Vizita byla téměř za ním. Toho dne prosluněné ráno slibovalo bezkonfliktní den, spoustu pacientů se zlepšujícím se zdravotním stavem a minimální stresovou hladinu, kterou ani nezkušení zobáci ve světle modrých pláštích nemohli ostřílenému lékaři zvednout. Přestože se musel pouhé dvě hodiny po probuzení dívat na jejich uhrovaté, mastné tváře a tupé výrazy v nich, když se ptal na ty nejbanálnější existující otázky.
Jak můžou studenti v posledním semestru univerzity nevědět, jaké jsou příčiny fyziologické idiosynkrazie, při požití léků, potravin či alkoholu?

V jednom z vyšších pater nemocnice zamířil k táhnoucímu se případu ledvinových kamenů, kterých se pacient ne a ne zbavit. Což bylo krajně podezřelé, vzhledem k tomu, že dle výsledků, které právě držel v rukou, se jich měl zbavit už před týdnem a půl. 
Kloubky prstů poklepal na dřevěné dveře, než vešel do prostorné, samostatné místnosti, ve které se nacházela pouze jedna postel, řada přístrojů přistavených při ní, na protější straně pak televize, pod ní gauč a to vše doplněné o perfektní výhled z obrovských oken po pacientově levé ruce. 

"Dobré dopoledne, pane Walkere. Daří se vám?" široce roztáhl ústa v prozatím upřímný úsměv, s vitálně vypadajícím mužem těšně před sedmdesátkou si krátce potřásl rukou. Pro kontrolu nadzvedl připojené dokumenty zavěšené na rámu lůžka, porovnávaje je s údaji na aktuální kartě. 

"Ale, to víte, pane doktore. Zdravíčko už mi tolik neslouží, jako když mi bylo dvacet," mávl prošedivělý chlapík rukou. "To jste věděl, že v šedesátých letech jsem patřil mezi ty slavné květinové děti?" rozpovídal se, nevšímaje si lékaře, který se nestačil divit a povytahoval obočí. Ne však slovům obsaženým v nezáživném monologu, nýbrž nad nesmysly, které byly zapsané v kartě pacienta na posteli.

"U nás byl místo květin a LSD vojenský převrat," prohodil nezúčastněně, na což nebohý pacient zareagoval náhlým umlknutím a pusou otevřenou dokořán. "Měl jste být propuštěn už v pondělí. Nahlásil jste, že se necítíte dobře?" papíry odložil na elegantní stolík po boku, zatímco rukama začal opatrně prohmatávat pacientovo břicho a pozoroval při tom jako ostříž každou jeho reakci.

"Kdepak, ale právě v pondělí se za mnou stavil doktor Jankowski. Moc milý pán, zajisté musí být i velice hodný nadřízený, že?" vějířek vrásek kolem mužových očí ještě umocnil efekt kouzelného dědečka z pohádky. Jen scházely brýle na nose a kniha, z níž by předčítal zvědavým vnoučátkům magické příběhy o jednorožcích a duhových jahodách. 

"Zajisté," Namjun ze sebe vytlačil nucený škleb. Posadiv se na měkkou matraci, položil si dlaně na kolena a zatímco v těle vřela krev, na povrchu nedával najevo zhola nic. Snad jen na čele mu vyskočila žilka způsobena počínajícím nervovým zhroucením. 

"No, nevím, jak vám to říct. Možná pro vás bude těžké tomu zezačátku uvěřit, ale ujišťuji vás, že to společně nějak zvládneme," spiklenecky mrkl, pan Walker zničehonic cítil v krku knedlík, srdce bušilo jako zvon a před očima se mu přehrál celičký život.

"Jste v naprostém pořádku a můžete jít domů." 

Šokovaný senior několikrát za sebou krátce zamrkal, svraštil přerostlé obočí a mnohokráte otevřel a zavřel ústa jako kapr na suchu. 

"Víte to naprosto jistě? Doktor Jankowski mi tvrdil, že další týden a půl na lůžku mi jen prospěje," namítl poněkud rozhozeně, značnou nejistotu nedokázal skrýt za žádný z mnoha výrazů a barev tváře, které v posledních třech minutách předvedl a nabral. 

"Oh, to je prosté," zasmál se lékař, oba spisy popadl do ruky, ukazovákem té volné si poupravil klouzající brýle na nose. Bude si je muset nechat seřídit. I s očima. To neustálé mžourání na obrazovku televize při sledování oblíbeného seriálu bylo ubíjející.
"Předpokládám, že máte naprosto fenomenální zdravotní pojištění," ruce i s deskami spojil před tělem, ďolíčky ve tváři ani zdaleka neladily se žhoucími plameny v očích, které indikovaly rostoucí míru zuřivosti a absolutní ztráty kontroly.

"Je pravda, že na svém zdraví si nemohu dovolit šetřit, ale opravdu mi už nic není?" ptal se opakovaně, což bylo naprosto pochopitelné a Namjun se pouze divil tomu, že z uší postaršího muže už neunikala pára z nadměrného přemýšlení nad kuriózní situací. Kuriózní pro pacienta, nikoli pro doktora. 

"Patříte mezi těch pětaosmdesát procent, z nichž ledvinové kameny odejdou přirozenou cestou. Pošlu vám sem sestřičku, ať vyřídíte propouštěcí papíry a vy můžete upalovat za ženou a... máte vnoučata?" 

"No... ano," pokrčil rameny senior.

"Tak za nimi můžete upalovat taky. Krásný den, na shledanou," s poklonou opustil místnost, zavíraje za sebou poslušně dveře a ihned mířil na sesternu, kde na něj čekalo nemilé, zakrslé překvapení. 

"Tady jsou dokumenty, pacienta propusťte a zjistěte mi, kdo udělal bordel v datumech. Ah, pane řediteli, vy jste tu taky?" otočil se vlevo, rudo před očima, proto jednu ruku preventivně vrazil do kapsy bílého pláště, zatímco druhou si podepřel hlavu, flirtovně mrkaje na zdravotní sestřičku ve středních letech, jejíž růžová uniforma jí překrásně ladila s čokoládovou barvou pokožky. Zahnal tím nesouhlasný výraz poté, co se loktem opřel o pracovní desku sesterny. 

"Kime," vypálil Jankowski se sebezapřením, jelikož úsměv na jeho nechutně masitých rtech zkrátka nemohl být upřímný, ani co by se za nehet vešlo, "o propouštění pacientů před stanoveným termínem jsme už mluvili, není to tak?" 

"Je možné, že se tento rozhovor odehrál," připustil s chvilkovým přivřením očí lékař, bradou pak kývl na desky s údaji, které se neshodovaly, "ale to datum jsem nepřepisoval já. Dokonce mám pocit, že tady vidím váš podpis. Přímo tady, vidíte? Na kartě pacienta, kde je propouštěcí datum o týden posunuté, než datum původní."    

Křenil se celičkou cestu do nižšího patra, výkřik jeho příjmení - vpálený mu do zad - ještě teď rezonoval v uších. Kávu z automatu přidržoval ve zkřehlých dlaních, ruch nemocnice se s každým sešlým schodem utišoval, až zmizel docela. Doprovázen byl tak pouze ozvěnami vlastních kroků, dokud loktem zručně nestiskl kliku těžkých dveří a nohou je neotevřel dostatečně na to, aby jimi pohodlně proklouzl.

Jak už bylo zvykem, obešel obsazený pitevní stůl obloukem a bez pozdravu či jen obyčejného pokývnutí hlavy začal rozohněně diktovat:

"Sedni si k počítači a vyhledej mi," zdvihl paži, ukazovák opatrně nadzvedl z horkého kelímku, aniž by kávu zvládl upustit na kachlovou podlahu. 
Patolog nezaváhal jedinou vteřinu, vzrušeně naskočil na kancelářskou židli, ujel na ní dobré dva metry a zastavil se až o stůl, na němž položená klávesnice měla být co nevidět v jednom ohni. 

"Trestní sazba za vraždu prvního stupně ve státě Florida," pronesl s ledovým klidem, usrkávaje první doušek hořkého lunga. 
Patolog už by téměř položil prsty na první písmena, avšak včas se zarazil, žíznivý po detailech nového případu. 

"Mohu se zeptat na důvod tvého požadavku? Má snad původce tvého rozhořčení přibližně metr sedmdesát na výšku, něco k metráku co do váhy? Hádám, že má taky prořídlé vlasy, kouty a začínající koleno. A nechutnou, odulou, tučnou, kulatou hlavu s prasečíma očima i rypákem."

"Spíš bych řekl metr osmašedesát, ale jinak je tvůj odhad až podezřele přesný," povzdychl si lékař, usedávaje na volnou část stolu. Odmítal si připustit, že mu jemné promnutí ruky a její pevný, laskavý stisk od patologa, připadalo nanejvýše příjemné. Namísto toho zaměřil svou pozornost na další rozdělanou práci, které neměl extravagantní muž po jeho pravici nikdy pomálu. 

"Co se mu stalo?" 

"Čelní srážka s autem. Nějaký imbecil se ve škole neučil barvy. Dva páry žeber jsou na prach, jedno žebro z třetího páru probodlo plíci. Ten otřes mozku a krvácení do něj potom, co dopadl na asfalt, to akorát pojistil."

Christopherova chladná hlava byla a nejspíš vždy bude něčím, co bude internista do konce života obdivovat, jelikož sám sebe si dovedl představit pouze v neustálém šoku a s rozklepanýma rukama. 

*

"Zaměřte se prosím na ten červený balonek uprostřed cesty," pronesl profesionálně laděný hlas lékaře.

Namjun, bradou a čelem opřený jen centimetry od stroje, který připomínal nukleární bombu, uposlechl a sledoval, jak se před jeho zraky objekt rozostřuje a opět nabírá rozeznatelné obrysy. Do uší proudily zvuky, jako kdyby se přístroj skutečně chystal srovnat celou nemocnici se zemí.

"Posaďte se, dívejte se mi nad levé rameno," jakmile další část prohlídky skončila, octl se oftalmologův obličej před internistou, jemuž vzápětí do oka zasvítil silný zdroj světla. Slzel, cítil štípání a okamžik před koncem i mírnou závrať, než se doktor přesunul na oko druhé.

"Chlape, vy snad vidíte i za roh!" sarkasmus z jeho hlasu přímo odkapával a jízlivá poznámka vlastně ihned strhla veškeré falešné naděje jako tsunami. Po tak dlouhé době už bylo těžké předstírat překvapení. "Za předpokladu, že jste úchyl, v ruce máte zrcátko a na nose dioptrické brýle," usmál se zrzavý oftalmolog s takovou falší, až se Namjun ve skrytu duše podivoval nad faktem, že této existenci dovolili pracovat s lidmi. Nemocnými lidmi.

"Kdyby tě tak slyšel profesor Chansung," opřel se do pohodlného křesla internista, oběma mužům připomínaje pohledného profesora psychologie, kterou si zkusili hned v prvním ročníku na univerzitě. Nelitovali.

"Tak by mě buď zbil nebo ošukal. Nebo nejdřív ošukal a pak zbil," konstatoval s ledovým klidem Kibum, černá tekutina plná cukru zahřála ledové srdce hned po prvním doušku; pouze na první zlomek následující vteřiny.

"Možná by tě prve zbil a pak ošukal," pokračoval v hypotéze internista, pohled zabodnutý do stropu, v němž počítal veškeré nedokonalosti v podobě drobných otvůrků po malbě.

"Ale za to tělo by mi to stálo," kývl si pro sebe hlavou flegmatický očař se sklony k extázi a psychóze. Někdy se sklony k obojímu naráz. V tichosti si užíval nahořklou chuť svého úplatku, načež uchopil do rukou brýle se silnými obroučkami a stejně tak silnými sklíčky. 

"To jsi s nimi házel o stěnu, že jsou totálně na hadry?" mlaskl nespokojeně, ježaté vlasy na hlavě volaly po alespoň krátkém dotyku, o kterém internista notnou dobu uvažoval. Jen tak, bezdůvodně. Pro ten legrační šimrající pocit na dlani.

"Nikoliv," oponoval maličko uraženě, "měl jsem je na nose, když jsem se proti té stěně rozeběhl." 

"Jo, to zní logicky," přitakal s kelímkem u úst oftalmolog. Namjun, zvyklý své pacienty - ať už dobrovolné či nedobrovolné - analyzovat, utekl pohledem na odpadní koš, který doslova a do písmene přetékal plastovými a papírovými kelímky od kávy. A dokonce ne všechna loga a značky dokázal rozeznat, zato naprosto perfektně rozeznal, že se v oběhu očaře nachází v totální převaze více kávy, nežli krve.
Navrhovat, aby se oftalmolog držel s kofeinem zpátky, by se ovšem rovnalo sebevraždě. Bylo by snazší a příjemnější vrhnout se z okna, než padnout do spárů Kibuma, který měl po ruce až příliš mnoho nástrojů, které by se daly proti lidské bytosti zneužít.

*

S opravenými brýlemi a překontrolovaným zrakem, kráčel lékař na výpomoc k příjmu, kde byl sice klid, jenomže ani ten nezaručoval, že se v ordinaci nachází osoba psychicky stabilní, která se po dvoudenním kašli a začínající rýmě neobává, že má rakovinu plic. A nosohltanu. A konečníku.

"Ou, páni," neubránil se údivu, jakmile vešel do ordinace. Žena ve středních letech seděla na lehátku, tváře a oči oteklé, nos zarudlý a neustále byla nucena popotahovat.

"Netuším, kde jsem se nachladila," začala své vyprávění bezprostředně poté, co doktor vyjádřil svůj údiv. "Pracuju z domu, ven moc nechodím," pokrčila rameny, zoufalý výraz ve dvakrát tak velkém obličeji, než by nejspíš běžně měla.
Lékař nepředpokládal, že se pacientka o volných dnech věnovala včelařině.

"Víte, na univerzitě jsme celé dva měsíce probírali jen čelní a temenní kost. Mohu?" dvěma prsty vzápětí poměrně silně zatlačil ženě do tváří, přirozenou reakcí bylo samozřejmě táhlé zavytí, následované nevraživým pohledem.

"To není ani jedno!" ohradila se netrpělivá nemocná.

"Není. Vy zas nejste nachlazená. Toto je alergická reakce. Podle těch škrábanců nejspíš kočka, že?" 
Optal se, sundávaje modré rukavice, což doprovázelo charakteristické praskání a dření latexu. Avšak díky tomu mohl nyní daleko pohodlněji uchopit propisku.

Žena si bolavé ruce skryla do dlouhých rukávů tenkého roláku, obočí nepohodlně svraštila k sobě a znova dlouze popotáhla, s vděkem přijala nabízený papírový kapesník. 

 "Patřila mé matce, nedávno zemřela," osvětlila situaci obratem. Pro sebe, ale ani zdaleka ne pro zaraženého internistu; s podmračeným výrazem váhal, zdali bylo vhodné se zeptat. Tak se zeptal:

"Vy doma máte mrtvou kočku?" 

"Moje matka zemřela, ta chlupatá bestie je teď u mě," prskla značně rozhořčeně krátkovlasá pacientka, vrtíc se popuzeně na lehátku.

"Ah tak," kývl chápavě internista, nyní zas o něco moudřejší. "Předepíšu vám prášky, pomůžou vám s příznaky. Antihistaminika udělají všechnu práci za vás raz dva," přislíbil vítězoslavně. Předčasně.

"Prášky? Vážně?" zaškaredila se dáma.

Bože, další taková, praštil v duchu hlavou do stolu. Stupeň zoufalství dosahoval již teď vesmírných výšin. Brzy se s ním musí zákonitě probourat do jiné dimenze. 

"Nerada polykáte. Nedivím se," ušklíbl se, hrotem propisky přeškrtl prvotní recept. Taková škoda papíru. "Sprej do nosu by tedy mohla být lepší -"

"Steroidy? Vy jste zešílel."

Kousl se do vnitřní strany tváře. A přestože Jankowskiho z hloubi duše nenáviděl a opovrhoval jím tak, jak jen lidská bytost může jinou lidskou bytostí opovrhovat, po tomto sezení za ním nakráčí a bude požadovat okamžité zvednutí platu. A výlet na Bahamy. Též proplacený. 

"Nemáte něco jiného?" zaprosila zapšklá biožena.

"Něco mě napadá," jeho obličej se rozzářil jako stromeček o Vánocích. Též to bylo falešné, umělé a přehnané až za hrob. "Pokud žijete někde u pobřeží, můžu vám do večera donést pytel a štěrk ze zahrady. Všechno zařídíme, čistá práce."

Ještě téhož večera, nedlouho po službě, soukal na zadní sedadlo svého vozu zvířecí přepravku s rezavou, obrovskou, chlupatou a naprosto okouzlující kočkou.

"Budu ti říkat Tesco," sliboval jí na cestě domů.  

***

V tomto díle se přihodilo o něco více věcí, než doposud! Krom potíží s nadřízeným - kterých si každý běžný člověk zažije tolik, až to pěkné není - jsme se setkali s novou postavičkou do sbírky. Kibum se v roli oftalmologa nebude objevovat sice nikterak často, ovšem budou to humorné chvilky, které si dozajista užijete. 

Jo a... Namjun má od nynějška novou kočku. 

A ti, kteří tu a tam sledují seriály jako Scrubs nebo Dr. House, jistě se si všimli neskrývané inspirace v tomto díle. Nemohla jsem jednoduše odolat, ale slibuji, že se takto okatě nebudu u seriálů inspirovat příliš často.

Dnešní díl se vám, doufám, líbil a alespoň maličko polechtal na bránici. Budu se na vás těšit příští týden!