„Jak vypadaly ženy ve čtyřicátých letech?" chtěla jsem vědět a otočila se na Steva sedícího na posteli.

„Myslím, že stejně," odvětil a zmateně nakrčil obočí. 

Koukla jsem se do velkého, nasvíceného, zrcadla přede mnou a vzpomínala, koho z té doby znám. Marilyn Monroe. Zavřela jsem oči a snažila si proměnit obličej na ten její.

„Tak co?" Zářivě jsem se na Steva usmála a sledovala jeho šok, asi se mi to povedlo.

„Marilyn," vydechl. Znovu jsem se zasoustředila a proměnila se na Audrey Hepburn. Steve se nevěřícně zasmál.

„Je to tak přesné," vydechl, čímž mě vybudil k ještě větším kouzlům. Abych mu svoje schopnosti předvedla v plné síle, vzpomínala jsem na každý obličej, co znám. Jela jsem jich několik za vteřinu a sledovala jeho reakce. Třeba, když jsem se změnila na Furyho, metr pětašedesát vysokého a v dámském oblečení, smál se z plných plic a dychtivě čekal na další. Banner, Natasha, Tony, Pepper, Clinton, Hillová, Thor, Jane, malá Lillith, Parker a nevím kdo ještě. Promítala jsem mu vymyšlené osoby i neznáme kolemjdoucí. Rozhodla jsem se proměnit i na jeho obličej. Upřeně jsem se na něj zadívala a sledovala, jak si mě dychtivě prohlíží. Natáhl ruku a já natáhla tu svou, takže jsme vytvořili takové imaginární zrcadlo.

Celé by to nebylo možné, kdyby mi do centrální desky v zádech nevedl svazek kablíků z externího disku. Šupiny jako takové umí najednou zachovat jenom pár podob - asi čtyři.

Když jsem začala i filmové postavy u jednoho obrázku sebou škubnul. Ne, že by se bál, ale ten pohled ho natolik překvapil, že se neovládl a cukl. Zmatena jeho reakcí jsem se zamračila a zapřemýšlela, koho jsem to promítala, že ho to tak rozhodilo. A pak jsem si uvědomila svoji chybu.

Na mém obličeji před chvílí spočívala tvář Peggy Carter, Stevova první láska a všechno. Vlastně si všechno vyjasnili až příliš pozdě, viděla jsem o tom film.

„Omlouvám se," zašeptala jsem a klekla si před jeho strnule sedící postavu s lehce pootevřenými ústy, naléhavě jsem mu stiskla obě ruce a připadala si na moment, jako bych ho snad žádala o ruku.

Ochromený minulostí zíral do zdi a nezmohl se na slovo. Nevím, na co myslel, ani jaké to bude mít následky. Věděla jsem jen, že jsem to neměla dělat.

„Steve..." chtěla jsem se mu znovu omluvit a všechno to zase urovnat, ale zavrtěl hlavou a podíval se na mě s lehkým úsměvem.

„Jen... jen mě to překvapilo, to nic," stiskl mi ruce nazpátek, abych se uklidnila. Musela jsem se tvářit děsivě, vinou strnulá tvář a nešťastně přivřené oči. Trochu jsem žárlila, že na něj měla takový účinek, ale Peggy minulý rok umřela, takže ta myšlenka byla jemně řečeno hloupá.

„Tak se nachystáme, ne?" ukončil mé omlouvání a pomohl mi vstát. Usmála jsem se na něj a vydala se dokončit přípravy. Stále jsem na to nemohla přestat myslet, ale činnost mi pomáhala ten sžíravý pocit utlumit.

Když jsem se v koupelně malovala, zaměřila jsem se hlavně na pusu. Neměla jsem, dnes velmi populární nafouknuté rty, ale normální rtíky, na kterých červená vypadala i tak přijatelně. Dlouhé vlasy jsem si jenom lehce upravila do jednoho z mnoha účesů čtyřicátých let a na oči namalovala ostrou linku. Vypadala jsem úplně jinak, dobře, ale jinak.

Tony předvídal moji nezasvěcenost ohledně akce a poslal mi šaty. Byly krásné, neostýchala bych si je vzít i jinam než na retro plesovou akci. Vyšla jsem z koupelny na nízkých podpatcích a uhlazovala světlou látku šatů. Steve seděl u Francise a házel mu vločky rybího jídla. Když zvedl oči a uviděl mě stát ve dveřích, pravý koutek mu vyjel do nenápadného úsměvu.

„Vypadáš úžasně," řekl mi a zvedl se, aby mohl přijít blíž. Sám byl v takovém pěkném obleku, který jeho pas dělal ještě užším a ramena širšími. Vypadal neskutečně dobře.

„Taky nejsi k zahození," hlesla jsem, šaty jsem si znovu uhladila a zneškodnila tak neexistující nerovnosti. Nikdy jsem na retro akci nebyla, nevím, co si o tom mám myslet. Mám se těšit nebo být nervózní? Co se bude dít, až dorazíme?

***

Když jsme dorazili, nedělo se nic extra. Před muzeem byl natažený červený koberec, opět se z toho vyklubala velká blesková smršť, takže jsem dvakrát zakopla. V zorném poli se mi míhaly černé fleky a nebýt Steva, už dávno válím sudy dolů po schodech. Uvnitř to bylo stejné jako před lety v Grand palace. Jenom páry byly v dobových šatech a s výraznějším mejkapem.

„Tady jste!" zakřičel Tony a z dálky na nás mával.

„Můj vystajlovaný otec!" zakřičela jsem na něj zpátky a upoutala tak ještě více pohledů, rozešla jsem se k nim a oba je objala. Pepper taky vypadala dobře. Jako obvykle. Čili mě to nevyvedlo z míry tolik jako u Tonyho. 

„Steven Rogers!" zakřičel někdo a houf lidiček se zápisníčky a velkými brýlemi se k nám nahrnuli a rozdělili nás. Chtěli s ním udělat nějaké rozhovory a nedali se odbýt. Tony se klidil, jen co je zahlédl, rozloučil se slovy, že se ještě uvidíme a zmizel. Než jsem se ale stihla otočit ke svému společníkovi, neodbytní muži mi ho odvlekli kamsi do ústraní.

Zůstala jsem tedy stát ve středu haly úplně sama a asi jako jediná postrádala smysl toho všeho.

„Směl bych vás vyzvat k tanci?" ozval se mi za zády hlas a já se rozhodla, že na záda mluvící týpky, už musím počítat, už to bude určitě světový rekord. S úsměvem jsem se otočila na tmavovlasého muže, kterému na tváři hrál rošťácký úsměv. Nevypadal starší než Steve a byl skoro stejně vysoký - čili mě s přehledem převyšoval.

„Nehraje hudba," upozornila jsem ho s pozvednutým obočím.

„Ve vedlejší místnosti ano," odvětil spokojeně, jeho úsměv se zdál být ještě širší, asi nabyl pocitu, že s ním půjdu.

„Jsem tady s přítelem," řekla jsem a považovala to za dostatečnou výmluvu. Taky jsem k větě přidala krásný odmítavý tón, ale on se líně usmál a pohledem přejel po sále.

„Nikde ho tu nevidím a myslím, že jeden tanec by nám prominul," smlouval dál a já povolila. Asi to nemůže být horší než tady hodinu dřepět.

„Ale jenom jeden," upřesnila jsem rozsah svého souhlasu a přijala jeho nabízené rámě, nadšeně mě odtáhl ze sálu a já se v něm na moment uviděla. Sice jsem ho neznala, ale myslím, že takhle nějak musím na lidi působit. Nevím, jestli jsem s tímto faktem spokojená. Působil totiž, jako by se něčeho nadýchal. 

Přišla jsem sem unavená, ovšem jeho radost byla nakažlivá. Doběhli jsme do vedlejšího sálu, kde to doslova žilo. Strop byl nízko a podlaha ze dřeva. V zadní části byl bar a u něj řádka rozesmátých lidí.

Taneční páry (nepochybně zaplacení profesionálové) se divoce roztáčely na rychlou hudbu čtyřicátých let a celkově tam panovala dobrá nálada. Otevřela jsem pusu údivem a opětovala mému doprovodu nadšený pohled.

S nakloněnou hlavou se mnou zacouval do středu parketu. Prohlédla jsem si taneční pohyby ostatních, ale takový styl tance jsem neznala, musel být starý, stejně jako všechno tady.

„Nikdy jsem takhle netančila," přiznala jsem hlasitě, abych překřičela hudbu.

„Nic na tom není! Stačí běhat do rytmu a nikdo nic nepozná!" Sám se zrovna ujal jedné taneční kreace, u které jsem se nemohla než hlasitě smát, a když na mě pokýval dlaní, abych se přidala, neváhala jsem. Chytila jsem ho za ruku a vysekla krásnou otočku. Celý tanec byl vlastně jenom o tom, že se navzájem protáčíte, točíte a poskakujete jako diví. Naštěstí jsem po otci zdědila přirozený talent pohybovat se do rytmu, čímž moje matka rozhodně neoplývala.

Celou dobu jsme slzeli od smíchu a já byla ráda, že jsem jeho žádost neodmítla. Koukla jsem na jeho tvář, byla mi nějak povědomá, možná mi připomínal nějakého herce. Možná to nějaký herec byl, dnes tady bylo mnoho známých osobností.

Když hudba dohrála, ozval se nadšený jásot tanečníků, kteří požadovali další dávku šílenství.

„Kate," představila jsem se mu, možná trochu pozdě, ale lepší než nikdy. Stiskl mi ruku.

„James, ale všichni mi říkají Bucky."    

Předpokládám, že Buckyho všichni znáte, BFF od Steva :D trošku jsem pozměnila jeho chování, ale takhle ho prostě zbožňuju :3 Nejde ho nemilovat :3

Taky mě teď napadlo! KATE má neuvěřitelných 10 000 přečtení, no už skoro 11! To je naprosto neuvěřitelné, takže díky moc :3 nikdy jsem nedoufala ani ve 2000, to bylo prostě maximum :3