~o tři hodiny později~

„Všichni do řady!" křičel přes celou místnost Tony a poskakoval do rytmu hudby, která všem roztřásala vnitřnosti. Nikdo ho moc neslyšel a tak křičel stále dokola, než se před ním utvořil řídký hlouček dobrovolníků v pochybném stavu. Všichni popili, někteří víc, třeba jako právě Tony, jiní méně, jako já a někteří zůstali na suchu, jako Steve, který se ale očividně bavil i tak. Bucky, oslavenec, seděl na jedné sedačce a hladil spící štěně, kterému hluk vůbec nevadil, a povídal si s jednou pěknou agentkou. Ten padouch, on to štěně snad využívá k nekalým účelům!

Prodrala jsem se lokty k Tonymu a s očekáváním na něj pohlédla.

„Na tuhle party je vstup pouze pod jednou podmínkou!" výstražně zdvihl prst a nechal svá slova důležitě vyznít. Z repráků se ozval trsavý refrén nějaké letní hitovky a Tony neodolal a začal pohupovat lokty... asi.

„Musíte si se mnou dát tohle!" zavyl a pozvedl do výše obří neoznačenou lahev jakéhosi alkoholu, ve kterém se divoce točily jakési zelenkavé vločky čehosi. Vypadalo to exoticky a kouzelně, ale jeho až nepatřičné nadšení mi napovídalo, že to nebude žádné babské pití. 

„Nemyslím, že je to úplně dobrý nápad..." začala do nás z boku drbat Pepper, ale Tony k ní přiskočil a naléhavě ji chytil za ramena. Vypadal, jakoby utekl z psychiatrické léčebny z oddělení nejtěžších případů. Většinou se na veřejnosti snaží působit až dramaticky důstojně, takže až vystřízliví a vzpomene si, nebude rád. 

„Lásko, vždyť víš, že je to jenom zábava..." víc říct nestihl, nahnul se nejdřív dozadu, potom dopředu, jak se mu zatočila hlava a jak se potřeboval o něco opřít, spadl Pepper přímo do výstřihu. 

Vybuchla jsem smíchy, tohle musím říct Peterovi - jeho eskapáda s Novou sice měla větší grády, ale třeba ho uklidní, že se to stává i těm nejlepším. 

„Tony!" vykřikla Pepper, čímž ho přiměla se vzbudit. Vylekaně trhl hlavou a plynule navázal na svá předešlá uklidňující slova. Hlavu sice neudržel, ale lahev svíral až s dravou urputností. 

Nezajímaly mě další jeho opilecké promluvy, vytrhla jsem mu lahev a nalila všem okolo, kdo měl v ruce sklenici, aniž bych rozlišovala, jestli vůbec chtějí. Sobě jsem uštědřila většího panáka a bez delšího rozmýšlení ho do sebe kopla, abych si to ještě nerozmyslela. Hrdlem mi projel oheň a na moment se mi zatmělo před očima, zapřela jsem se o náhodného kolemjdoucího, abych se nevyvrátila. Nehorázná síla! Smrdělo to jako ředidlo a pálilo jako ocel. Než jsem došla na druhý konec místnosti, cítila jsem, jak se mi do těla vlévá otupělý bzukot. 

„Kdyby si z tebe cucnul upír, stará by ho doma vzala kolíkem, že se neudrží na nohou," ozvalo se vedle mě. Neobratně jsem zaostřila na Petera, který seděl na gauči vedle Gamory. Ta se tvářila stejně nepřívětivě jako prvně a já mohla jen doufat, že za to mohl Peter, který ji sem donutil jít téměř násilím, a ne má dřívější neschopnost, jež vyústila v tlustou vrstvu fáčů na jejím boku. Naštěstí to nebylo tak vážné, jak se na rampě zdálo. Podle doktorů se hojila rychleji než lidé, což byla úleva. 

Nalila jsem si dalšího panáka a Peterovi ho podala. Ten nijak neprotestoval, hodil ho do sebe v dramatickém záklonu a pak se divoce rozmrkal. „Dobrá síla," zachroptěl jenom, čemuž se Gamora uchechtla.

„Dej to sem," ozval se jakýsi agent, kterého jsem viděla snad jenom párkrát v jídelně,  a láhev mi vytrhl z rukou. Překvapením jsem hekla, ale na nic jsem se nezmohla. Nezdvořák!

Namísto toho jsem se však vrhla ke nedalekému stolku, kde jsem nechala svůj mobil, a rozklikla ikonu foťáku. Bohužel se mi zapnula přední kamera a já se svého nevábného obličeje, do tvaru brambory s podbradkem, docela lekla.

„Úsměv lidi!" křikla jsem na ty dvě hrdličky na pohovce a ozářila nám třem strnulé obličeje bleskem, na fotku jsem se pak radši ani nedívala, nejspíš tam mám jenom detail nosní dírky.

Běhala jsem po obvodu místnosti a fotila se s každým, kdo se zrovna nezabýval něčím, čeho jsem se tak úplně nechtěla účastnit. Nepředstavujte si jenom osahávačky a líbání, tady se děly i mnohem divnější věci.

U okna běhal Rocket a pořádal nějakou soutěž, jejímž cílem bylo sníst někoho v místnosti, takže jsem se radši moc nepřibližovala. Groot se točil kolem své osy, ve větvích mu vyseli dva agenti, které jsem nikdy neviděla, ale koho to trápí, krása je v množství hostů.

Po jeho boku stáli dva úplně neznámí lidi a namáčeli jednu Grootovu větévku, která se zrovna netočila se zbytkem těla, do skleničky s čirým alkoholem. Radši jsem je vyfotila, pro moment, kdy se bude požadovat vysvětlení, proč celá základna lehla popelem. 

„Co?!" vyjekla jsem, když mě někdo chytil zezadu kolem pasu. Lekla jsem se a mobil mi málem odletěl z ruky. Otočila jsem se, byl to Thor. Nechápala jsem sice, co se mnou zamýšlí, ale nechala jsem se jím odvléct, kamsi přes místnost, hrající si na bezvládnou oběť. Ovšem můj hrdelní smích mou hru na mrtvolu malinko narušoval.

„Proč ji vlečeš?" zeptal se nechápavě Steve, ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Zvedla jsem svěšenou hlavu a usmála se na něj, seděl tam v té super modré košili, co jsem mu dala k narozeninám, co mu tak šla k očím. Kupodivu vedle něj seděl Rocket, který už byl pěkně rozjetý, a vypadalo to, že tenhle drobek vede zábavu celého tohoto rohu místnosti. Steve se účastní kanibalistické soutěže?

„Desetkrát jsem na ni volal, ale ani si mě nevšimla," pokrčil Thor rameny a spustil mě na sedačku vedle Steva.

„Takže, když už jsme tu všichni, může soutěž začít!" vykřikl Rocket a přeskočil ladně na sedačku, kde teď seděl Peter s Gamorou, jak se sem dostali? Byli tady snad celou dobu? Jak to, že jsem si nevšimla i ostatních? Myslela jsem, že to byl jiný gauč...

„Soutěž?" zeptala jsem se nadšeně a zvědavě zvedla hlavu. Cítila jsem, jak mi alkohol bublal v krvi, ale místo klasického útlumu jsem byla nabitá energií. Bála jsem se byť jen pomyslet, co to Tony vlastně vypustil do davu za experiment. Co byly ty zelené vločky?

„Dneska..." začal významně Rocket, ale jak jsem se nemohla dočkat, co se bude dít dál, tak jsem k němu přiskočila, popadla ho za křehké paže a zatřásla s ním, ať už se sakra vymáčkne. Zítra toho asi budu litovat, ale v ten moment jsem se prostě neovládla. 

On to vzal jako útok na svoji osobu, měl vlastně pravdu, a velmi agresivně na mě zavrčel. To jsem si ale nechtěla nechat líbit a s návalem adrenalinu svůj obličej přeměnila na mývalí. Rocket zařval a přepadl přes opěrku. Ostatní u stolu byly buďto velmi překvapení, nebo... ne byli jenom překvapení. Steve se rozesmál jako první, protože na moje změny s návalem emocí je zvyklý. Peterovi to udělalo až nepěknou radost a ať už za to mohla nenadálá akce nebo nedávný panák, pružil na pohovce jako nedočkavé dítě a do toho se divoce smál. 

Gamora na tom byla jinak, podezřívavě si mě měřila, jako bych pro ni a její přátele znamenala nebezpečí. Když se vyhrabala z nejhoršího po operaci, nezdálo se, že by mě vinila ze svého zranění, ale teď jsem si tím tak jistá nebyla.

„Jak si to udělala?" zeptala se tiše, v očích stále tu kočičí ostražitost, zatímco se chlapci okolo hlasitě smáli a popichovali naštvaného Rocketa. Šibalsky jsem se na ni usmála a než bych stihla vyřknout nějakou stupidní větu ve stylu Kate, čímž bych ji vytočila, urazila a navedla k zabíjení zároveň, skupina se zvedla, nedbajíc na náš probíhající rozhovor, a vydali se k východu. Nezbylo mi, než je následovat.

Všichni jsme se vmáčkli do výtahu a já si teprve teď všimla, kdo všechno se k nám po cestě připojil. Byla jsem tu já, kupodivu, Steve, Rocket, Groot, Peter, Gamora, Tony, Bucky, Wanda, Pietro, Thor a nějaký agent. Vzhledem k omezené kapacitě výtahu na šest osob, jsem si připadala lehce stísněně. Ale Groot a Rocket vlastně nejsou lidé, ani Gamora ne. Thor je sice za dva, ale zase Wanda je jenom půlka. Haha, půlka. S obličejem na skleněné stěně jsem se uchechtla a plocha vedle mého obličeje se trochu zamlžila.

„Čemu se směješ?" zeptal se těsně za mou hlavou Steve a namáčkl se těsně na mě, jak do něj zezadu někdo drcl, a aby si udělal trochu pohodlí, objal mě, abychom mohli sdílet společně větší prostor. Vím, zní to složitě, sama jsem to skoro nedokázala pochopit.

„Já už ani nevím," zasmála jsem se, ovšem nepředstavujte si žádný okouzlující zvonivý smích, co by rozezpíval ptáčky na stromech, trochu jsem u toho výbuchu chrochtla a tvář, co mi sjela po skle, vydala písklavý zvuk, který se k mému dementnímu smíchu docela hodil.

„Někdy mi přijde, že když vás dva vidím spolu, bouchne mi hlava," prohlásil s ledovým klidem Tony, který stál pouhé dva centimetry od nás a hleděl nám zpupně přímo do tváří. Trochu jsem s jeho slovy vystřízlivěla a do smíchu mi tentokrát moc nebylo, sice jsem k tomu neměla daleko, ale držela jsem se. 

Vyměnili jsme si se Stevem starostlivý pohled, oba jsme to věděli, Tony nám dával najevo častěji, než bylo nutné, že s námi ještě není úplně vyrovnaný, ale teď to skoro vypadalo, že nás nerozdýchá. 

~o deset minut později~

Už si nevzpomínám, jestli cílem oné úžasné soutěže bylo jet s Peterovou lodí rychle nebo kličkovat mezi stromy, každopádně Tony zvládl oboje. Mělo se letět po dvojicích, přičemž vždy jeden bude Rocket nebo samotný Peter, kterému je prý už fajn. Ovšem Tony by nebyl Tony, kdyby zase všechno nepřekopal, nerozběhl se tryskem k lodi a rychle nezaklapl dveře. Teď se ptám, jestli jsem to nečekala? Byla zde snad i možnost, že můj otec v klidu dojde k lodi se svým zkušeným parťákem a v klidu se soutěže zúčastní? Jak tak nad tím přemýšlím, tohle se prostě stát nemohlo. Prostě ne, měla jsem to předvídat. Nestalo by se pak...

Nad hlavami nám tryskem proletěla obří železná koule a přísahala bych, že nechyběl ani centimetr a Thor by byl bez hlavy.

... tohle. Anthony Edward Stark to samozřejmě pojal po svém a z neznámých důvodů nás s lodí honil po zatravněném plácku. Nápad jsem jaksi neuměla ocenit. 

„Ježiši, Tonyyyyyyyyyyy!" vyjekla jsem, když mě lodí minul doslova o vlas. Nikdo pořádně nevěděl, co s tím. Na hrubou sílu to dneska nevypadalo a Wanda se nemohla při Tonyho zběsilém přemisťování na jeho mysl zaměřit.

„Zastavte ho!" křičel zase panicky Peter, nejspíš čekal nějakou poklidnější zábavu s jeho milovanou loďkou. Tak aspoň se podívá, jak se zábava za ta léta, co na Zemi nebyl, změnila.

„Všechny nás zabije! A pak nás zabije Fury!" křičel ten neznámý agent, který se přátelil s Wandou, tak se nejspíš dostal i sem. Zítra asi bude vážně zvažovat, zda mu toto přátelství stojí za ty trable.

„Kate!" ozval se hluboký hlas od základny a já úlekem málem zakopla. Byl to sám Fury, který se objevil, jako vždy, nevhod. Bála jsem se, že nás přistihne při nějakém průšvihu, ale že až při takovém, mě fakt nenapadlo.

„Fury!"

„Naložte si sakra Maximoff na lopatky a ať už je Stark zase na zemi, že na něj čekám v mé kanceláři!" křikl a zaplul do stínu budovy. Tak ten se teda nezdá! S takovými nápady může přijít jenom on. Nick má vždycky plán, většinou je v sázce váš život, ale plán to je. Zlostně jsem se zasmála a i přes naprosto nepřekonatelnou obtížnost, tedy aspoň v mém podnapilém stavu, se vydala k Wandě.

„Zbláznila ses?" Zahradil mi cestu Pietro, fešný hošík s vlasy jako sníh, které jsem mu teď rozcuchala a bez dalších jeho protestů ho obešla.

„Hej!" křikl a já se otočila. Seděl rozplácnutý na zemi, nechápavě a ublíženě na mě koukal, jako bych ho snad strčila já. Jak se tam ale vlastně dostal? S tou otázkou přišla i nejasná vzpomínka, kdy jsem do něj prudce žduchla.

„Omlouvám se, Pietro. To ten Tonyho matroš," poslala jsem k němu omluvný pohled a druhou větu si zašeptala jenom tiše pod vousy. Dobrá nálada přicházela a odcházela v nepravidelných vlnách, teď na mě padl stín reality.

„Hlavně mě nepusť," zapřísáhla mě Wanda tiše, ale já se uchechtla.

„Můžou se stát mnohem horší věci," ujistila jsem ji, chytila ji kolem pasu a ladně s ní vzlétla, což jsem nečekala. Napadlo mě, že se klimbavě rozletím do strany a přistanu na trávníku. Létání je asi jako jízda na kole, i když tu bych teď radši taky nechala u ledu.

Loď se k nám rychle blížila, zdola jsem zaslechla povyk, nejspíš s mnoha užitečnými radami, jak tuto situaci vyřešit. Ze všech se najednou stali experti na nastalou situaci, ale když to předtím bylo třeba, krčili rameny.

Loď už byla jenom pár metrů daleko, když jsem se prudce rozletěla stejným směrem, jako mířila ona, aby změna rychlosti nebyla tak prudká. Když mě s tlakovou vlnou oblétala, pevně jsem se zachytila o křídlo. Naivka, pomyslela jsem si hořce, protože přes veškerou mou snahu utlumit rozdíl rychlostí, ucítila jsem, jak mi Wanda klouže ze zad.

„Drž se!" křikla jsem a podepřela ji nejistě za kříž, načež její stisk zpevnil a já se mohla trochu uklidnit. Ani si neumíte představit ten adrenalin. A pak... a pak na mě přišla vlna smíchu. Realita opadla a já, tažena vesmírnou lodí jezdila rychlostí světla dokolečka po dvorku SHIELDu. Propukla jsem v hlasitý smích, vítr se mi narval do pusy a skoro mě plácal plápolajícími škraněmi do očí. Smála jsem se vydatně a dlouhou, ani jsem nezaznamenala, že zpomalujeme, připadala jsem si, jako na housenkové dráze level 3000, pouze pro silné žaludky.

Když loď narazila do země, nejspíš se jednalo o Tonyho pokus přistát, vymrštilo to nás dvě prudce dopředu, až jsem myslela, že nemá cenu snažit se o nějaké elegantní manévry, že nás ta šlupka prostě zaryje do země s řádným plesknutím a SHIELDovští muži v černém nás budou se štětečky vyhrabávat. Bohužel nás nenajdou, protože proletíme okolo zemského jádra, dvakrát kolem něj proplachtíme a vystřelíme směr Xandar někde z území Indonésie.

Ovšem zasáhl osud, týmová práce a nejspíš jsme vyčerpaly i doživotní dávku štěstí. Tedy aspoň Wanda. Pietro, jak se o ni rozkošně strachoval, vystřelil svým dech beroucím tempem a prostě ji chytil a v klidu s ní o několik metrů dál zastavil. Já se do země vypleskla tak, jak jsem si plus mínus plánovala.

„Jsi v pořádku?" přiklusal ke mně Steve a zvedal mě z důlku ze země, který podezřele připomínal tvar mého těla.

„Joooo," zaskuhrala jsem s bolestivou grimasou a nechala se jím zvednout ze země, nohy jsem měla trochu nejisté, nezbylo než se o něj opřít. S úsměvem mi oprášil hlínu z obličeje, která se mi natlačila snad i do očních důlků, a vyklepal mi vlasy.

„Elegantní přistání," zašeptal jen tak mimochodem, načež jsem se rozesmála a praštila ho do ramena.

„Asi budu zvracet," ozvalo se po mé pravé ruce, kde se Tony vypotácel ze svého veledrahého kolotoče a klekl si na všechny čtyři.

„Můžeš si za to sám," řekla jsem ve stylu "já ti to říkala" a spokojeně se na něj usmála.

Zvedl pohled a přerývaně se nadechl.

„Pozvracím ti vlasy!" vykřikl a tryskem vyrazil mým směrem. Zaječela jsem a rozběhla se pryč. Neurazil ani dva metry a obsah svého žaludku hodil na Stevovy oblíbené boty.