*Steve*

Rychlým krokem jsme s Lissou vyrazili z výtahu a instinktivně zamířili k menší recepci, která organizovala pouze toto patro. 

„Počkej tady," řekla mi pevným hlasem, který nepovoloval protesty, a sama došla k pultu. Za dřevěnou deskou seděla starší žena, která si mě (i přes veškerou mou snahu zůstat nenápadně vpovzdálí) všimla a neskutečně zhnuseně si mě měřila. Ubrousky jsem ze sebe dostal sotva první vrstvu nánosu, který mi nyní na tváři vytvořil zběsilé nahnědlé kruhy, nezvratný důkaz, že jsem se o očistu aspoň snažil. 

Něco spolu tiše řešily a trvalo jim to nepříjemně dlouho. Věděl jsem, že jsem ve správném patře a je třeba jít doprava. Ovšem vpravo byly hned dvě dlouhatánské chodby s desítkami zavřených dveří. Konverzace přede mnou se překvapivě vyostřila, napadlo mě, že nám číslo pokoje snad ani neprozradí, ovšem to jsem novou známou podcenil. Nebyl jsem si jistý, jestli to hrála, nebo to byly opravdové slzy, ale sestra povolila a my se konečně mohli vydat k pokoji 313. 

S každým krokem jsem si představoval Kate v horším a horším stavu. Musela být vyděšená, sama v cizím prostředí, nic nevidí a neslyší. Ale to jsem byl samozřejmě úplně vedle. Když jsem rozrazil dveře, uviděl jsem Kate v posteli, jak se z plna hrdla směje. Překvapením jsem se zarazil na místě, lekl jsem se totiž, že jsem ve špatném pokoji. Lissa mi vrazila do zad a zmateně se mi podívala přes rameno.

U postele seděl vysmátý Adrian s nohou kupodivu v sádře a kreslil Kate na předloktí obrázky. Otočil se za zvukem dveří a jeho úsměv viditelně pohasl. Měl jsem pocit, že je z mého příchodu zklamaný, přesto na mě vřele pokývl. 

„Co je, proč jsi přestal? Pokud je tohle celý, tak tipuju...hodně křivé sluníčko. Nebo dikobraz. Kiwi?" smála se a volnou rukou si poupravila obvaz, který jí obepínal hlavu a překrýval oči. 

Než jí něco psát na ruku, přišel jsem prostě k ní a chytil jí za ni. Zvedla ke mně překvapenou tvář a dlaň mi začala pečlivě přejíždět prsty. A pak, snad jenom pro jistotu, se natáhla a prsty našla hvězdu na mé hrudi. 

Její tvář znovu prořízl úsměv a já byl okamžitě stažen, abych si sedl na lůžko. Pevně mě objala a zhluboka si vzdychla. Pak se jí ale tvář zkrabatila. „Nejsi zraněný? Cítím ve vzduchu krev," hlesla a naléhavě mi začala prohmatávat obličej. 

Jednou jsem ji klepnul na ruku, což znamenalo NE, ale nezdála se být spokojená s mou odpovědí. „Adriane, je vážně v pohodě?"

Zamračil jsem se, trochu se mě dotklo, že mi nevěřila a ještě hledala pravdu zrovna u něj. Na druhou stranu jsem v minulosti svůj zdravotní stav často přikrášloval, aby se zbytečně nebála. Dokonce jsem jednou šel s naštípnutým žebrem na squash, což se prozradilo hned po druhé nebo třetím úderu.

Když na mě Adrian spočinul pohledem, aby vznesl svůj verdikt, zaskřípal jsem zuby. „Jako rybička," ujistil jsem ho neochotně. 

„Nic jiného bych ani nečekal. Vždyť šlo jenom o armádu smrtících emzáků," opáčil s klidem a jednou poklepl Kate na koleno. Bylo to zvláštní místo pro klepnutí, mohl jí přece klepnout na ruku. Přimhouřil jsem oči. 

„Bože, Kate! Co se stalo?" zanadávala Lissa, která se konečně dostala ke slovu. 

Chtěl jsem jí to celé nějak osvětlit, přestože jsem absolutně netušil, co její zranění mohlo způsobit. Ovšem Adrian mě předběhl: „Nic neslyší, nic nevidí." Jeho klidný tón zněl podobným smířením jako Katin, zdálo se mi to nemístné a zvláštní. Takové neštěstí a oni jsou oba zenově naladění?

„Cože?! Jak se to stalo?" Vyjekla a šokem, pobledlá v obličeji, si sedla do křesla pro návštěvy. Dál to spolu probírali, trochu u toho brečela, ale vůbec jsem se jí nedivil. Raději, než na kvílící Lissu jsem se zaměřil na usmívající se Kate a začal jí kreslit na ruku.

Kolečko. Céčko. Čára. 

OČI

Chvilku jenom přemýšlela, asi jak si spojovala zmatené čáry s písmeny.

„Doktoři nic neví, dělají zatím nějaké testy. Zatím vidím jenom rozdíl mezi světlem a tmou," povzdechla si a zaklesla prsty do mých. „Víš, to udělal ten kámen, který všichni hledali, rozzářil se a já nezavřela oči. Říkají, že na tom pracují nejlepší specialisti, ale nevypadá to na pozemský problém."

Nakreslil jsem ji na ruku pochybné srdíčko a zesílil stisk. Doufal jsem, že z něj vycítí mou podporu. 

„Co ostatní? Jsou všichni v pořádku?" chtěla vědět.

Na ruku jsem jí pohotově nakreslil W a hned vedle letící šíp. Chvíli jsem váhal, jestli jsem odvedl dobrou práci s výběrem značek, ovšem Kate mi obratem potvrdila, že ne. Rychle jsem tedy musel vysvětlovat, že Wanda není mrtva, že jí ten šíp jenom trefil a bude v pořádku. 

„Můžeš jí říct, že jsem tady?" zeptala se Lissa po chvíli, v očích očekávání z blízkého setkání. Přistoupila k posteli z druhé strany a útrpně si Kate prohlížela. Nervózně si zastrčila zvlněný pramen zrzavých vlasů za ucho. Nebyla skoro vůbec namalovaná, což už se dnes málo vidí. Třeba moje matka se nemalovala nikdy, stejně tak mé učitelky a vychovatelky. Móda výrazného malování přišla, jakmile mi bylo patnáct. Ženy se mi tím staly rázem ještě vzdálenější. 

Ochotně jsem se ujal čmárání do Katiny kůže. 

L – I – S

„Máš ve jméně dvě S?" zeptal jsem se po momentu pauzy, kdy jsem nevěděl, jak pokračovat.

„Jo," odpověděla bleskově a přešlápla. 

S – A. Dokončil jsem její jméno a Kate netrvalo ani vteřinu, než slovo poznala. Jenže...

„Šíša? Proč se mě teď ptáš na mojí vodní dýmku? Radši počkej na mě, aby to neskončilo jako minule..." nestihla ani doříct, protože jsem jí zacpal pusu rukou. 

Přiznávám, stala se taková věc, o které vskutku nerad mluvím. Jednou jsem našel její vodní dýmku, kterou jsem samozřejmě poznal - na rohu ulice je čajovna. Její zapojení už ovšem bylo trochu složitější. Nalil jsem do toho vodu, protože na krabici bylo napsané VODNÍ dýmka. No, samozřejmě to teklo kompletně všude. Po třech mokrých nezdarech jsem se uchýlil k vyhledávání na internetu. 

Všechno jsem samozřejmě rozchodil, byt se brzy naplnil řídkými stuhami dýmu, které voněly po melounech a já místo slibovaného požitku prodělal akorát čtyři záchvaty kašle. Ovšem hlavní problém nastal, když jsem uslyšel klíče v zámku. Kate přišla ze školy dřív. 

~ před čtyřmi měsíci ~

„Jsem doma!" ozval se křik ze dveří. „Neuvěříš, co se stalo panu Brownovi. Klidně si přednášel, když mu pod svetr vletěla včela..." Něco jí spadlo na zem a ona hlasitě zasakrovala. Já bleskově vystřelil na nohy, neměl jsem odvahu, čelit jí s dýmkou v ruce, to bych měl na talíři nadosmrti. „...on začal panikařit a křepčil po místnosti jako by mu přeplo."

Fofrem jsem posbíral všechny důkazy o mém experimentu a vyběhl s půvabnou černou dýmkou na balkón. Dlouho jsem se otáčel, abych objevil vhodný úkryt, ale Kate musela uklízet, očekávaná hromada krabic k recyklaci zmizela. Nebylo tam vůbec nic! Nacpal jsem ji do rohu balkónu tak urputně, až se převrhla a propadla otvorem u podlahy. 

Sakra. 

„V panice se začal mlátit ovladačem na projektor. Nejlepší ale bylo, když k němu přiskočila Rachel, ta vlezdoprdelka, o které jsem ti říkala. Narvala mu ruku normálně pod triko a chtěla včelu vyhnat nebo nevím, co měla za plán, každopádně ta ji okamžitě bodla, Rachel se lekla a vyrvala ruku z pod trika, u čehož Browna škrábla do přímo do bradavky tak silně, že musel na ošetřovnu... Ježíši! Steve!" 

Uviděl jsem to ve stejný moment. Chtěl jsem předstírat, že se nic zvláštního v bytě nedělo, ovšem hořící kočka běžící přes pokoj a plameny olizující opěrku gauče, mi udělaly trochu čáru přes rozpočet. 

„Cos tu sakra dělal?" vyjekla a letěla na chodbu pro hasičák. Zdálo se mi, že není dostatečně šokována, dokonce jsem si všiml, když dohasila, že se jí rty stáčí do škodolibého úsměvu. Už se těšila, jak to všem vykreslí. 

Přesvědčování, aby o incidentu pomlčela, trvalo víc než hodinu a padly na něj veškeré mé páky a zásoby kokin. Ovšem to jí nezabránilo ukrutně se mi vysmát. 

Trvalo opravdu dlouho, než jsem se tomu dokázal zasmát. Přeci jen jsem založil požár ve vlastním bytě. Mohlo to dopadnout daleko hůř. 

~ současnost ~

Ruku jsem jí na ústech držel tak dlouho, dokud mě škádlivě nekousla do prstu. Kdyby viděla, co všechno mi na ní z boje ulpělo, asi by to nedělala. 

Připomnělo mi to ale, jak rád jsem s ní byl. Byla jako vichřice v mé každodenní rutině, vytrhávala mě z komfortní zóny a neustále mě nutila dávat pozor. Kdybych si měl vybrat nejlepší den života, volil bych den právě s ní. Jistě bych uvažoval nad minulými úspěchy, vzpomínkami na rodinu nebo Buckym, určitě bych zaváchal u Peggy. Ovšem to celé byla minulost s pachutí bolesti. Už jsem žil jinak.

Znovu jsem jí na ruku napsal jméno její kamarádky, což tentokrát už pochopila správně. Zatvářila se nejdřív trochu zmateně, potom nevěřícně.

„Je tady Lissa? Určitě? Je to vůbec zrzka?" šeptala nedůvěřivě mým směrem, ale Lissa stejně všechno slyšela, čekala těsně u ní. 

Dvakrát jsem Kate klepnul na rameno. Teď už nebylo pochyb, že si rozumíme. Vyšvihla se do sedu a otáčela hlavou, jako by ji hledala. 

„Kde?" chtěla vědět. 

Lissa k ní natáhla ruku. Chvilku trvalo, než Kate ruku vzala za předmět hodný zkoumání. Moment na ni sahala, než se jí po tváři rozlil úsměv. Padly si do náruče a jistě by poklábosily, kdyby do místnosti nevtrhl. Sám. Pán. Iron man.