Posedával v chladné místnosti, v ruce svíral chladnoucí kelímek kávy. Z nudy už spočítal všechny dlaždičky na podlaze - znovu -, pročetl většinu složek poskládaných na pracovním stole. Na jeden prázdný arch listu nakreslil pochybně vypadající kočku - pokus o realistický portrét Tesca. Ten ovšem vyšel jako těžký surrealismus, hrdě vystavený na vrcholu všech ostatních listů a desek. 

Hlava mu třeštila od chvíle, kdy vstal. Nepamatoval si den, kdy musel vstávat tak brzy na službu. Z domu odjížděl ještě v době, kdy obloha byla zbarvená do námořnické modři, visela na ní jediná hvězdička, jež hrdinně překonala nezdravé světelné znečištění a nyní - ještě v civilu - si dopřával slabý povzbuzovák s množstvím cukru na maximálních možnostech automatu.

"Co že ti Jankowski přidal další směny na příjmu?" prohodil Chris. I na dálku z místa, kde stál, stoupal nasládlý pach umrlce až k internistově nosu.
Více než do mrtě rozpitvaného kolene si ovšem všímal úšklebku, jímž ho podlý patolog počastoval. V jediném zdroji světla, kterou tvořila monstrózně velká lampa, byl na mužův protáhlý obličej vrhán hororový stín. Vynikla bledá pokožka, tmavé inkoustové ozdoby všeho druhu, barev a stylů, kulička v piercingu uprostřed rtu vkládala do středu tváře oválný stínový klín. A mít ty rty ještě širší, nové obsazení Jokera by nemělo chybu.

"Vím já?" prskl téměř jedovatě, nevyspání v kombinaci s dlouhodobým nedostatkem jídla se negativně podepisovala na již podmračené náladě a stoupající chuti, stát se hlavním aktérem při atentátu na ředitele nemocničního zařízení. 
"Asi mu to dělá dobře na čuráka," podotkl dotatečně. A to neměl dělat.

Skalpel v mužových rukách se otřásal pod špatně potlačovaným smíchem, ramena trhaně klesala a stoupala, dlouhý trup se zohnul jako vrbové větvoví. Smích je přešel. Nejprve nyní sklíčeného patologa, poté jeho neprofesionalitou šokovaného kolegu. Namjun vstal, překonal krátké zavrávorání a slabost v kolenou, s tričkem přes nos se naklonil nad katastrofu a nespokojeně zamlaskal.

"Člověče," vydechl zdrceně, "vždyť tys ho přeřízl."

A opravdu, nervus fibularis, smutně vykukující zpod kolene, zůstal jediným neopatrným zaškobrtnutím vejpůl. Musel zachovat kamennou tvář, vynakládal na to poslední zbytky sil. Christopher před jeho očima se zatvářil jako nakopnuté štěně, tenké obočí svraštěné, spodní ret ohrnutý a brada se třásla jak vteřiny před dětským záchvatem brekotu. Při odkládání skalpelu do nerezové misky s dezinfekcí hlasitě popotáhl, dlaněmi se následně opřel o kraj stolu. Nahnul se blíže k lékaři, intenzivním pohledem propálil jeho nic netušící bytí a hlasem hlubokým, šeptavým a - Namjun by se nebál připustit, že v tu chvíli ucítil známé zaškubání v podbřišku - hypnotickým, zašepotal do ticha:

"Jestli do deseti minut nepřistanou na mým stole jahodový donuty, budeš na tom stole ležet místo něj."

Internista hlasitě polkl, brada mu spadla i s povytaženým límcem trička. Se zdviženým ukazovákem vznesl zcela oprávněnou námitku:

"Ale ty jsou jen v pondělky a čtvrtky, dneska je středa."

Přimhouření očí, zatnutí čelistí - víc jako hnací sílu nepotřeboval. Jako v animovaném filmu pro děti, zůstal po lékaři jen kouřový obrys mohutné siluety a vrznutí zavíraných dveří. Proč jen vždycky riskoval a dělal si z patologovy práce dobrý den?

***

Opět mu bylo nepřímo připomínáno, že je Asiat. Tudíž jistě musí znát techniky alternativní medicíny z Číny a předepsat léky na bolesti zad, které trápí ženu těsně před třicítkou, která kvůli nim už nemůže ani spát.

"Kde pracujete?" vzdal jakoukoli snahu ji přesvědčit, že jeho etnické přesvědčení neurčuje, jaké medicíně se věnuje. Notabene neměl sebemenší vůli vysvětlovat, že místem jeho rodiště není třešněmi ovládaná Čína. Taktéž si nedělal velké naděje, že by dotyčná osoba znala rozdíl mezi dvěma Koreami. A pokud přeci, nic jiného, než poslouchat další vtipné poznámky o tom, že se nediví jeho útěku ze Severní Koreje do svobodou překypujících Spojených států amerických - zde skutečně zápasil s klokotavou explozí řehotu - by ho neznechutilo víc. 

"Doplňuji zboží v obchodě," odpověděla nezvykle věcně mladá žena, otočivši se na jeho pokyn zády k němu.

"Větší či menší?" zjišťoval dál, nechávaje pacientku zbavit se trička, aby mohl pod prsty snáze cítit případné obtíže.

"Wallmart, většinou se na směně nezastavím ani na svačinu. Pořád je co dělat."

Prsty narychlo prohmátl ramena a nestačil se divit. S pochybovačným výrazem promnul svaly blíže krku, opatrně klesal ke kříži, vytvářeje prsty písmeno V. A tehdy měl jasno, přistoupil ke stolu a začal se přehrabovat v chaoticky nastřádaných papírech, složkách, dokonce i boční poličky prošel, než našel štos s navštívenkami. Jednu po druhé přelétával pohledem, načež jednu vylovil, zbytek zpětně zajistil zteřelou gumičkou a předal vizitku nechápající ženě. 

"Hádám, že v práci se dost nataháte. A všechno zvedáte přes záda, proto ty bolesti v ramenou, mezi lopatkami a kříži," jal se vysvětlovat situaci. "Jestli se chcete zprvu vyhnout lékům, což upřímně vřele doporučuji, zajděte za fyzioterapeutkou. Adresu máte na vizitce, objednejte se co nejdřív. Pokud terapii nebudete nakonec chtít, ať už kvůli času nebo financím, zkuste různá cvičení. Jógu nebo pilates."

Mile překvapen, sledoval pacientku, horlivě zapisující každou radu a doporučení do mobilu.

"Dejte tomu čas, léky jsou poslední a především krajní řešení. A než se pustíte do tohohle všeho, zaměřte se na držení těla. I zvedání beden a těžkých předmětů se dá dělat špatně a jde tomu předejít," usmál se nakonec, především proto, aby po dlouhém monologu nabral dech a zároveň nechal informacemi zahlcenou ženu, zpracovat každé slovo v hlavě.

"A něco pro ten spánek?" zvedla hlavu mezi dveřmi, viditelně osvobozena od starostí.

"Volně prodejné přírodní léky jsou v každé lékárně. Plus meduňkový čaj každý večer před spaním. Silnější varianty konzultovat s lékařem," odpověděl bez dalšího ohlédnutí, jelikož do přivírajících se dveří vtrhla žlutovlasá stařena, viditelně nasupená, že musela čekat další minutu ve stoje.

Osaměli, Namjun se obrnil novou dávkou zenu, otočil se k pravidelné pacientce s těžkými příznaky hypochondrie a nadšeně spráskl dlaně.

"Tak, o jaké z vašich agresivních čivav mi budete vyprávět dneska, paní Potterová?" křenil se, měsíček na hnoji hadr.

"Vy nikdy neztrácíte smysl pro humor. A jsou to mopsové, na tom ale nezále" máchla pěstěnou žilnatou ručkou. Manikúra na nehtech by se hodila spíše pro rebelující puberťačky na středoškolské kalbě, ovšem kabát z umělé kožešiny byl hřebem dopoledního strádání zdravého rozumu v internistově kariéře. Musel to být léta pilovaný kumšt, zkombinovat nepravděpodobné doplňky kusy oblečení a poskládat z nich karikaturu v podobě této ženy. K dokonalosti chyběly jen velikánské perly kolem krku. Na těch bylo šetřeno, nahradil je nehodící se elegantní zlatý řetízek.

"Ale dobře, že jste ty nezbedníky zmínil!" vysoký pisklavý hlas byl sám o sobě těžko snesitelný. Jakmile paní Potterová rázně vykřikla, musel si internista nenápadně otřít ušní lalůčky a zkontrolovat, zdali mu z uší neteče krev. Dosud neměl tušení, že jsou lidské hlasivky schopny takovýchto nelidských frekvencí. Neodvážil se mluvit, zakroužil mlčky rukou v zápěstí a pacientka v oděvu, jež svůj módní vrchol zažil ve čtyřicátých letech minulého století - se dala do sáhodlouhého vyprávění. Bezpředmětného, s více odbočkami od hlavního tématu. 

Musela to být zašlá superhrdinka. Během pouhých pěti minut zvládla zmínit svého budižkničemu manžela - co na tom, že jí platil kožich a nevhodně provedenou manikúru - nevděčné děti, politickou situaci v zemi, kterou v životě nenavštívila, ale dokonce se dostala i k potížím s čivavou. Její schopností nejspíše bylo, mluvit tak dlouho, dokud posluchač nezemřel stářím nebo vykrvácením z uší.

Leč nebylo nutné zírat na mizející povrchový škrábanec na vnitřní straně ruky tak dlouho, využil lékař způsobu, jak umlčet pacientku na alespoň pár požehnaných vteřin.

"Říkáte, že vám to na hodinku oteklo?" odrazil se patami, plastová kolečka protestně skřípla.

"A bolela mě hlava!" dodala rázně. 

Jo, jasně, ta hlava, nespokojeně se pozastavil nad vlastní zapomětlivostí. Jistě, mohl se hádat, že bolesti hlavy mohlo způsobit škrábnutí na ruce stejně tak dobře, jako otřesně silný, překořeněný stařecký parfém, v němž se Potterová musela dvakrát denně koupat namísto vody. Jenomže jaký smysl by to mělo?

"Mají vaši psi přístup na zahradu? Nebo mají procházky v nějakých rozhlehlých parcích?" 

"Máme za domem velikou zahrádku, chodí tam a zpátky. Dokonce jsem jim pořídila moc krásná dvířka, abychom jim pořád nemuseli otevírat. Někdy ti chuligáni sami neví, jestli chtějí dovnitř, nebo ven," roztáhla rty. Zoubky jako hvězdičky. Žluté a přední pekelně daleko od sebe.

"Předpokládám, že packy jim nečistíte, když se vrací domů, viďte?" povytáhl obočí v tázavém oblouku, načež pacientka párkrát zamrkala řasenkou zanesenými víčky a neurčitě pokrčila rameny.

"Nějaké květiny, které pěstujete na zahradě? Mohla to být alergické reakce spíš na ně, než na psa."

A tak začalo další vyprávění. Sáhodlouhé. Nekonečné. O květinách, datu jejich přesného zasazení i konkrétní polohy v zahradě. Popisy barev, vůní a dokonce i důvodu zasazení u té či oné odrůdy růží. Naivně doufal, že by paní Potterová milosrdně vynechala také detaily o hádkách se svým manželem, který s mnohými jejími kroky ke kompletnímu překopání zahrady nesouhlasil. Ano. Velmi, velmi naivně doufal. V duchu u toho nezapomínal narážet čelem o imaginární zeď, snad jako kdyby se jí mohl prorazit a prchnout.

Když v jistém okamžiku zkusmo pozvedl pohled k pacientce, její ústa stále klapala, z hlavy jí u toho vycházely podivné zvuky, žilnaté ruce divoce gestikulovaly. Právě nyní pravděpodobně přesazovala hortenzie.

Škoda. Doteď měl botaniku rád. Umělohmotné i pravé kaktusy si ale na nejbližších pár dní budou muset poradit bez jeho pomoci. 
Ženino vyprávění mu nápadně připomínalo hodiny druhého cizího jazyka ještě na vyšší střední. I poněkud tělnatý učitel s lesklým kolínkem na vrcholu hlavy dokázal studentům zprotivit potenciálně zajímavý, ducha obohacující předmět během jediné úvodní lekce.

"Fascinující," úlevu v hlase dával na odiv bez náznaku pokusu o její skrytí. Nevynechal ani táhlý povzdech.
"Říkala jste skočec obecný?" letmo po ženě loupl pohledem pro ověření. Důchodkyně dychtivě kývla, div tenký krk unesl tíhu prudce se pohybující hlavy. Další vyprávění o sytě červenohnědé rostlině pouštěl jedním uchem tam, druhým fofrem ven.

Na nedlouhém seznamu čísel, přilepeným na pevné lince, vyhledal kombinaci, jež ho přepojila ke kolegyni na alergologii, aby jí oznámil nemilou věc - nového pacienta.

"Čistěte psům častěji packy, pokud si všimnete, že vám pomáhali se zahradničením. A nahraďte skočec nějakou méně jedovatou rostlinou, která vám nebude způsobovat potíže," odbil ji s diplomatickým - a značně křečovitým - úsměvem na rtech. Následně jí směl ohlásit překrásnou novinu, s níž dočasně opadla jeho zodpovědnost za náruživou zahradnici a celé toto břemeno kavalírsky přenechal kolegyni o patro výš. Cítil se volný jako pták. Jako majestátný orel, který po ponižujícím dni, kdy se na něj dívaly desítky lidí a v uších stále zvonily ozvěny dětského křiku, znovu nabyl svou svobodu. A tak, stejně jako tento opeřenec, seděl na svém bidýlku, kolem kotníku imaginární řetěz, poutající jej k nemocnici.

Jakmile se tedy věčně přítomná žena vytratila a zůstal po ní pouze dusivý opar parfému, zahleděl se k ručičkám hodin. Ah, čas dokázal být tak krutý. Nebo milosrdný. Byl ve čtvrtině směny, to byla ona milosrdnější část. Právě si směl dopřát půlhodinový oddech, což považoval za víceméně pozitivní aspekt. Těch zbývajících dvanáct hodin už byl pouze výsměch osudu a Jankowskiho, který se dozajista tetelil blahem, jak krásně ničil Namjunovi spánkový režim a zdravý rozum.

***

Jestli si myslel, že měl toho dne náročnou službu, musel si při pohledu na znaveného patologa zákonitě vrazit jednu výchovnou. Káva v jeho hrnku byla ledově studená, stejně jako okolní vzduch. Definitivně ovšem stále voněla lákavěji, než kombinace dezinfekce a nasládlého pachu nájemníků, kteří si hověli v pevně uzavřených chladných kobkách po jeho levici.

Naklonil se nad Christopherovo rameno a nechápavě zavrtěl hlavou. Dokonce i nyní, v jednadvacátém století, si patolog zakresloval jednotlivá zjištění o svých pacientech do vytištěných papírů, na nichž se nacházela jedna prostá tabulka po straně levé a poté relativně věrná lidská silueta napravo. Byly ovšem značně genderově nevyvážené - na všech byla nepochybně zobrazena silueta mužského těla, přestože papír, na němž patolog s extravagantním exteriérem pracoval, hlásal na svém záhlaví ženské jméno. Leda by rodiče skutečně nenáviděli svého syna, jemuž dali jméno Jennifer.

"Kdy dneska končíš? Možná bychom se po dlouhé době mohli navzájem doprovodit k autům a u toho vypít další blaf z automatu," prohodil zvídavě internista. Následovalo ticho. Dlouhé, výmluvné, všeříkající ticho.

"Hele, koukej. Obrázek," zapíchl potetovaný ukazovák do obrysu. Stáhl z povrchu papíru propisku a otočil na další list. "Oh, vidíš to? Další obrázek."
Pokračoval tlumeným hlasem, šlapaje si u toho na jazyk.

A jéje, sykl v duchu lékař, v reálném světě vtáhl rty do úst, s mlaskáním je vypouštěl a u toho stíhal chápavě přitakávat.

"To není možný. Tady je taky obrázek," tentokráte se nad stolem shrbený stín muže, jímž toho rána ještě býval, dokonce zachechtal. A pokračoval hned na další stranu, popsanou hustěji, než předchozí. "Tohle je taky nějaký obrázek."
Mručel s vědoucným tónem přemoudřelého muže, jehož znalosti za dekády života dosáhly svého crescenda a nic na světě jej nedokázalo překvapit. Dokud nenarazil na další stranu. Gigantický závoj nenadálého žalu byl téměř hmatatelný.

"Hm, divný. Tady žádný obrázek není," broukl posmutněle, oba muži zaraženě civěli na arch čistého, jako sníh běloučkého papíru. Takové věci byly ve vytížené nemocnici vzácností. Vlastně, najít čistý arch bylo totéž, jako vyhrabat z matky zemičky Da Vinciho sbírku vypsaných propisek. Taky neexistovaly. 

Namjun šokovaně otevřel ústa. A zas je zavřel. Několikrát dokola jako ryba na suchu, kterou Tesco tuhle vylovil z akvária a pomalu sledoval její krutou smrt. Nebýt čirou náhodou přítomného lékaře, byla by na podlaze v kuchyni opravdu přišla o život. Nyní měla pouze doživotní trauma a ukazovala se svému majiteli pouze ve chvílích krmení.

Patolog pevněji sevřel tužku v prstech. Byl to rychlý kreslíř. Ale lidská silueta to nebyla ani vzdáleně. Spíše to vypadalo jako na dvou tučných nožkách stojící pašík, kterému dokreslil ze dvou stran kulaté hlavy řídké kudrnaté vlasy a na špičatý nos brýle.
I navzdory tomu... Jankowski nikdy nevypadal lépe.

***

Oi, pořád žiju! Tedy, víceméně. Mohlo by být lépe. Ale také hůře. Not great, not terrible, že?

Tak či onak, přináším vám další kousek Golden Touch, který se mi podařilo dopsat až nyní, přestože jsem měla jeho valnou část rozepsanou už několik týdnů... omlouvám se. Nebyla jsem schopna, dokopat se k takovému závěru dílu, který by mi vyhovoval. 
Až nyní. A troufám si říct, že jsem s ním nadmíru spokojena.

Snad se vám tato část líbila a věřím, že se vás bude bavit i následující. Přestože jsem v ní odhodlána maličko ubrat nohu z plynu a sklouznout do temnějších vod, z nichž se budou naši dva chlapci nuceni vyškrábat společnými silami ven "^-^"