*Tony*

Do nemocnice jsem přiletěl, jak jen to bylo možné. Trochu mě zdrželo pár emzáků toulajících se Central Parkem v ranním šeru, děsících příležitostné běžce. Chvilku jsem to dění sledoval z výšky, protože to přece jen byla docela sranda. Pak ale jednoho človíčka napadlo, že by je mohl zneškodnit suchou větví, co našel v křoví. To už jsem byl nucen zakročit.

Do nemocnice jsem dorazil asi deset minut po Stevovi, recepční mi dala číslo pokoje, kam jsem vtrhnul i s oblekem, div jsem neurval kliku a nevyhodil dveře z pantu. Všichni se na mě otočili, kromě Kate, která se zrovna objímala s Lissou. Věděl jsem, že v New Yorku chodí na školu, financoval jsem to z 90%, ale v životě by mě nenapadlo, že se tady potkáme.

Steve na mě hodil opatrný pohled, takže jsem se, radši opatrně, podíval i na Kate, která už nebyla zavalena kamarádčiným tělem. Zatajil jsem dech. Kolem očí měla obvaz, culík uvázaný vysoko na temeni, takže to spíš vypadalo, jakoby si šla zaběhat a potítko na čelo jí sjelo až na kořen nosu.

„Ježiši, co se ti stalo?" zašeptal jsem zdrceně a vystoupil z obleku. Rychle jsem k ní došel, všichni mi uhnuli, abych se ke své dceři rychle mohl dostat a obejmout ji. Trochu jsem ji musel podebrat, protože ležela, ale nebránila se a objala mě zpátky.

„Ahoj, tati," zašeptala tiše na pozdrav a mě šokem zatepalo v hlavě. Nikdy mi neříkala tati, vždycky jsem pro ni byl Tony, nebyl jsem u ní, když byla malá, nezasloužil jsem si ten titul. Přesto se ale rozhodla mi tak říct. Stiskl jsem ji ještě pevněji a opravdu hodně se snažil nebrečet, na to tu bylo moc lidí.

„Ahoj," šeptl jsem jí přímo do ucha a ona se usmála.

„Cítím, že mluvíš, ale nevím, co říkáš." Chvilku jsem stál jako opařený, oznámila mi to se spokojeným úsměvem a uvolněným objetím, že jsem chvilku přemýšlel nad možností, že si ze mě dělá srandu.

„Jak jako nevíš, co říkám?"

„Tony," oslovil mě Adrian z koutu, nohu v podivném fáči. „Nic neslyší, doktor říkal, že je to následkem nějakého výbuchu. A taky..."

Můj křečovitý pohled s lehkým tikem ho asi trochu vykolejil, takže se zasekl.

„A taky co?"

„Nic nevidí," ozval se Steve po mé pravé ruce a sklopil pohled na Kate, přejel jí palcem po obočí, které lehce vyčnívalo zpod obvazu, a zase se podíval na mě. Asi jsem se netvářil zrovna nadšeně, ale to on taky ne. Jediný spokojený člověk tu byla vlastně jenom ona. Podivná ironie.

„Jak je to možné?" zašeptal jsem nevěřícně a podíval se zase na Adriana, který se zdál být v obraze.

„Něco se spojivkami, ale doktoři z toho byli špatní, prý ještě nikdy neviděli takovýto průběh," rozpačitě pokývnul hlavou ke Kate, která měla ruku položenou na mé hrudi, nejspíš, aby poznala, kdy mluvím.

„Můžeš se podívat, jestli chceš," pobídl mě, ale dost jsem se bál, abych jí to ještě nezhoršil. Ovšem zvědavost zvítězila a já opatrně, abych jí nějak neublížil, nadzvedl obvaz. Měla pod ním oči zavřené, ale když pochopila můj záměr, oči otevřela. Bylo to jako v těch filmech, když se tak dramaticky otevře oko, je u toho napínavá hudba a vy se tak leknete, že málem sousedovi vykopnete zuby, popkorn lítá vzduchem.

Přesně tak to bylo, ale lekl jsem se hlavně kvůli tomu, co jsem uviděl pod víčkem. Záněty spojivek jsem už viděl, koukal jsem na internetu, a vypadalo to dost nechutně všechno tak nějak zarudlé, krvavé, oko povislé. Ovšem Kate měla oko jako normálně, jenom se jí po celé duhovce i bělmu rozbíhala podivná mapa rudých čar. Vypadalo to jako kruhové bludiště nebo mapa podzemka, do zánětu spojivek to ale mělo ukrutně daleko.

„Bože," vydechl jsem pouze pro sebe, ale ani jsem se nedivil, když na mě všichni smutně koukli.

Zase jsem jí obvaz nasadil, přičemž oči zavřela a povzbudivě se usmála. Prudce jsem vydechl a periferně si všiml, že mi ze hřbetu ruky spadl nějaký humus přímo Kate na obličej. Netuším, co to bylo, ani jak se mi to dostalo pod oblek. Jemný černý prach.

Kate si sáhla na nos, čímž to moc nevylepšila, protože se jí to rozprostřelo po celém obličeji, načež začala hrozně kašlat a pšikat, že jsem myslel, že z toho zaklepe, snažil jsem se jí to z obličeje dostat, ale nešlo to nijak dobře. Všichni se nahrnuli k posteli, že pomůžou, ale to svinstvo drželo. Nevěděl jsem, co dělat, navíc se, dosud nezaznamenané pípání přístroje poměrně zrychlilo.

A tak jsem našel zvonek na sestru a silně ho zmáčkl. To bych si ovšem musel včas přečíst obrázkový návod na ovladači. Ano ovladač. Mé stisknutí narovnalo postel do kolmého sedu během půl vteřiny, takže Kate dostala pěknou herdu do zad, v záchvatu kašle a při své slepotě a hluchotě hmátla, o co by se mohla opřít. Ovšem jak na pytel nic nebylo poblíž a ona mávla do vzduchu, nevybrala to a s posledním zakašláním se zřítila k zemi. Nebyl jsem připravený na takový vývoj události, nikdo nebyl, takže přistála dost tvrdě. Vyrazil jsem jí zvednout a rozhrčet orgány v obrovské omluvě, aby to aspoň trochu poznala, ale trochu mi nevyšel krok a náhoda je dost blbec, takže jsem jí přišlápl prsty. Vykvikla bolestí a chtěla se postavit.

Bohužel v ten moment přiletělo pět doktorů s nějakou bednou, srazili ji zpátky na zem s poznámkami o zástavě srdce a svalových záškubech. Otočil jsem se na přístroj za mnou a opravdu po něm běžela rovná linka a červená nula mi svítila do obličeje.

„Zabil jsem ji!" hlesl jsem, ovšem scéna přede mnou, kdy se Kate tvrdě bránila dotěrným doktorům, do mého přiznání moc nepasovala.

Nakonec všechno vyřešil Steve, nekompromisně odstrčil doktory, řekl jim, že jsou to kreténi, přičemž jsem se ani nepozastavil, ale hodlal jsem si to zapamatovat. Protože Steve a sprosté slovo?! Vzal Kate do náruče a položil ji opět na postel, kterou Lissa bleskově uklidila od vytrhaných hadiček a toho bordelu z mojí ruky. Doktoři si uvědomili svůj omyl a začali zase všechno zapojovat. Během vteřinky už přístroj zase pravidelně pípal, s kablíkem opět na její ruce.

Čekal jsem, že se bude zlobit, nebo brečet.

Ovšem k mému údivu se smála.

A pak do místnosti vešel zdrchaný Clint.

*Clint*

~Před třemi minutami~

Asi jsem po tom klukovi neměl ten šíp střílet. Přišla sestra, vykulila oči na kovový klacík vražený do měkké zdi a mě, stojícího jako solný sloup s lukem pořád v ruce. Nejdřív si mě hodně naštvaně změřila a pak začala hysterčit. Křičela na mě salvy nadávek a výčitek, které mi až tak nevrtaly hlavou jako to, že jsem toho kluka mohl zabít. Přeci jen, teď kvůli mně operují Wandu, ještě abych zmrzačil toho kluka.

Slíbil jsem jí, že to všechno zaplatím a dal jí číslo na Hillovou, která se opravdu nechtíc ujala zahlazování stop po týmu. Sestra sice velmi nespokojená s tím, že jsem naprosto laxní k tomuto veleproblému, nakonec odešla.

Netrvalo dlouho a v chodbě se objevil zase někdo jiný. Tlustý, plešatý, starý. Už víte? To ani nemusím říkat. Chlapcův papá mě přiletěl seřvat, že jsem málem zabil to jeho malé sele, ale anglicky uměl asi tak jako já německy. Zařval na mě idiote a odešel. Asi si nevěřil, když na něj hleděli dva chlapi celí od krve.

Už jsem si konečně sedal, že si zdřímnu, když přiletěla osoba třetí v podobě doktora s očima na vrch hlavy s deskami v ruce.

„Vy jste bratr?" zeptal se naléhavě a přistoupil ke mně na nebezpečných dvacet centimetrů.

„Ehmm, ne. On je," ukázal jsem palcem za sebe na znepokojeného Pietra s vlasy stojícími divoce vzhůru, jak měl dlouho hlavu v dlaních.

„Co se děje? Stalo se Wandě něco?" rázným krokem došel k doktorovi a trochu mě odstrčil stranou, snad abych mu nerušil signály z doktorových úst.

„Nastala malá komplikace a budeme potřebovat vaše svolení se zákrokem," doktor vypadal, že vysvětlovat se mu to nechce a nemá na to čas.

„O co jde?" zeptal se ho Pietro s lehkým podezřením v hlase. Nedivím se mu, kdybych měl za sebou tolik doktorů a vědců, jako on, taky bych se ptal.

„Budeme ji muset amputovat prst u nohy a použít ho k zacelení stehna," doktor nejistě přešlápl a posunul si brýle, s tlustými obroučkami barvy počůraného sněhu, výše na nos.

„Cože? Vezmete jí prst a ucpete jím tu díru v noze?" nechápal jsem a doktor si to vyložil jako pokus o vtip a hodil po mně znechucený pohled. No, myslím, že do této nemocnice už radši nikdy nezavítám.

„Použijeme materiál žilek k zacelení cévy, kterou natrhnul váš šíp," trochu to po mě štěkl, ale už jsem mlčel. Ať si dělají, co potřebují.

„A nejde to jinak? Co kdyby jí prst dal Clint?" ptal se Pietro s nadějí a s naprosto vážným pohledem do doktorových očí. Až mi zaskočila slina.

„Nemáme čas na přípravu, musí to..." doktor mu podával desky, aby už konečně podepsal, ale Pietro bez prstu své sestry nejspíš nemohl žit a zkoušel to dál.

„Jaká příprava, jenom ho chytím a přidržím..." nedořekl, povzdechl si a podepsal. Doktor zřejmě neměl dneska náladu a bral vážně všechno, co jsme řekli, takže se nedivím, že od nás skoro vyděšeně utekl.

„To na konci bylo dobré," poznamenal jsem s kradmým úsměvem, protože situace nebyla na takové řeči úplně vhodná.

„Co myslíš?" podíval se na mě v pohledu jasnou depku.

„No ten vtip," mávl jsem rukou. Přece si vzpomíná, jak vtipkoval, že mi zaživa usekne prst. Bylo by divné, kdyby ne.

„Jaký vtip?" zeptal se. Ztuhl jsem.

Morbidní konec, aneb Pietro se nezdá. Vůbec se nedivte, když ta jména někdy překlepnu třeba na Wnada nebo Petro :DD To je naprosto normální.

(EDIT 2021: Prosím ignorujme, že se normálně tepny nezacelují cévami z prstu u nohy :D eh)