Irys vzpomínky

Loki

To poslední co jsem spatřil než mě naprosto celého pohltila tma, byl Irysin zděšený výraz.

„Loki!" Křičela z plných plic.

Báječné, konečný moment mého života a já se teprve teď dovídám, že nejsem lhostejný úplně všem.

Padal jsem temnotou několik, zrovna nemálo metrů, řekl bych dokonce i kilometrů, dopad proto byl stejně nečekaný jako to, že jsem ho vůbec přežil.

Buďme upřímní, ani bohové, přes veškerou svojí moc, nejsou zcela nezničitelní.

V mém případě se tedy dalo mluvit o štěstí, neboť můj pád zbrzdilo netvorovo tělo, jenž se první vypořádalo s nárazem a v zemi vytvořilo dosti hluboký kráter.

Až potom, jsem doletěl i já a od zvířete se prudce odrazil, nic ale nezabránilo tomu, abych také nakonec zahučel do země, přesněji do něčeho, co se zdálo býti, na první pohled, sněhem, ovšem při střetu se zády to spíše působilo dojmem skály.

Za obyčejných okolností, bych jenom tak ležel a nechal následující události bez povšimnutí.

Jenže nedávný křik malého dítěte, zanechaného v zamrzlé pustině, mě přeci jen přinutil rozevřít víčka.

„Irys?" Zachroptěl jsem.

Tak ta tě odsud jistě slyší, hlupáku.. napomenul jsem se.

Ze začátku mi to připadalo, že jsem stále ještě v bezvědomí, poněvadž temnota, rozprostírající se kolem mě, připomínala rozhodně více mé každodenní prázdné sny, nežli skutečnost.

Později si ale oči zvykly na tmu a já začal rozeznávat známé obrysy jeskyně.

Všiml jsem si i siluety Laufeyova, všem bohům díky, mrtvého sněžného vlka.

„Buď rád, že jsi nezažil mého bratra. Ještě bys prosil za takovýto skon," zadíval jsem se k jeho bezvládnému tělu.

Opatrně jsem se posadil a zkontroloval si své pohmožděniny.

Po pečlivém úsudku, že jsou moje nohy schopné pohybu, jsem vstal a udělal pár lehkých krůčku vpřed.

Zase zřízenej. No ne, že by výlety s Thorem někdy končily jinak.. ušklíbl jsem se a snad poprvé zalitoval, že tu teď se mnou není nikdo, komu bych to mohl povědět.

Dobrá chytráku a nyní nás odsud dostaň.. začal jsem se vracet k prvotnímu problému.

Irys je tam někde venku a ty tady dole, tak něco vymysli! Rozčiloval jsem se, že nápady nepřicházejí tak rychle, jak jsem si představoval.

Mysl mi ztemnila obava o Irys. Byla sice daleko od hlavního tábora Jotunů, avšak v ledové pustině se skrývá nebezpečí, vydávající za pět takových ledových obrů.

Musel jsem okamžitě zpět na povrch. Otázkou zůstávalo jak.

Kdybych se pokoušel dostat ven cestou, kterou jsem sem přišel, zabralo by mi to asi celý rok! Nemluvě o špičatých jotunských ostří, jenž jsem míjel, při svém slavném pádu.

Vyčnívaly ze všech stran, to že jsem se o ně za letu neřízl, představovalo pouze další holé štěstí, protože spalují stejně smrtelně jako dotyk Jotuna.

Tudy to nepůjde.. sklonil jsem hlavu opět k zemi.

Musím tedy skrz.. pozvedl jsem pravou ruku, v jejíž dlani se zrodilo malé zelené světýlko. Postupně nabývalo na síle, až dostalo podobu zářícího vrabce.

Vzlétl do výše nade mne a křídly osvětlil celý prostor jeskyně.

Nyní jsem, nedaleko mě, zahlédl tři podlouhlé tunely, vedoucí každá jistě jiným směrem.

„Veď mě Vogle!" Zavelel jsem svému vnitřnímu kompasu.

Ten nečekal ani vteřinu a vletěl do prostředního tunelu.

Jak typické.. zdvihl jsem pevně bradu a rozběhl se za ním.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vogl letěl bleskovou rychlostí, měl jsem tudíž co dělat, abych ho neztratil z dohledu.

Pod nohy se mi pletly kdejaké nepříjemné překážky, špičaté hroty skály, balvany a kusy převelikých kostí, pro mne, zatím neznámého zvířete.

Vše jsem, s přesností, přeskakoval, či podbíhal a zároveň se snažil nezpomalit ani o krok.

K mému překvapení, na konci tunelu čekalo světlo, pochopitelně ne to, o kterém hovoří lidé z Midgardu, nýbrž zář bílé místnosti.

Udiveně jsem se před tímto vchodem zastavil, zatímco Vogl pokračoval dál beze mě.

Nemohl jsem čekat a návrat zpět také nepřicházel v úvahu.

Zatnul jsem tedy čelist a vstoupil...

Kdybych nevěděl v jakém světě se právě nacházím, myslil bych si snad, že jsem se ocitl v jedné z královských částí Ásgardu.

Místnost, s vysokým lomeným stropem, jevila všechny známky majestátnosti a svým způsobem i hrdosti.

Hrklo ve mně, při pohledu na midgardské, mramorové sloupy, vytesané do podobizen Jotunů, oděných ve stříbrném brnění, držíc každý v ruce, drahokamy zdobený, meč.

Všechny sloupy stály uprostřed podél celého areálu,  pokrytého zlatavou podlahou.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že někdy uvidím něco tak absurdního.

Ledoví obři a hrdí válečníci? Směšné! Zarýval jsem svůj zrak do vznešených štítů s emblémy různých rodů.

Vogl, již netrpělivý, přelétával nedočkavě nad mojí hlavou. 

Stejně jako já, nebyl zrovna nadšen z toho, kam jsme se oba dostali.

„Tarangozi!" 

Tak tady přidávám další část.. Sice jsem se na chvíli chtěla vrátit do přítomnosti, ale vím, že ta poslední vzpomínková kapitola způsobila jistý rozruch.. tudíž tady mám její další část.. :) Je teď na vás, jestli chcete pokračovat v minulosti, nebo se opět přenést do přítomnosti.. nechám to na vás :D Takže příjemné počtení a díky za názor :D