Irys

Už si vážně nepamatuji, kdy jsem naposledy takhle dováděla na tanečním parketu. Sice jsem vždycky tušila, že Volstagg je muž mnoha talentů, ale stejně by mě nikdy nenapadlo, že zrovna on bude patřit mezi ty nejlepší tanečníky z celého Ásgardu.

Dokonce ani naducané bříško, vzniklé v důsledku Volstaggova nesmrtelného apetitu, mu vůbec v pohybu nepřekáželo. Naopak se zdálo, že je díky tomuto polštářku, schovávající se pod jeho brněním, naprosto vyvážený a tudíž neustálé otočky a výpady vzad bohovi války nedělají pražádný problém.

Za to já jsem měla co dělat, abych dobrého přítele nepřestávala stíhat. Jazyk jsem měla téměř na zemi, když se změnil rytmus veolín a tím i styl tance, který byl naneštěstí teď o poznání rychlejší než ten předchozí. Volstagg, nevšímajíc si mého vyčerpání, mě popadl za ruce a začal se se mnou točit po celém tanečním areálu.

Možná, že držet krok s Volstaggem nebylo zrovna jednoduché, ale pořád lepší než sedět u stolu a přemýšlet nad tím co by se stalo kdyby...

Okem jsem zmerčila Lokiho, opírajícího se o runový sloup blízko parketu. Asi na tom byl s nevolností o něco lépe, poněvadž se mu ve tváři objevil jeho zcela známý úšklebek. S každou divokou otočkou jsem ho však ztrácela čím dál víc z dohledu až mi zmizel úplně, někde v dáli za tančícími bohy.

Přemýšlela jsem jak se, co nejmileji, vykroutit z Volstaggova sevření a doběhnout k zase přítomnému Lokimu, ale nebylo to potřeba.

"Dovolíš?" ozval se hlas neznámo odkud.

Stačilo se jen na pár vteřin zahledět do prostoru a při pohledu zpět jsem zaregistrovala, že mě už nedrží Volstagg, který nyní stál se založenýma rukama na hrudi a zamračeným výrazem opodál, ale někdo úplně jiný.

"Soudím, že jsem ti musel již chybět," mrkl na mě laškovně tak jak to umí jedině on.

"Nedomníváš se doufám, že jsem tvou nepřítomnost nějak oplakávala, že Loki ?" našpulila jsem žertovně ústa.

Smích, to je to jediné co od něj mohu vždycky s jistotou očekávat.

"Jak pak bys mohla, vždyť moc dobře víš, že mě se jen tak lehce nezbavíš," zeširoka se na mě usmál.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Krutost historie spočívá v tom, že se vše kolem nás stále dokola opakuje.

Opět jsem usedla na své čestné místo, Loki hned vedle mě.

Lady Sif zatím vzala, lehce podrážděného, Volstagga s sebou ven na čerství vzduch.

Pomalu jsem rozdýchávala skotačení spolu se smutným vědomím, že jsme skončili již po prvním a jediném našem tanci. Zklamání brzy vystřídala znovu rozehřátá touha.

Loki, sedící vedle mne, si, jako by nic, leštil určité části své helmy a spokojeně přitom pobrukoval. Jeho dobré nálady jsem proto chtěla využít, co nejvíce to půjde.

Loki

Šlo to celkem hladce. Volstagg rozhodně nebyl takovou velkou překážkou jako had Fandrál, i když ani ten mě přeci nemohl nijak zvlášť ohrozit, třebaže jsem tomu chvíli i věřil.

Hlupáku.. uchechtl jsem se pro sebe při té absurditě, že bych já někdy mohl také prohrát.

Večer probíhá přesně podle plánu.. usmíval jsem se s potěchou na svůj odraz v helmě.

Nic to nemůže zvrátit ...dokonce i ona nemá takovou moc.. dodal jsem si sebejistoty.

Ty máš větší moc než ona... dýchal jsem klidným tempem.

Ze sebekontroly mě náhle vytáhl Irysin hlas. "Nechceš dolít vína?" Zeptala se mě dnes už snad po tisícáté.

"Co máš tentokrát za lubem, že se mě snažíš opít?" Mrkl jsem k ní s hraným překvapením.

"Já..? Já se tě přece nesnažím opít.. a jako by to snad šlo.. u tebe," nervózně si odkašlala a poté celá zrudla.

Jak sladké.. hleděl jsem na ní a odpoutával se od mých všedních problémů. Její oči se cudně střetli s těmi mými. Něco v nich mě ale elektrizovalo natolik, že jsem v těch jejích studánkách začal nedobrovolně tonout.

Jak to jenom dělá.. Učil jsem jí různorodým způsobům boje, ale tohle je zatím ta nejničivější zbraň jakou jsem doposud poznal.. to nejsilnější kouzlo, co kdy na mě použila.

Přestával jsem se kontrolovat. Všechno co jsem vnímal byla ona. Mlčky se na mě dívala s prazvláštním výrazem, který mi způsoboval "lehký" chaos v mé mysli.

Dost, HLUPÁKU!! Přestaň.. odvrátil jsem zrak zpět na svou helmu, ale bylo příliš pozdě. Tohle již nemohu ustát.

Proklatě! Sevřel jsem ruce v pěst.

"Půjdu si už lehnout, uvidíme se zítra," zmrazil jsem jí pohledem, aby mě nezkoušela následovat.

Překvapeně přikývla.

Popadl jsem helmu, dal si ji do podpaží a svižným krokem opustil halu vítězství, aniž bych se jen jedinkrát ohlédl zpátky.

Proč musí všechno zkazit!! burácel jsem ve svém nitru.

Proč jí to nestačí, co po mě ještě chce?! Co tak holka chce?! Ale vždyť to víš, ty hlupáku! Ne.. Nemohu jí to dát! Já a ona? Jen si to poslechněme.. krásná bohyně a zrůda.. HAha! To je zpráva dne..

Prošel jsem poslední chodbou.

Za všechno stejně může jenom Irys! Kdyby se chovala tak jak má, nemusel bych teď v sobě potlačovat tu absurditu. Proč mě musí neustále mučit?!

Zajel jsem do své komnaty a s velmi hlučným bouchnutím zavřel obě křídla dveří. Helmu pohodil na postel a z posledních sil, vyšel na venkovní terasu. Opřel jsem se dlaněmi o pevnou zídku a začal zhluboka dýchat.

Proč to musela zkazit! Proč musí být tak sentimentální? Nikdy jsem jí neměl nosit ty hlouposti z Midgardu. Romány, básničky a jiné stupidity od toho zatraceného shakespeara! Díky ty Idiote, že jsi jí naprosto popletl hlavu!

Rozčiloval jsem se, ale sám na sebe..

Nechci.. ne ..nemohu si přiznat, že něco.. že bych jen mohl.. něco.. cítit.. k.. nedokončil jsem myšlenku. Po tváři mi sjela první horká slza.

"tak na tebe jsem vskutku čekal, bastarde!" sykl jsem nenávistně, ale slabost ve mně, zlomila můj poslední vzdor.

Z obou očí se mi řinuly nyní potoky slz. Zahleděl jsem se na černé nebe, které přede mnou skrývalo zářivé hvězdy, děsící se toho co má přijít.

Ze slz se stávaly ostré mrazivé střípky, které se po dopadu na zem roztříštily na milion kousků. Téměř hystericky jsem vydýchával zlost a zároveň zoufale sledoval jak mi modrají prsty, následně celé ruce. Věděl jsem, že i můj obličej nabral Jotunskou podobu.

Kdybys tak Irys věděla! Dotkl jsem se svého čela, bylo poseté jasnými znaky mrazivého obra. Tváře jakbysmet.

Nemáš ani představu, kdo já skutečně jsem..

"Výsosti, volám vás.. výsosti," ozvala se mi opět v hlavě ta otravná ženská.

"Ne, říkal jsem ti, že dnes na tebe nemám opravdu náladu!" Snažil jsem se jí zase vytřást z hlavy.

"Království vás potřebuje, princi.." Nenechala se znovu odbýt.

Ona si zkrátka umí vybrat tu nejnevhodnější chvíli.. Setřel jsem si zlostně stopy po ledových slzách.

Tak doufám, že se kapitolka líbí.. a že jsem vás i nějak napnula :D Pochopitelně budu ráda za Váš koment :D nebo otázky .. samozřejmě i za nějaký ten malý like :D :D