po titulech knih, pokoušeje se najít slovník. Potřeboval slovo "dovolená" definovat, případně poradit, jakými vhodnými aktivitami vyplnit dlouhé hodiny prázdného rozvrhu.
Měl by si jít zaběhat? Možná by po týdnech stravování v nemocniční kantýně mohl něco uvařit, jeho lednice překypovala nejrůznějšími surovinami, jejichž datum expirace se blížilo závratnou rychlostí.

A taky by se mohl podívat na kaktusy, rozestavěné po parapetech, zdali už se nerozhodly to zabalit s tím, že i na poušti se jim dostane víc vody. 

"Dolů, Tesco," zamručel na kocoura, jehož jasně zelené oči se jako na povel rozlepily a uraženě se na nového majitele podívaly. Aby svou nespokojenost projevil lépe, zabořil se mohutnými packami do měkkého břicha i zpevněného hrudníku lidské bytosti. Teprve poté s dutým dopadem na dřevěnou podlahu odcupital a fascinovaně pozoroval program ve své oblíbené televizi. Rybičky v akváriu na lince značně znejistěly. 

"Tak ukaž," otevřel dveře lednice, promnuv si od polštáře pomačkanou tvář. Ihned věděl, co bude k obědu, když vtom mu během vytahování věcí na linku zavibroval telefon. Hovor přijal, v koutku duše se modlil, že bude od nekonečné nudy vysvobozen. Dobře mu známý hlas mu dokázal zvednout náladu ještě o maličko více.

"Jsem lehce zmaten," pronesl bez zbytečných formalit patolog, v hlase nezvyklý chrapot. Dost možná právě vstal. "Dva dny volna jsou větší zlo, než čtyři sedmnáctky za sebou."

"Stály ty sedmnáctky aspoň za to?" povytáhl obočí na druhé straně hovoru internista, telefon zručně přidržoval u ucha ramenem, aby směl pohodlně roztrhnout obal od vepřového masa. 

"Záleží, co mi zrovna leželo na stole. Můžu přijet? Nevím, co dělat se životem."

Pro mnohé by to vyznělo jako hrubá urážka, snad jako kdyby byl internista plánem C poté, co dvě přechozí oběti odmítli padnout patologovi do spárů. Namjun byl naopak rád za kousavý humor, který byl tou chybějící špetkou v jeho životě, o níž nevěděl, že mu schází pro perfektní dokořenění. Uchopil do ruky nůž a přichystané maso i zeleninu začal krájet na úhledné kostky. Na americkém potravinářském průmyslu oceňoval fakt, že lenivost místních občanů dala vzniknout i vynikajícímu, dokonale očištěnému masu, které nemusel zdlouhavě zbavovat tuku a šlach. Příprava pokrmů se tím značně zkracovala. 

"Jedl jsi už?" optal se lékař, otevíraje skříňku nad hlavou, vyhlížeje dochucovadla, jimiž by dnešní oběd obohatil o tu správnou korejskou chuť a pikantnost. Co je to jjajangmyeon bez trochy štiplavosti v závěru. 

"Neříkej mi, že umíš vařit," údiv v hlase staršího muže byl dokonale věrohodný. Pravda, před lety by se Namjun nad tímto podivením nepozastavil. Snad by mu jen studem zrudla líčka, jelikož jako student byl schopen spálit i vodu na čaj. Osamostatnění v něm probudilo instinkt přežití, zároveň jako mu vlastní tělo dalo jasně najevo náhlými zažívacími potížemi, že instantní polévku bude vídat už jen na stranách letáků s akcemi. 

"Tu a tam. Když se mi na stole neválí práce," zazubil se do mikrofonu telefonu, maso začínalo ve vodě konečně měknout a prášek z černých fazolí dodával neodolatelnou barvu i charakteristickou vůni.
"Ty snad ne?"

"Ale jistěže. Nejčastěji pracuji s masem," s krátkým rozloučením a přislíbením brzkého příjezdu zavěsil, čímž lékař nakrátko osaměl a věnoval se přípravě oběda. Stále však pokukoval po mobilu a pageru, odloženému na konferenčním stole. Byl to nezvyk, trávit více než čtyřiadvacet hodin mimo nemocnici, nemluvě o tom, že se jeho mysl neustále točila právě kolem ní.
Mohl by se vydat na dvoudenní výlet na druhý konec Států a stále by se za ním vláčelo vědomí toho, že nemocnice je plná života a jeho kolegové se mohou přetrhnout, aby se postarali o své pacienty. A odolávat u toho psychickému zhroucení, fyzickému vyčerpání a potřebě zakroutit krkem obtloustlému muži, který je pravidelně chodil kontrolovat a drásat jim nervy.

Mohla uplynout necelá půlhodina, když se bytem rozneslo pronikavé zvonění, jež jej vyhnalo k hlavním dveřím, za nimiž už postával patolog. Úbor vyměnil za pohodlné džíny a tričko s potiskem, který byl Namjun příliš líný luštit a zaobírat se jeho významem.
Mlčky pokynul ke gauči, kam se brzy sám přesunul i s miskami jídla v dlaních. Kovové hůlky během jídla tiše cinkaly a huňatý kocour se mlsně olizoval, spojuje hladový pohled s patologem. Ten tu a tam vzal kus masa, zbavil jej omáčky a většiny koření, načež se po vzácném pamlsku jen zaprášilo.

"Nevděčný bastard," broukl s ušklíbnutím internista, "kdybych si ho od té alergičky nevzal, určitě by skončil v útulku."

"Proč jsi odcházel z Koreje a šel pracovat zrovna sem? Neměl jsi lepší nabídky doma?" otázal se po jídle starší z dvojice lékařů, zatímco pečlivě umýval použité nádobí ve dřezu, které jeho kolega vzápětí sušil a uklízel. 
Krátce se zamyslel, jelikož přestože se znali už celá léta, profesní život jako takový příliš často neprobírali. A o Seoulu, v němž vyrůstal, se nebavil snad s nikým, krom Kibuma. 

"Stačil mi dril na univerzitě," prohlásil nakonec pevně, zavíraje skříňku nad hlavou. "Navíc tady jsem mimo dozor rodičů a příbuzných, kteří mě ani nemají jak navštěvovat. Nikdy jsem nebyl s tradičními rodinnými hodnotami úplně spjatý," doplnil krátce.

Černovlasý muž pokýval uznale hlavou, usadiv se na gauči a dlaní si krátce poplácal po stehnech, na něž mladší lékař brzy spokojeně položil hlavu. Zbývalo se jen modlit, aby mu na přeplněný žaludek neskočilo dobře dvanáctikilové čtyřnohé zvíře. Plus váha srsti a osobnosti, kterou kocour oplýval a nosil se s ní po domě, jako kdyby mu odjakživa patřil a platil za něj nájem.

"Takže jsi jeden den sbalil kufry, roztočil globus a zapíchl prst na náhodný místo," usoudil po chvíli ticha patolog, zakláněje hlavu a zavíraje světle hnědé oči. Paprsky slunce pronikající skrze okno zvýrazňovaly syté barvy mnohých tetování na pažích i krku. 

"V podstatě. Měl jsem volnou ruku a využil toho," přitakal internista, spokojen, že svůj čas nemusí trávit sám v posteli, kde by si od úsvitu do soumraku četl filosofické knihy, na jejichž obsah nestačila mozková kapacita většiny obyvatel USA.

"Být to na mě," zabručel patolog, protahuje ztuhlá záda, "roztočil bych tím glóbem znova. To ti americký zdravotní systém nepřijde na pytel?" povytáhl obočí, aniž to mohl internista zahlédnout. Ten si totiž zatím podkládal hlavu polštářem, objímaje u toho štíhlá stehna svého kolegy jako zatracenou plyšovou hračku.

"Stojí za hovno," konstatoval bez jediného okamžiku zaváhání. "Cítím se trochu jako spasitel, víš co. Dělám za víceméně průměrný plat, léčím lidi a kolikrát jim předepisuju léky, které pojišťovny aspoň z části hradí. Nikdy jsem nechápal tu logiku, kdy nemocnice podepíšou smlouvu s farmaceutickou firmou a předepisují její léky za chechtáky navíc."

Souhlasné zabručení bylo dostatečnou odpovědí, jelikož s tímto názorem se Christopher ztotožňoval a lékaře, kteří se hnali za příplatky a bonusy za předepisování takových léčiv, absolutně neuznával. 

"Asi požádám o směny navíc. Ráno jsem si byl zaběhat, udělal jsem si po dlouhý době zdravou snídani, koukl jsem na poslední dva díly rozkoukaného seriálu a než jsem ti zavolal, málem jsem se sbalil a šel do práce," povzdychl si muž, skláněje hlavu níž, spojiv pohled s úzkýma očima lékaře, jenž mu dal za pravdu kývnutím. 

"Možná by sis měl někoho najít. Měl bys pak důvod zůstávat doma," křenil se sarkasticky hnědovlásek, vyslouživ si kratičké zatahání za vlasy.

"To víš, že jo. Poslouchat ty žárlivé scény na holky, které jsem zas přeřízl v práci," ostrou poznámku dochutil lékař hlubokým smíchem, vychutnávaje si nikým nerušené chvíle s internistou. Aniž by je musel prokládat vodnatou kávou z automatu a v přítomnosti ex-pacientů, kteří již odešli na onen svět.

"Taky se nemůžeš odtrhnout myslí od práce, co?" přetočil se na záda, ruce složil na břiše a pohled zapíchnul na větrák zavěšený u stropu. Kdykoli se nadechl, necítil vůni domova, nýbrž sterilní čistotu nemocnice, která se mu už vsákla za ta léta do pórů kůže. Nezáleželo na tom, kolikrát kůži poctivě drhl, aby ji vypudil a s ní dočasně i myšlenky na bílý plášť a stetoskop kolem krku. 

"Když v práci trávíš drtivou většinu času a domů se chodíš akorát vyspat, nemůžeš si jen tak doma sednout, otevřít notebook a plánovat dovču. Ta nemocnice pořád stojí a pořád v ní jsou pacienti. Život se kolem ničeho jinýho netočí, dokud nenatáhneš bačkory," odtušil filosoficky. "Možná nám dali volno, protože nás tam teď prostě jen nepotřebují." 

"Jo, na tom něco bude," připustil lékař, "už dlouho byl klid. Žádné hromadné autonehody, zlomeniny z příliš divoké jízdy na bruslích. Dokonce ani úžehy a úpaly, protože lidi přece na přímém slunci pokrývky hlavy nepotřebují." 

Těžko říct, jestli to byl zásah shůry, souhra obyčejných náhod nebo předem daný osud, ale černá, nenápadná, zastaralá krabička na stole začala pípat, vibrovat a vrčet jako zuřivý, týden nenakrmený pes. 
Internista se stejnou útočností drapl po přístroji a třeštil oči, nabírající velikost tenisových míčů. Stařičký segmentový displej ukazoval krátkou zprávu, připomínající svým obsahem povolání do boje, na nějž oba muži reagovali zcela odlišně. Ten méně nadšený otráveně propustil vzduch z plic a druhý se tvářil téměř vítězoslavně. Jeho dva dny nicnedělání se zoufalou potřebou začít uklízet již uklizený byt, byly k jeho nelogické radosti náhle přerušeny. 

"Potřebují nás!"

*

"Neměl jsi mít dva dny volna?" povytáhla obočí zdravotní sestřička nad postelí právě stabilizovaného účastníka dopravní nehody. Internista pokýval hlavou, naposledy přelétl očima pípající přístroje, načež odpověděl s nadšením a úlevou.

"Měl, ale nedokážu sedět doma celé dva dny. Je to víc frustrující, než být celý den v práci a po směně padnout do peřin vysílením," vysvětlil krátce, vycházeje z pokoje na přelidněnou chodbu, působící jako tah na silnici první třídy. 

Bílý plášť za ním mocně vlál, jak spěchal do dalších pokojů s nově přivezenými pacienty, kteří byli důvodem, proč se právě klikatil chodbami. Vyhýbal se věčně nabručenému údržbáři ruského původu, stejně zaměstnaným lékařům a asistentům, kteří převáželi některé z nemohoucích starců z jednoho konce budovy na druhý.

"Potřeboval bys dovolenou. Někde hodně daleko odsud. Odkud že jsi? Z Japonska?" 

Páni, vydechl skoro až uznale, nic netušící sestřičce věnoval šokovaný pohled. Právě se jí podařilo urazit celou jeho rasu i národnost v pouhých dvou otázkách. Odkašláním setřásl prvotní šok a zároveň se zbavil jízlivé odpovědi, kterou by si ženu znepřátelil, aby mohl pronést poněkud mírnější variantu opravy.

"Kontinent sedí, ale země ne. Jenomže do Koreje se vracet nechci. Rozhodně ne na dovolenou," zavrtěl hlavou a nepříjemně sebou cukl při myšlence, že bude muset při návštěvě navštívit rodiče a strávit hodiny referováním o tom, co se stalo od dob jeho hrdinného úprku a jaký nerozum to byl, sbalit kufry a hnát se za svobodou.

"Nedivím se ti. Nechápu, jak může v dnešní době někde pořád ještě vládnout komunismus."

"Ježišikriste," zahuhlal neslyšně v záchvatu totálního znechucení a neznalosti o obecných faktech, které zadupávaly možnost obyvatel Severní Koreje pracovat ve Spojených státech do znepokojivě záporných hodnot. 
Na rtech vyčaroval křečovitý úsměv - připomínající škleb měsíc nemytého trolla - přebral si záznam hospitalizovaného a odvážně prchl do laboratoře za plachými kolegy, kteří provedou potřebné testy a pomohou určit odpovídající postup léčby.

Cestou k ceněnému zdroji kofeinu uvažoval nad tím, zdali si vybral vhodnou vysokou školu. Možná se měl raději stát učitelem, vybrat si náhodnou střední školu v Americe a pomoci alespoň několika stovkám studentů udělat si pořádky v geografii. A dějepise. A anglickém jazyce. 
Matně si vzpomínal na jeden z jeho prvních zážitků v baru, kam šel fandit oblíbenému týmu, když vtom za ním přišel zavalitý chlapík s mizerně načepovaným pivem. Špekatým prstem ukázal na obrazovku a pak na něj.

"Amigo! Amigo! Čína! Amerika! Zítra."

Tehdy mu spadla brada až k podlaze. Hispánec dokázal taktéž, jako dnes jeho kolegyně, urazit celý jeho národ. A zvládl to s pomocí jediných tří slov, která nejspíše v angličtině znal. Nemělo smysl mu vysvětlovat, že s rudou Čínou neměl zhola nic společného a šikmé oči se nachází i mimo nejlidnatější zemi srpu a kladiva.

Zafrkal, horkou páru od kelímku odehnal krátkým výdechem. Dopřával kratičkou pauzu v práci, která mu byla na jednu stranu požehnáním, na stranu druhou trnem v oku. Ani v nejdivočejších snech si ovšem nepomyslel, že by trávil v práci čas raději, než doma. 

"Ty sem taky lezeš každej den, koukám," přetrhl proud jeho myšlenek oftalmolog, s nevídanou razancí a prudkostí vhazoval drobné do automatu a tlačítko s volbou kávy málem zůstalo zaražené uvnitř.
Internista bez výraznější změny grimasy pozvedl papírovou číši s práškovou směsí, ramenem se opíraje o vysoký černý stroj na tekuté štěstí. 

"Kdybys měl možnost vzít si týden volna-"

Krátkovlasý lékař vyprskl smíchy, teatrálně se popadal za břicho a vrtěl hlavou, krátce se natáhl ke svému kolegovi a zatahal jej za tváře jako naivní vnouče, které o fungování dospěláckého světa neví ani zbla. 
Přesto elegantním pokynutím ruky dovolil mladšímu muži dokončit humornou, surrealistickou myšlenku. S lidskou slepotou a překvapivě častou superschopností, ztrácet brýle nebo je pravidelně zbavovat důležitých součástek, počítal s dovolenou až v důchodu. 

"Jel bys na dovolenou zpátky do Koreje?" naklonil hlavu stranou, dychtivý odpovědí. Muž zprvu povytáhl obočí, polkl vřící černé potěšení a srovnal brýle na kořeni nosu. 

"Ten jediný důvod, který by mě tam dostal, měří přes metr osmdesát, je obalený svalstvem a při náhodném vzplanutí vášně by mě během animálního sexu prošukal stěnou," konstatoval s klidem Angličana. Nato pohlédl na hodinky kolem zápěstí a nespokojeně mlaskl. 

"Máš někoho objednaného?" povytáhl bradu internista. Čím víc času stál na místě, tím více si připadal jako zmražený v čase. Za to mohl lidmi se hemžící koridor, který byl v konstantním pohybu a nezastavoval se ani večer. To byl pouze utlumen a potíže číhaly na každém potemnělém rohu, připraveny udeřit v tu nejméně očekávanou chvíli.

"Jo, už pět minut mu přeměřuju dioptrie na levém oku, protože se mu přeci za tři čtvrtě roku nemohly zvednout o celý jeden bod," vyzradil ledabyle, směřuje své kroky ke schodům do vyššího patra a stejně jako s pozdravem, ani s rozloučením se nezdržoval. Tím tak šum, který svým rozhovorem před chvíli potlačili, znovu nabral na síle. 

"Takže do Koreje ne," broukl rozhodně, jediným lokem dopil kávu a prchal zpět do víru povinností, zavádění katetrů a ujišťování, že autoimunitní porucha štítné žlázy skutečně nemůže za tloušťku dámy, která do sebe cpe kompletní nabídku mekáče, kterou zakončí kýblem milkshakeu a snaží se to příležitostně zachránit dietní kolou.

***

Stihla jsem to! Sice skoro za minutu dvanáct, ale díl je zde a s ním i menší výlet do Namjunovy hlavinky. V ní je totiž těžké vypustit z hlavy chaosem překypující, pacienty naplněnou a bezkonkurenčními kolegy obsazenou nemocnici.