Irys vzpomínky

Loki

Vogl splašeně poletoval od jednoho rohu k druhému.

Díval jsem se na svůj odraz a stále nemohl uvěřit tomu, co právě vidím, natož jak mě obryně nazvala. Obličej mi zcela zmodral, na bradě a tvářích se objevily vystouplé tmavé jizvy. Z čela vystupoval obrys jotunského znaku Skrinetis, což dokazovalo jediné.. Tarangoz, to jméno patřilo vždy mě.

„Co..Co.. Co si mi to provedla, čarodějnice?!" Z posledních sil jsem se bránil pravdě a současně hystericky tikal očima po hladině, kterou začala pomalu zahalovat nová vlna ledové peřiny.

„To.. To jste vy, moje veličenstvo," pustila mě pobaveně ze svého sevření a následně ustoupila o pár kroků ode mne.

„Ne," Vzdychl jsem tiše v zoufalství.

Sledoval jsem, jak se má ruka mění nazpět do ásgardké podoby, zato nemilosrdná pravda se nyní nenávratně zakořenila hluboko v mém nitru.

„Ne!!" Vymrštil jsem se zlostně vzhůru a obrátil se k Telle, v očích plameny.

Fontánu jsem nechal za sebou, zvedl ze země dýku a rozběhl se podruhé proti obryni. Šaty potrhané, ego zpřelámané na několik málo kusů a ona se mi pořád vesele smála do tváře.

Chtěl jsem ji zabít víc než kdy před tím, vlastně, udělal bych teď naprosto cokoli, jen abych oddálil důsledek tohoto zničujícího zjištění.

Druhý pokus se také moc nezdařil. Nestačil jsem se ani pořádně rozmáchnout a již mě držela svými pařáty za oba kotníky ve vzduchu, „Tak mladý, tak zbrklý," rozšířil se jí úsměv ještě víc.

Vogl létal okolo její ruky a klováním se marně snažil povolit stisk.

„Okamžitě mě pusť, přikazuji ti to!" Řval jsem, visíc hlavou dolů, a můj tisíciletý styl profesionálního boje se rázem změnil v pomatené leč zuřivé šermování dýkou kolem sebe.

„Jsi tak dětinský," pustila mě z výšky.

Spadl jsem na záda, div si nevyrazil dech o ledovou zem. Zbraň mi vyklouzla z dlaně a setkala se znovu s podlahou, tentokrát už dopadla ale daleko od mého dosahu k protější stěně haly.

Vztek a chuť po krveprolití jen sílili.

„Jak.. Jak se opovažuješ?!" Prskal jsem při svém třetím pokusu se opět postavit na nohy.

„Já? Já? Co ty si vůbec myslíš?!" Poprvé zahřměla, tyčila se nade mnou jako temný mrak, jenž se chystá po dlouhé době vrhat zase blesky.

„Uvítám tě tu s rozevřenou náručí jako prince, otevřu ti oči a ty jen na mě prskáš jed! Jsi nevychovaný a nevyspělý!" Vytkla mi způsobem dotčené matky.

„Asi jsem ještě neměla posílat Kamenovi do Ásgardu, nejsi připraven přijmout svůj osud.. pořád ne.." lamentovala s rukama v bok, kroutíc nade mnou hlavou.

„Cože? To ty?!"

konečně jsem se vyškrábal na nohy, můj zoufalý pohled mířil k Telle. Vogl mi přistál na levém rameni, zlostí se mu už čepýřila pírka.

„Ano, já..Poslala jsem je. Ale byla to pouhá záminka, jak tě sem dostat. Nebylo jiného zbytí.. Věděla jsem, že přítomnost Kamenovů na Ásgardu slavného Thora vyburcuje k okamžitému útoku na Jotunheim.. obzvlášť, když jsem cestu sem nechala odkrytou přímo pro Heimdallovy oči. Věděla jsem také, že ty Thora budeš, coby věrný bratr, následovat. Bylo to .. zkrátka naplánované. Pro tebe.. pro tvůj návrat domů," šeptala, jako by ji bylo navýsost trapné, že celé věci musela nakonec ona sama, prostřednictvím hloupých šutrů, napomoci.

Návrat domů.. Sesunul jsem, při těch bolestných slovech, svůj zrak k zemi, již se mi v něm zračilo tolik pocitů. Hněv, tíseň zoufalství, smutek, beznaděj, otázky a strach z jejich odpovědi, to vše a najednou. Svěšený v ramennou, jsem nedokázal zabránit útěku jedné z mých slz.

„Tarangozi.. čekala jsem tě, my všichni!" Oslovila mě opět tím jménem, jež mi skutečně náleželo a klekla si opatrně ke mně, aby měla oči v úrovni těch mých a mohla tak do nich zpříma pohlédnout. Já jí však tuto možnost odpíral.. díval jsem se k zemi na místo, kam dopadla má neposlušná slza.

„Proč? Proč to všechno? Nejsem.. nejsem .. Jsem snad jen suvenýr ..přivezený ze světa Ódinových nepřátel..?" Na zem kápla další slza.

Nemyslel jsem na to, že se právě ukazuji ve svém oslabení někomu, koho jsem ještě nedávno toužil zabít. K čemu by to také vlastně bylo..? Ulevil bych si..? ..Možná. Nic by se ale nezměnilo. Ódin by i nadále nebyl mým skutečným otcem, Thor bratrem a matka... jen další kapka slzy se zachytila na špičce mé boty. Nejsem .. její milovaný Loki.. jenom lež. Před tím jsem již utéci nemohl.

Ticho.

Nevydržel jsem to.. Nechápal jsem ani proč mě sem chtěla Tella tak moc přivést. Proč taková námaha a risk, kvůli jednomu ztracenému obrovi.. Zničila mi život jenom proto, aby doplnila řady jotunských vojáku pro Laufeye?

„Kdo tedy jsem!"zvedl jsem rozčíleně bradu k obryni a vykřikl otázku, rovnou do jejího překvapeného obličeje, až se i Vogl polekal a opustil rameno.

Žíly mi jen pulzovaly na mém znovu rozpáleném čele.

Povstala, „Jak jsem již řekla, jsi Tarangoz,"

"Jsi syn Laufeyův.. a matky natolik mocné, že se jí bojí i samotný Ódin," odpověděla hrdě a snad mě i tím pocitem pýchy chtěla nakazit, pomocí svého postoje..marně.

„Laufeyův syn.." hroutil se mi svět v duši.

Nejen že jsem nebyl synem krále devíti světů, já jsem byl dokonce zrozen z krve jeho úhlavního nepřítele. Z obra, jenž nemá už čemu panovat, ale stále se tituluje jako vládce Jotunheimu, přestože z planety nezbylo dnes, krom ledu a věčné tmy, již nic.

„Byl jsi unesen .. Ódinnem," Pronesla a částečně mě vytrhla z přemítání.

Zarýval jsem se očima, z nichž stékal nový proud slz, do dáli před sebou. Ódin měl celou tu dobu pod svými křídly syna nepřítele.. Protože to tak chtěl.

„Jsem jen.. obr.. unesený mrazivý obr. Ale proč? K čemu? K čemu mě Ódin potřeboval?!" Ódin nikdy nedělá nic bezdůvodně, vždy mu o něco jde.. Proč tedy já..?

Byla lehce zklamaná z mé reakce, ale i tak mi dala odpověď, „Stalo se to během války.. kdysi dávno.. jak jistě víš.. se naše rasa utkala s Ásgarďany v posledním boji o Midgard, o svět lidí. Byla to rozhodující bitva.. Válčilo se přímo tam.. na místě, které je dnes označováno za nějaké Norsko.. či co.." Ušklíbla se, přesto stranou, aby neporušila toliko vážnou chvíli příběhu, do kterého mě nyní zasvěcovala.

„Ásgard tehdy vyhrál," zkousla si zamyšleně spodní ret.

„Truhlice nám byla odňata a svět lidí byl zachráněn..tak zní legenda Ásgardu.." Poznal jsem v tóně jejího hlasu tu ironii.

Obešla mě a posadila se zpátky na římsu zídky u fontány, jako vypravěč napínajíc své posluchače, na vteřinu zmlkla.

Popošel jsem tedy tiše k ní, „Jaká je pravda?"

Usmála se na mě, konečně jsem hrál její hru, „Byly časy.. kdy jsme Midgardu vládli my, Jotuni.. Lidé nám stavěli velké chrámy, konali obřady na naší počest.. prováděli oběti, jen aby si nás usmířili. Byli jsme pro ně bohy! Celý Midgard patřil pouze nám!" Bylo na ní vidět jisté zasnění.

„Ódin vládl jen Ásgardu a pěti světům, což mu bylo ale málo.. a tak začal válčit s Vanaheimem o moc. Nakonec, oba světy bohů došly ke smíření, když Ódinovi byla Vany nabídnuta Frigga jako manželka. Bohyně ze vznešeného rodu, silný mág a členka Mudrců Osudu.. Ještě tehdy byla Frigga mou přítelkyní..I já jsem totiž bývávala členem," oči jí pohasly smutkem.

„Jen krátce po uzavření sňatku i míru s Ódinem jsme měly s Friggou stejné zjevení .. stejný výjev do budoucna.. Byl to chlapec," objevila se v jejím výraze nečekaná něha.

„Zrozen z ledu a tmy, z nekonečného života a věčné smrti. Určen k vládnutí, k upevnění síly nad Midgardem, ale především se měl stát budoucím králem všech devíti světů.. Jemu bylo předurčeno vládnout všemu." Zastavil se u mě její toužebný pohled.

„Cože?" Pomalu jsem začínal chápat.. ale věřit se mi tomu zrovna nechtělo..

„Ještě dřív než-li ses vůbec narodil, byl do hvězd vepsán tvůj slavný osud.. královský osud." Šeptla.

„Ale Frigga v tom, na rozdíl ode mne, viděla jen ohrožení vlády jejího muže.. a tak to ze strachu i bláhovosti nakonec Ódinovi pověděla, tomu se záhy zatměla mysl. V zámince, že lidi terorizujeme a zotročujeme, i nám Ásgard vyhlásil válku.. s Vanaheimem po svém boku samozřejmě." 

„Ódin nás vyhnal z Midgardu a celá následující staletí čím dál víc utlačoval, ale poslední ránu si nechal až na konec.. to když ses nám narodil ty.. Přesně v den, kdy pravila věštba. Frigga dala vědět Ódinovi, že jsi již na světě a to, aniž by věděla, co bude následovat.. Ódin, i bez jejího vědomí, tak naposledy zaútočil. Využil našeho oslabení a.. Pronikl k nám do Jotunheimu.. za jediným cílem," odmlčela se.

„Zabít mě," vydechl jsem.

Vogl vycítil mou bolest a opět mi usedl na rameno.

Bože.. já vím, jsem hroznáá :D Moc se omlouvám, ale je to delší, než jsem si myslela.. :D Vážně už slibuji, že příští část bude vzpomínková jen částečně a bude navazovat na přítomnost.. vážně! Jinak kdo si myslíte, že je Lokiho.. Tarangozova skutečná matka?? :D Jsme zvědavá na váš názor :)))