*Steve*

Zatímco se v boční uličce strhlo peklo, tedy alespoň pro Lokiho, já jsem šnečím tempem odváděl Kate ke dveřím domu, ve kterém jsem strávil posledních pár let. Některé byly horší, kdy jsem neměl moc práce a často jsem zůstával sám. Jiné byly skvělé, jako třeba ten poslední, kdy jsme s Kate vyváděli jako malí a třeba po sobě celé odpoledne házeli polštáře, přičemž bod byl za zásah a deset za trefu do obličeje. 

Umím si představit, že by se mnou nebydlela. A představa to byla vskutku nemilá. Ráno bych se vzbudil, našel nejbližší základnu SHIELDu a vyrazil na akci, která by zrovna začínala. To by byl takový vrchol týdne, zbytek dní bych běhal, cvičil nebo četl knihy, které jsem zaspal. Takhle vlastně probíhal můj život před příchodem Kate. 

Když se ovšem nastěhovala, celý můj nepříliš zajímavý denní režim se obrátil vzhůru nohama - neustále jsme někam chodili a zkoušeli věci, které na mě do té doby jenom smutně koukaly ze seznamu. Byla takovým mým parťákem na cestě za poznáním moderního světa. 

„Počkej, počkej," zašeptala z ničeho nic, křečovitě se chytla mé bundy a volnou rukou se zapřela o koleno. Chtěl jsem se zeptat, co se děje, ale bylo by to k ničemu, stejně by mě neslyšela. Místo toho jsem ji lehce pohladil po zádech, nemohl jsem dělat nic, dokud mi neřekne, co se děje.

„Bolí mě hlava, hrozně," na konci věty hekla a chytila se volnou rukou za spánek, z očí jí znovu vyhrklo pár slz, tentokrát jí po obličeji ale nestekly samy. Z nosu se jí spustil ohromně silný proud krve, který s každým mým nádechem nabíral na síle.

Nebyl čas řešit s ní detaily a na ruku ji pomalinku psát, že ji odnesu k doktorovi. Prostě jsem se do toho vrhl, vzal jsem ji do náruče a rychlým templem, při kterém jsem únavou ztěžka vydechoval, poháněn strachem, jsem ji nesl směr sanitky. Vlastně nachlup stejně jako před pár minutami Brooke. Když jsem si to uvědomil, znovu jsem za to nedorozumění zastyděl. To tajemství mě tížilo jako kámen a přinášelo značný pesimismu. Musel jsem to s oběma brzy vyjasnit. 

„Copak se stalo téhle?" zeptal se mě už známý doktor s upraveným knírem, který v rukách svíral tablet a zapisoval si do něj údaje jednoho z raněných. Kolem už jich posedávalo nebo polehávalo více - muž s obvázaným čelem, žena s roztrženým lýtkem, chlapec s odřeným loktem, stará paní s popáleným obličejem, mladý kluk v bezvědomí, který už byl v sanitce a já si ho všiml těsně před tím, než za ním zabouchly dveře. Sanitek už tu vlastně zbylo jenom pár, ale v dáli houkala další, která se nepopiratelně blížila. 

Pohled na všechny ty nešťastníky mě naplnil stejně rozporuplnou emocí jako před chvílí. Na jednu stranu jsem byl zodpovědný minimálně částečně za jejich bezpečí, emzáci byli mou starostí, takže jsem cítil, že jsem občany zklamal. Na stranu druhou mimozemšťani se drželi v ulici, takže zranili jenom ty civilisty, kteří jim dobrovolně přišli do rány. Takže část viny padla i na ně. 

„Netuším. Našel jsem ji pod autem, nic neslyší a nevidí," odpověděl jsem s hlasem nebezpečně rozechvělým. Lítostivě jsem na ni shlédl. To přece není možné, aby se jí zase stala taková hrůza. Proč zrovna jí?! Proč tak často?! Proč vůbec?!

„Snaží se komunikovat?" zeptal se ten menší, hbitě jí připravující pojízdné lůžko, které vytáhl z poslední neobsazené sanitky. 

„Ano, dvě klepnutí znamenají ano a jedno ne," oznámil jsem jim roztržitě, protože se Kate, teď už na lehátku, zkroutila bolestí. Z nosu jí vytékala další a další krev, vsakující se do bílé látky na lůžku. Bezmocně jsem jí stiskl prsty, aby aspoň věděla, že jsem pořád tady.

„Udělejte něco," naléhal jsem na staršího doktora, co nad ní zůstal chvíli zadumaně stát a sem tam na ni sáhl, jako by ji zjištěním pulzu mohl zachránit.

„Musí do nemocnice, ztrácí hodně krve. A vy byste se také měl nechat ošetřit," poukázal na můj rozbitý nos, ale odmávl jsem ho. Můj nos se brzy uklidní a časem zase zahojí, jenom bych zdržoval. Mají tady práce víc než dost.

*Wanda*

Probrat se na chodníku vedle duhově zabarvené loužičky bylo nemilé. Vlasy mi nasávaly tu trochu špinavé vody a jeden rukáv červeného kabátu jsem měla od zelené mazlaviny nepozemského původu. Mohutná tlapa majitele se povalovala kousek opodál, naprosto osamocena a nenávratně opuštěna zbytkem těla. Hnus. 

Když se mi povedlo zaostřit i dál než na jeden metr, zjistila jsem, že mám úžasný výhled na Lokiho pozadí. Ne, že bych byla nějak ohromena, každopádně mě slizoun mile překvapil. Omámena nedávným fyzickým selháním jsem si podepřela hlavu a v leže sledovala potyčku jako tenisové utkání. Loki byl zahnán do úzké uličky, ve které jsem se mimochodem sama nacházela, zatímco na něj dorážel Tony a tlačil ho svými útoky hlouběji a hlouběji. Střílel po něm nehmotné bílé koule světla, ale Loki je bez větší námahy likvidoval svými kouzly. 

Zahlédla jsem i Pietra, jak se míhá sem a tam hlavní ulicí a pomáhá v boji proti všemožným mimozemšťanům. Nikoho dalšího jsem ovšem neviděla, museli mít na práci něco důležitějšího, než je zosnovatel celé této katastrofy, zvláštní, ale co já vím. A pak jsem si všimla drobného pohybu v oknech přes ulici. Jenom se trochu zavlnil závěs, ale jakmile se mezi látkou objevil hrot šípu, měla jsem jasno, na koho to koukám. První šíp letěl mířil Lokimu na krk, ale ten ho svými kočičími reflexy stihl odrazit holou rukou. To bylo přinejmenším úctyhodné. 

Další šípy se sypaly jeden za druhým a některé dopadaly nebezpečně blízko mé postavy. To mě probralo. Vystřelila jsem do sedu, za což mi moje hlava poděkovala ostrou tepavou bolestí. Opřená o stěnu jsem se vydrápala na nohy a bez důkladnějšího rozmýšlení vyrazila kolem Lokiho směr východ. Nebylo zrovna na výběr. 

Ovšem nebyl by to on, kdyby mou naivní snahu nepřekazil. Jedním mávnutím ruky změnil dráhu šípu, který se místo do jeho hlavy se zasvištěním zabodl do mého stehna. Zalapala jsem po dechu a vyvrátila se rovnou do té duhové louže. První vteřinku dvě jsem byla nejspíš v  šoku, protože kovový prut v noze podezřele nebolel, ovšem potom to byl mordor. Nevěděla jsem, jestli mám kvílet, nadávat nebo brečet. Nějak jsem se tedy pokusila o všechno najednou. 

Na mysl mi přišla provokativní. Proč jsem se neschovala hlouběji v uličce? Co jsem vlastně čekala? Svou moc jsem sice stále měla, ale byla jsem z jejího používání tak vyčerpaná, že jsem se na nic dalšího nezmohla. Byla jsem pro tu chvíli obyčejným člověkem s šípem v noze. 

Dva mé nádechy ovšem stačily Pietrovi, aby ke mně stihl přiletět. Musel mě slyšet zakřičet. Jeho oči mi napovídaly, že pohled na mě nebude pro slabší povahy. Sama jsem se na šíp odmítala podívat a jeho zděšení mi na kuráži moc nepřidalo. Na nic se neptal a na nic nečekal, opatrně mě podebral a vystřelil se mnou z uličky. Byl tak rychlý, že ho Loki mohl tak akorát vytušit.

Sedl si se mnou na schody o pár vchodů dál. 

„Panebože," zašeptal, když si mé zranění pořádně prohlédl. Ovšem to už se mi zorničky roztáhly do velikosti dolarové mince. Uklidnila jsem se, bolest najednou nebyla taková. Upadla jsem do šoku.

Nezmohla jsem se než na tupé zírání na své nehty, pod kterými mi zasychala má vlastní krev. 

To už k nám klusal Clint s očima navrch hlavy. Měl na hlavě kšiltovku s logem SHIELDu, která trochu připomínala dárkové předměty pojišťoven nebo bank. Snažil se tím nejspíš zakrýt svou zánovní pleš, ale z nějakého důvodu to moc nefungovalo. Nejspíš za to mohlo sežehnuté obočí a neexistující linie vlasů. 

„Hrozně moc se omlouvám!" křičel už z dálky, a když doběhl až ke mně, s bílým obličejem si prohlédl mé ošklivé zranění.

„Odnesu ji k sanitkám," navrhl Pietro, ale Clint byl proti.

„Ne, musíš odnášet ty lidi z ulice, myslí si, že ti mimozemšťani přicházejí v míru a chodí se s nimi spřátelit," nevěřícně nad tím zavrtěl hlavou a bezodkladně mě zvedal do náruče. Pietro nebyl vůbec rád, ale uznal, že je čas vyrazit, jinak ten kluk v tričku s potiskem Predátora přijde o hlavu. Blížil se totiž k velké medúzovité věci, která se sice nezdála být zrovna prvoplánovým asasínem, ale jenom dneska pozabíjela každého, kdo se k ní dostal na dosah. 

Clint se mnou spěchal ulicí, kličkoval mezi našimi i nepřáteli, přeskakoval zraněné, možná mrtvé, co se chtěli přátelit příliš zblízka, a vyhýbal se ruinám a zbytkům domů, válejících se v ulici. Netušila jsem, že se stihly bořit domy, muselo to být tehdy, když jsem odpadla. 

Clint si jako mantru neustále opakoval jednu větu, jenom ji sem tam obměňoval: „Tohle se nemělo stát, nikdy se mi to nestalo, ten kripl Loki!"

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a poslouchala, co říká dál.

„Je to jenom jeden šíp, nikdo se to nemusí dozvědět," brblal si. Jeho hlas se ovšem sotva dostal k mým uším. Cítila jsem, jak mi padá hlava. 

*Steve*

Jakmile Kate naložili do sanitky, chtěl jsem k ní naskočit, ale doktor mi zastoupil cestu. Trval na tom, abych byl užitečný v boji, tvrdil, že jsem pro Kate udělal všechno a teď je to na nich. Věděl jsem, že má pravdu, ale opustit ji v takovém stavu pro mě bylo na hranici snesitelnosti. Váhal jsem.

„Kdyby se něco změnilo, hned mi dáte vědět?" ujišťoval jsem se, na což mi vehementně přikyvoval a znovu opakoval, že to přece zvládnou. Má víra v ÚZC byla značná, měli špičkové vybavení i odborníky, hryzala mě spíš představa, že Kate něco vyděsí a já u ní nebudu, abych jí mohl přísahat, že je všechno v pořádku. 

Nakonec jsem ale svolil, nemohl jsem je svou nerozhodností dál zdržovat. Hned jak vyjeli, vyrazil jsem rovnou ke středu bitvy. Cestou jsem potkal Clinta, který spěchal k sanitkám s Wandou v náručí. Ta byla v bezvědomí a její noha nevypadala dobře. Vyměnil jsem si s Clintem jediný pohled a kradmé pokývnutí, ať už jsme tím oba mínili cokoli. 

Když jsem těžce zachmuřen zahlédl ústí uličky, uvědomil jsem si, že Hulk, kterého jsem slyšel řádit, není nikde v dohledu. Místo něj stojí proti Lokimu samotný Tony. Kde jsou probůh ostatní? 

Než jsem tam však dorazil, došlo mi, co se dělo. Loki se jich postupně zbavoval a zrovna se to chystal prezentovat i na Tonym. Jediným kouzlem svého protivníka odhodil a jeho let nasměroval tak, aby dopadl do hloučku mimozemšťanů, kteří takový útok brali velmi osobně a okamžitě rány začali oplácet. 

Loki v uličce zůstal tedy sám, okamžitě se vrhl k hromadě odpadků v temném koutě slepé ulice, aniž by si všiml mého příchodu. Něž jsem však stihl zasáhnout, jeho radostný výraz ozářilo slabé zelené světlo. Našel kámen! Nadšení ve tváři však náhle vystřídal upřímný šok, jelikož byl za hlasitého řevu strhnut naznak za kabát. Hulk. Konečně. První náraz do zdi vypadal bolestivě. Ten druhý snad ještě víc. Třetí už jsem naštěstí neviděl, protože se za dunivého hřmění snesl  z oblohy Thor a aniž by nějak reagoval na svého bratra v nesnázích, začal se sám prohrabávat odpadem. 

Věděl jsem přesně, co by si o tom pomyslela Kate. Pronesla by nějakou velmi kritickou a krajně nekorektní poznámku na účet životní úrovně Asgardské šlechty a životní styl bohů. Pokusil jsem si zapamatovat, že jí to pak musím převyprávět.

Thor po chvilce našel, co hledal. A nebylo to samozřejmě nic jiného než kámen času, přesně ten, který nám byl na Asgardu doručen spolu s červi. Držel ho opatrně na jakémsi rezavém plechu tak, aby se ho sám nedotkl. Asi by ho to nesežehlo na popel, ale asi jeho účinky zjišťovat nechtěl. Z vedlejší hromádky bince vytáhl jakousi kovovou kuličku, která kámen jako kouzlem pohltila. Kámen byl v bezpečí. 

Lokiho to ovšem nepotěšilo, a přestože byl Hulkem držen za vlasy, pokusil se rozmáchnout paží a udeřit posledním kouzlem. Thor však záblesk magie odrazil kladivem a aniž by cokoli řekl, vyběhl na hlavní ulici. Hulk tak mohl pokračovat ve svých radovánkách. 

„Přátelé, přestaňte pustošit Midgard, kámen času odnáším zpět na místo zapomnění," zahřměl Thor tak nahlas, že to musel slyšet každý obyvatel New Yorku. 

Odvrátil jsem tedy pohled od velmi zajímavého počínání Hulka a s nadějí pohlédl na Thora.

„Nabízím vám smír, pokud nyní odejdete. Když tak neučiníte, stáváte se mými nepřáteli," jeho výhružka na konci mě dostala, po pažích mi přeběhla husí kůže. Vzpomněl jsem si, když jsem byl ještě malý kluk a vzhlížel k různým hrdinským činům. 

S očekáváním jsem si prohlédl zaražené mimozemšťany. Ti kupodivu velmi rychle sklopili hlavy a začali se postupně z bojiště vytrácet. Někteří u toho zuřili, ale nikdo z nich se neodvažoval pouštět do války zrovna s králem Asgardu. 

A pak z mizejícího davu vystoupil chlap jako hora, pravděpodobně nějaký temný elf, nebo podobný týpek, a vyzývavě se na Thora zahleděl. Překvapením jsem zamrkal. To jsem nečekal. 

„Bratře, radím ti dobře, odejdi," Thor se na něj shovívavě usmál, ale elf mu vrátil úšklebek. To Thor bral jako znamení odporu a divoce roztočil kladivo. Elf se nenechal zastrašit a přikrčil se do bojové pozice.

Čekal jsem bitvu století, ale jakmile Thor pustil kladivo bleskovou rychlostí k cíli, bylo jasné, že tohle elf nedomyslel. Ani vám nechci popisovat, co z něj zbylo, vypadalo to dost nechutně. Poučením pro ostatní jednoznačně bylo - neznepřátelit si Thora za žádných okolností. 

„Opusťte neprodleně Zemi!" křikl naštvaně bůh na zbylé postávající, kteří to definitivně vzdali a zmizeli.

Vyhráli jsme.

Bitva skončila.