*Steve*

Po Thorově výzvě všem nepozemským se bitva rozplynula. Ulice zůstala v délce osmi bloků pokryta těly a příležitostnými sutinami, které paradoxně vznikly až po příchodu Hulka a to během necelých pěti minut. Loki byl spoután a v záblesku Bifrostu přepraven na Asgard, kde snad bude čelit nějaké té spravedlnosti. 

Já jsem opustil místo, jakmile dorazila úklidová četa a začala sbírat mrtvé i omráčené. Taky byl nejvyšší čas, začínalo svítat. Vyrazil jsem rovnou do ÚZC, které zabíralo několik podzemních pater pod centrálou SHIELDu, a v duchu přemítal, co budu se svou malou nešťastnou situací dělat. Za jiných okolností bych se přikláněl k odložení problému na lepší časy. Ale Nat říkala, že to viděli všichni. I Tony, který v téhle věci rozhodně nebude ochoten špekulovat. Ani bych se nedivil, kdyby jí to sám řekl. 

Když jsem dorazil do vstupní haly ÚZC, zaskočil mě chaos, který tam panoval. Doktoři, sestry i zranění pobíhali po místnosti a spěchali či se něčeho dožadovali. Hluk byl téměř ohlušující, jak se jejich pokřikování odráželo od holých stěn. Proběhl jsem mezi těmi závodníky a poměrně divoce se nahnul přes pult recepce. 

„Kde leží Kate Stark?" vyhrkl jsem a abych nějak utišil svou frustraci, popadl jsem jejich stojánek s tužkami. Když jsem si ale uvědomil, jak na mě recepční vyděšeně civí, zastyděl jsem se. Jemně jsem kelímek položil zpátky a vrátil se na svou stranu pultu. 

Mladá sestra, kterou jsem svým příchodem vskutku neohromil, si tiskla jakési desky na prsa a neměla se k odpovědi. Oči, zvětšené tlustými brýlemi, působily bojácně. Obecně mi připadala jako někdo, kdo do k zaměstnancům SHIELDu příliš neladil. 

„Pane, měl byste se nechat ošetřit," zašeptala nesměle, ale to jsem slyšet nechtěl, proto jsem její návrh kvapem přešel.

„Hledám Kate Stark, můžete mi najít, kde leží?" zeptal jsem a snažil se mírnit pobitevní zbytky neetického vystupování. Ukázal jsem prstem k papírům před ní, ale ona před mou rukou ucukla, jako bych jí šel po krku, načež jí brýle poposkočily až na  špičku nosu.  

Nešťastně jsem se rozhlédl po dlouhém zázemí recepce, ale všechny ostatní sestry s někým mluvily, volaly nebo organizovaly, takže jsem neměl zrovna na výběr. Musel jsem informace dostat z téhle.

„Přivezli ji asi dvě hodiny zpátky, měla zraněné oči a nic neslyšela. Mohla byste, prosím," hlesl jsem už nakonec.

„Ehm-mm," vydechla a začala se rozklepanýma rukama hrabat v papírech. „Promiňte. D-dneska jsem tu první den a-a zrovna-teď tady někdo..." Její vyprávění se zadrhlo, ale oči jí kmitly kousek od nás. Zatímco ona dál hrabala, já přešel k místu, které její pohled prozradil. Na pultu byly krvavé otisky rukou, které přecházely v dlouhé a divoké tahy, a na podlaze ošklivá louže krve. Povzdechl jsem si. 

„Přijal ji doktor Davis na oddělení šest, třetí podzemní patro a doprava," popsala mi rychle cestu a poposunula si brýle výš na nos. 

„Mockrát děkuji," řekl jsem a pokusil se o povzbudivý úsměv.

Zamířil jsem ke schodům, ale tam bylo tolik krve, že tam natáhli pásku, aby se po nich nikdo nepouštěl. Jakýsi zachmuřený muž louže vytíral prastarým vlasatým mopem. Naštěstí se mi po pravici zrovna otevřel výtah, ze kterého vyběhlo pár doktorů.

Uvnitř zůstala stát mladá holka a unaveně zírala do prázdna. Když jsem ale nastoupil já, přinejmenším ji to probudilo. Ustoupila stranou a odkašlala si. Neměl jsem žádný důvod si jí všímat, snad jen ty její ohnivé vlasy. Takové se jen tak nevidí. Oblečená byla jako sestra, ale na nastalou situaci byl její úbor podezřele čistý. 

„Kam jedete?" zeptala se, když se natáhla k řadě tlačítek. Zmáčkla si trojku a čekala na můj cíl. 

„Taky do trojky," řekl jsem tiše, abych nenarušil klidnou výtahovou atmosféru. Zmáčkla mi trojku a postavila se vedle, přesto ještě dál, než původně. Držela si odstup. Ovšem koutkem oka mě sledovala, což jsem koutkem oka zahlédl zase já v jednom z bočních zrcadel. 

Navázali jsme krátký a nepříjemný oční kontakt, když jsem periferně zaznamenal i sebe. A rázem mi podivné reakce ostatních byly jasné. Vypadal jsem poměrně zrůdně. Má kůže byla kompletně skryta v krustě prachu, který se mi během boje smísil s potem. Z nosu se mi táhl pruh zaschlé krve až na bradu, což mi trochu připomínalo kmenové malování na obličej. Krev jsem měl taky na krku, ve vlasech a vesměs po celé pravé tváři. Tohle vše navíc zdobil modrý pruh modré želatinové substance, která mi dramaticky stékala ze spánku. Prostě hnus. 

„Sakra," zanadával jsem tiše a rukávem bundy si snažil setřít to nejhorší. To ovšem vyústilo v ještě horší výsledek. Modrou jsem měl najednou na nose a prach se mi dostal do očí. 

„Kapitán Amerika," vydechla náhle, jako by konečně dokázala prohlédnout to svinstvo na obličeji, a pořádně si mě prohlédla.

„Ano," povzdechl jsem a doufal, že brzy budeme z výtahu venku, protože pokud někdy nebyla vhodná doba na fanoušky, bylo to teď.

„Steve?" Připojila malinký otazník na konec mého jména, jakoby tomu nechtěla uvěřit.

„Ano?" Taky jsem tam jeden malý dal.

„Přítel Kate," spojila si to pro sebe. „Stalo se jí něco? Proto jste tady?" vyhrkla a už se ke mně otočila čelem a přistoupila blíž. Při zmínce o Kate jsem nechtě uhnul pohledem, což si mladá žena vyložila jako katastrofu, které se obávala. Zalapala po dechu a prohrábla si zrzavé vlasy. 

„Snad to nebude nic vážného," pokusil jsem se jí uklidnit, ale byla to prachsprostá lež. Ovšem kdybych jí rovnou vyjmenoval, co všechno Kate vlastně je, akorát by se vyděsila. „Kdo-kdo vlastně jste?" zeptal jsem se konečně a podezřívavě si ji prohlédl, jelikož se začala divoce hrabat v kabelce. Doufal jsem, že u sebe nemá nějakou zbraň nebo třeba předvolání k soudu či něco podobně nepříjemného. 

Nakonec ale vytáhla balíček vlhčených ubrousků a podala mi je. „Já jsem Lissa."

*Clint*

Jízda sanitkou byla příliš pomalá, pravděpodobně bych tam doběhl rychleji, ale doktoři už pracovali, umrtvovali jí nohu, dávali dýchací masku, něco jí strčili i do nosu a super ostrými nůžkami se snažili přestřihnout můj šíp. Jako by snad měl být ze dřeva.

„To je adamantium s vibraniem, nejsilnější kovy ve vesmíru. Těma nůžtičkama to nepřestřihnete," přispěl jsem nabručeně ze stoličky v rohu stísněného prostoru a hlavu si podřepl pěstí.

Jenom po mě hodili zlé oko a stříhání přeskočili. Starostlivě jsem koukl na Wandu, nehýbala se, což jsem sice ani nečekal, ale stejně mě to děsilo. Pořád mi hlavou vrtal ten šíp, což takhle řečeno zní vtipně. Nikdy jsem neminul, nikdy jsem nemířil na Wandu a nikdy jsem nebyl takhle vyděšený svým zásahem. Nevím, jak fungují Lokiho kouzla, ale tentokrát už si u mě vytvořila respekt.

Jeden z nadbytečných zdravotníků mi násilím na čelo připleskli velkou náplast, připadal jsem si s tím směšně. Chtěl jsem mu tu ruku narvat do nosu, ale nakonec jsem se ovládl a s nepříjemným zavrčením poděkoval. Už jsem toho měl plné kecky. Nejdřív mi vesmírný oheň ošlehne obličej, potom jsem si vytrpěl snad tři dny vskutku náramných narážek na mou aktuální vizáž, a teď tomu dodali lepíka, naprosto zbytečně. 

„Potřebuji sedm miligramů nitrendipinu!" zavelel ošlehaný záchranář. Ani jsem nemrkl a už do ní zabodli jehlu. No, tomu říkám fofr.

„Až budete vytahovat ten šíp," začal jsem s užitečnou radou, jak by jí šíp, co jí stehno prostřelil skrz naskrz, mohli vytáhnout bez ještě větších škod.

„Ještě chvilku prosím mluvte a vysadíme vás na patník," varoval mě rozlítaný záchranář, co úplně zuřivě kouzlil nad jejím tělem.

Možná trochu působím, že mě Wanda tolik nezasáhla, ale opak je pravdou. Zasáhlo mě to tolik, že tomu zatím ani nechci uvěřit. Ale ono to přijde.

„Hrot se dá odšroubovat," řekl jsem rychle, aby mě zase nestihl přerušit, a stáhl si kšilt více do čela. 

„Rychle ven, rychle ven, vystupujeme!" začali křičet jeden přes druhého, a jistě by mě zadusali do betonu, kdybych sám nemotorně nevypadl ven. A pak to jenom frčelo. Přiběhli lidi, vzali vozík s Wandou, křičeli, utíkali, něco rozkazovali. Byl jsem krapet zmaten, ale rychle jsem vozík následoval.

Proletěli jsme v naší závodní formaci chaotickou vstupní halu a asi deset dlouhých chodeb, než se sestra přede mnou zastavila tak prudce, že jsem do ní narazil.

„Dál už jít nemůžete, na operační sál můžou pouze doktoři," vysvětlila mi naléhavým hlasem a svým tělem mě natlačila do boční uličky, která vedla do útulné čekárny.

„Dobře," vydechl jsem už trochu zmoženě a ochotně se svalil se jednoho z pastelově žlutých křesel v rohu místnosti.

Když jen tak zíráte do zdi a myslíte na to, co se vlastně stalo, realita na vás plně dolehne. Opřel jsem se hlavou o zeď a stáhl si kšilt přes obličej. Nechtěl jsem se dívat na dětské obrázky ve veselých barvách, moc mi to připomínalo můj domov, kde jsem tak málo.

Netrvalo to ani tři minuty, co jsem vzdal poslední pokus usnout, když se kolem mě prohnal průvan.

„Jak je na tom?" Byl to Pietro, ani jsem nebyl překvapený. Na svou sestru nenechá sáhnout.

Posunul jsem kšilt zase trochu zpátky, abych se na něj mohl podívat. Valil na mě ty svoje šíleně modré oči a zle si mě měřil. Polkl jsem. 

„Nevím, je na sále," hlesl jsem a doufal, že nebude moc běsnit. Navíc jsme tu nebyli sami, na opačné straně místnosti sedělo pár civilistů, které sem tým ÚZC z nějakého důvodu dovlekl. 

„Dobře, dobře, dobře. Jo, dobrý. Dobře," šeptal si pro sebe a houpal se přitom dopředu a dozadu.

„V pohodě?" zeptal jsem se ho nejistě, protože by nejspíš našel prostor na nějakou pilulku na nervy.

„Jo fajn," odmávl mě okamžitě. 

„Bude v pohodě," ujistil jsem ho, možná bych mu dal i ruku na rameno, kdyby k nám nedošel malý tlustý chlapec.

Nejdřív jsem myslel, že je fanda a chce autogram nebo fotku. Nebyl jsem nadšený, ale asi by to bylo lepší než to, co udělal vzápětí.

„Du hast Blut auf deiner Nase!" vykřikl a s prstem zapíchnutým skoro až do mého obličeje se nepříjemně rozesmál. Mluvil německy, o tom nebylo pochyb, ale slovo blut jsem poznal. Krev. Smál se, že ji mám na obličeji!

Zabodl jsem do něj vražedný pohled s tím, že se lekne, ale jen se mi vysmál. Snažil jsem se příliš si nevšímat, že má na triku Batmana. 

„Sollte ich Angst haben?" to mu přišlo nehorázně vtipné a cvrnkl mi do kšiltu.

„Jdi pryč," přikázal jsem mu hlasitě a s perfektní výslovností, aby pochopil. Pro jistotu jsem to spojil s trochou pantomimy.

„Trottel!" křikl na mě a ukradl mi čepici, posadil si ji na hlavu a rozběhl se pryč, ten malý sádelník se ale pohyboval neskutečně pomalu. A než jsem si stačil uvědomit, co vlastně dělám, šíp už letěl vstříc jeho hlavě.

Nastala vteřina ticha, které rušilo jen klukovo zmáčknutí prázdného pytlíku od čipsů, co měl v kapse. Následovala druhá vteřina, kdy se protrhla čepice a teď jsem hodně doufal, že to nevezme i kousek jeho hlavy.

Když se šíp zabodl do stěny, pouze se zuboženou čepicí, ještě nikdy jsem nebyl tak rád, že můj nepřítel přežil. Sice si asi, dle výrazu, nadělal do kalhot, ale žil. To bylo hlavní.

„Ty Schweinebraten!" zakřičel jsem na něj, když mizel za roh a s velkým uspokojením si zase sedl.

Pietro měl oči až na vrch hlavy, podobně jako zbytek čekárny, který se snažil urychleně zmizet. „Co to znamená ten Švajnenbator?" zeptal se, když jsme osaměli. 

Tajemně jsem se pousmál. Nebylo to nic, co by se dalo použít jako výhrůžka, ale bylo to jediné slovo, které jsem pochytil, když jsme byli s Nat na misi v Německu. „Vepřová pečeně," prozradil jsem mu a unaveně se rozesmál. Chtěl jsem mu nadat, aby tomu rozuměl. Doufal jsem, že si spojí třeba se sviní nebo skopovou hlavou.

„Cože?" uchechtl se Pietro.

„Je to blbost," shrnul jsem to, když do čekárny vešli další čekající, kteří o incidentu nic nevěděli.