*Loki*

Sledoval jsem celou melu z pohodlí polštáři obloženého parapetu. Výhled jsem sice neměl nijak zvlášť široký, ale záleželo mi jenom na té boční uličce, kde se schovala má smrtelnice i s kamenem. Hlavu jsem znaveně opíral o stěnu a čekal, jak se vše vyvrbí. 

Dnešek byl obzvlášť náročný den. V prostojích jsem byl nucen listovat nesmyslnými midgardskými knihami, ale taky jsem provedl nespočet složitých kouzel, která mě téměř úplně vyčerpala. Ovšem stálo to za to, můj plán vycházel skvěle. Tedy až na malý zádrhel, nečekanou komplikaci, Zoey. Smrtelnice se zhroutila dřív než jsem očekával, zradila a vydala jim dítě. S kamenem však v uličce zůstala a nikdo se pro bájnou mocnou zbraň nehrnul. Nejspíš si nevšimli mohutného záblesku s výbuchem. Zvláštní. Každopádně pokud jsem situaci správně odhadl, se smrtelnicí už jsem asi počítat nemusel. 

Bylo skutečně lehké dostat ji na svou stranu, pousmál jsem se. Sny, ve kterých jsem si ufňukaně vyléval srdce ze všech těch křivd, co na mně byly spáchány, na ni zapůsobily okamžitě. Ale ani s nově nabytým pochopením pro mě nebyla ochotna udělat něco tak drastického jako únos. 

Ovšem stačilo se jí dotknout prstenem modrých elfů, co zasahuje až do nejhlubšího podvědomí, a její víra v mou věc rázem vzrostla. Její morálka ochabla. Udělala vše přesně podle mých instrukcí. Tedy až na ten závěr, původně jsem měl s dítětem jiné plány, ale nevadí. 

Seskočil jsem z okna a prošel se po setmělém pokoji, jehož majitelé spali spánkem nelidsky hlubokým. Stále jsem váhal, jestli je kouzla při odchodu zbavím, nebo je prostě ponechám osudu. Protáhl jsem si ztuhlé nohy, odkřupl si záda bolavá z dlouhého sezení, ovšem uprostřed pohybu jsem se zarazil. Z rohu pohovky na mě hleděla černá kočka, které jsem si dřív nevšiml. Zvláštní, většinou nic nepřehlédnu. Chvíli jsme si hleděli do očí, načež seskočila na zem a zmizela ve vedlejším pokoji. 

Vrátil jsem se k oknu a s potěšením zjistil, že se boje posunují ulicí dál od ústí slepé uličky s kamenem. Bylo štěstí, že kámen zůstal nehlídán, nebude žádný problém se k němu dostat. Seběhl jsem schody po dvou, protože jsem musel šetřit svou magii, kdyby byla třeba k boji, nemohl jsem si dovolit jí plýtvat na něco tak zbytečného jako je přemisťování. Nepozorován jsem rychle přeběhl do slepé ulice, kde jsem se neubránil úšklebku. Bylo to výjimečně špinavé místo, parkovalo tam akorát jedno ošuntělé auto a pár popelnic, které odpadem doslova přetékaly. Ovšem jemná zelenkavá záře prosvítila i odpadky, které kámen zavalily. 

Usmál jsem se. Nemají proti mně šanci.

To já tu budu vládnout.

Já budu král.

*Steve*

„Kde je? Kde je Loki?" ozvalo se mi v uchu hned několik hlasů najednou, takže jsem ani nedokázal říct, kdo se vlastně ptal.

Ovšem odpověď už byla zřetelná. „V uličce, kde zůstala Zoey!" navigoval nás Clint a sám se tím směrem rozběhl. 

„Někdo sežeňte Thora!" zazněl éterem rozkaz. To se naší skupiny ovšem netýkalo, my už byli nahrnutí v ústí slepé ulice přímo u naše vchodu. Tady jsem naposledy viděl Kate, ovšem velmi jsem doufal, že je dávno někde jinde. Co by tu taky tak dlouho dělala?

V ulici vládlo až podezřelé ticho. Světla lamp toho příliš neosvětlovala a její konec se ztrácel v úplné tmě. Ovšem Lokiho přítomnost byla nadmíru zřejmá, v obličeji se mu mihla nervozita, zřejmě jsme ho překvapili. Neměl příliš času dát najevo cokoli jiného, protože se do něj všichni okamžitě pustili. První vystřelil Clint dva své šípy, ale bez účinku. Zároveň Natasha popadla svou zbraň s uspávacími hroty a několikrát vystřelila. Nic, jednoduše se jim vyhnul. Nezbývalo než nasadit staromódní sílu těla - vrhl jsem se na něj a štítem se ho pokusil zneškodnit. Každopádně boj s bohem se nedá příliš porovnávat ani se slepičím koněm, jeho hbitost byla nadlidská, stejně tak síla. 

Mé snažení přicházelo vniveč, ovšem jemu stačila jedna dobře mířená rána, aby mě srazil k zemi. Praštil jsem se čelem do asfaltu a zaklel. Mezitím se do něj pustili ostatní. Já se začal rychle sbírat, abych jim pomohl, když jsem periferně zaznamenal pohyb. Bylo to jenom mihnutí, ale i to stačilo, abych si všiml osoby krčící se pod autem. 

Dech se mi zadrhl v plicích a cítil jsem, jak mi krev buší ve spáncích. Pod autem ležela Kate skrčená do jakého si nepohodlného klubíčka, jak jen jí to nízký podvozek auta dovolil. Celé její tělo se zmítalo v třasu, ale jinak se nezdála být zraněná. Něco se ovšem stát muselo, protože ona byla tím posledním člověkem, kterého bych schovaného pod autem čekal. Nemohlo to být ze strachu, nikdy se násilí nebála, do bojů se vrhala s nadšením, kterým ostatním často děsila. 

Nechal jsem tedy Lokiho jeho osudu a vsunul se pod auto. Nutno poznamenat, že jsem se tam skoro nevešel, ale kousek jsem se k ní přeci jen doplazit zvládl. „Kate!" zavolal jsem na ni jemně, abych ji na sebe upozornil, protože měla oči zavřené a uši zakryté třepotajícími se dlaněmi. 

Nereagovala.

„Kate!" křikl jsem už hlasitěji, ale nevypadala, že by o mně vůbec věděla. Nakrčil jsem obočí a po břiše se dosoukal až k ní s narůstajícím pocitem klaustrofobie. Natáhl jsem se, že ji pohladím po ruce, ale jakmile ucítila můj dotyk, strhl se hukot. Byl pro ni jako rána proudem, začala kolem sebe mlátit rukama i nohama a jak se rvala zpod auta, tiše u toho hekala. 

„Kate, počkej!" zkusil jsem to znovu a nechtě ji chytil za kotník, aby tak nejančila. Bylo to spontánní a já byl za mou neuváženost okamžitě nakopnut přímo do nosu. Ve vteřině se mi z něho spustila krev a začala mi stékat po bradě dolů. Než jsem se stihl vzpamatovat z jejího olympijského výkopu, už byla venku a utíkala ven z ulice. Vysoukal jsem se taky a vyběhl za ní. Mlátící se skupinka přátel a Lokiho si nás nevšímala a Kate je zdárně oběhla. Už jsem byl skoro u ní, když se ozvalo třeskuté zazvonění kovu o kov, jak to napálila čelně přímo do lampy. V ten moment mě napadlo, že toho asi moc nevidí. 

Ze země se ovšem rychle sebrala a pokračovala náhodným směrem, který byl ještě nepříznivější. Už jsem na ni nevolal, napnul jsem všechny zbývající síly, doběhl ji a nekompromisně zastavil na místě. Zachránil jsem ji tak před srážkou s tou medúzovitou věcí, která se s děsivě vědomým klidem vznášela metr a půl nad zemí. Ovšem moje snaha nebyla oceněna, okamžitě mi chtěla vydrápat oči. 

„Kate, no tak!" sakroval jsem tiše, když jsem jí zachytil bojující ruce a pevně je sevřel. Neviděla mě a zdálo se, že mě ani neslyšela. Netušil jsem, jak je to jen možné, ale okamžitě mě zachvátila lítost, byla tak vyděšená, že jí po tvářích tekly rezavé slzy, obarvené od krve kdesi v očích. Ty však ne a ne otevřít. 

Chvíli jsem čekal, až se její zmítání uklidní a přestane bojovat. Jakmile svěsila hlavu, vypadlo to nadějně, ovšem ani na vteřinu mě nenapadlo, že by se skutečně vzdala, to by nebyla ona. Bylo nad slunce jasné, že mě nepoznala, že se obávala, že je v zajetí nepřítele. Musel jsem ji tedy přesvědčit o tom, že jsem to jenom já, kdo ji tak vyhnal zpod auta. Vzal jsem tedy její dlaň, ovšem sevření jsem neuvolnil, pravděpodobně jenom čekala na vhodnou chvíli, aby mi mohla utéct. Pomalu jsem si ji položil na svůj obličej a trnul, aby mi neudrápla půl tváře. Žádné nehty do masa se ovšem nekonaly, to bylo dobré znamení. Přejel jsem si její dlaní přes nos, bradu a nakonec ji do špinavé dlaně políbil. Přitom jsem vzal její druhou ruku a položil si ji na hvězdu na bundě, kterou jsem si při tom spěchu na začátku bitvy ani nestačil dopnout. 

Když mě poznala, její postoj se rázem uvolnil, z hrdla se jí vydrápalo chrčivé vydechnutí a objala mě tak křečovitě, až mi skoro roztrhla bundu. Vzlykala a schovávala si tvář do mé hrudi. Chtěl jsem jí naznačit, že všechno bude v pohodě, když v tom se země prudce otřásla a většina mých lidí z uličky kvapem vycouvala. Podle řevu jsem to odhadoval na příchod Hulka. Loki musí být nadšený.

„Co se děje?" zašeptala do látky bundy tak tiše, že jsem ji skoro neslyšel.

„Právě přišel..." začal jsem, ale pak jsem se zarazil. Jak mám své nevidomé a hluché přítelkyni vysvětlit, že Hulk přišel do uličky zúčtovat s bohem veškerého nešvaru?

Nenapadlo mě nic lepšího než jí na předloktí pomalu prstem napsal slovo HULK. Chápavě se usmála a začala osahávat moji dlaň, jakoby ji nikdy neviděla. Setřel jsem jí volnou rukou slzy nevěděl jsem, jak jinak ji utěšit. Sám jsem byl v šoku, jak se situace rychle zvrtla. Jak zrovna ona může překonat takový handicap? Mimochodem už třetí během měsíce. 

„Asi se budu hodně ptát, tak dvě klepnutí znamená ano a jedno ne, dobře?" zeptala se tiše. Vyvalil jsem na ni oči, čekal jsem spíš, že bude brečet celý den na gauči, ne, že vymyslí dorozumívací hru. Ale abych ji nějak neznervóznil, dvakrát jsem ji klepl do ruky. Usmála se.

„Jak pokračuje bitva?" zeptala se, ale přilepená na mě, mohla rozpoznat můj přidušený smích. Nevím, jestli mi na tohle klepání bude stačit.

Uchechtla se a posmrkla. „Promiň."

Dvakrát jsem jí poklepnul do ruky, na znamení, že se nemusí omlouvat. Nemohl jsem si pomoct, toužil jsem udržet tenhle její nadpozemský klid. Kdyby se mi zhroutila v náručí, sám bych to asi rozdýchával jenom těžko.

„Nasměruješ mě do našeho bytu?" vydechla zmoženě. 

Dvě klepnutí.

*Wanda*

Když jsem pozorovala své přátele, jak se snaží Lokiho srazit k zemi a nasadit mu pouta, uvědomila jsem si, jak moc jsme jeho čistě fyzickou sílu podcenili. Mysleli jsme vesměs kolektivně, že je sice silný, ale jeho skutečnou zbraní je jakási kouzelná moc neznámého původu. Teď se oháněl s takovou obratností, že námaha všech našich hrdinů přicházela vniveč. 

Už to pro nás začínalo vypadat neblaze, jelikož se v chumlu sem tam zableskly pokusy o jistě zákeřná kouzla, když vzduch vybuchl nelidským řevem. Hulk. Já, jako jeho spolubojovník, jsem měla chlupy na předloktích naježené jako polekaná kočka. Jak se teprve musel poděsit Loki, který na jejich poslední shledání jistě nevzpomínal rád. 

Lokiho porážka si za hlasitého rachotu razila cestu k nám ze vzdáleného konce ulice, kde se nejspíš Bruce v klidu přeměnil. Tehdy mě ale napadlo, že jakmile Hulk dorazí, Loki zrovna sdílný nebude. Využila jsem tedy poslední vteřiny, prstem jsem do vzduchu namalovala červenou vlnku a vyslala vlákno až k Lokiho hlavě. Neviděl mou invazi přicházet, vnikla jsem do jeho mysli bez náznaku odporu. 

Zhluboka jsem se nadechla a vytěsnila okolní zvuky. Viděla jsem toho tolik přicházet! Nemohla jsem si vybrat, kterou část jeho mysli mám prozkoumat, abych zjistila, co bylo třeba. Takový zmatek! U lidské mysli je to jednodušší, nabídka je omezena kratším životem, ale tady Loki žil jistě stovky, možná i tisíce let. 

A pak jsem našla něco povědomého. Obraz nebyl jasný, ale poznala jsem v něm, že jakmile Thor opustil Asgard, Loki ho uzavřel a nekompromisně ovládl. Vybudoval arénu a k SHIELDu si přišel pro Jane a Lillith, to vše jsem vlastně očekávala, jelikož tak nám Thhor průběh událostí vysvětlil. 

Dál se jeho vzpomínka ovšem markantně lišila. Viděla jsem, že jeho plán vůbec Jane s  dítětem nevyžadoval, vzal by kohokoli, kdo by byl zrovna poblíž, hlavní totiž bylo, aby si to Thor vyčítal. Aby si vinu vzal na sebe. Lokimu šlo o ztrestání jeho štěstí. 

Když jsem viděla, jak ovládl Zoey, veškerá zlost vůči ní zmizela jako pára nad hrncem. Neměla proti němu šanci, použil kouzelný prsten a hromadu dalších kouzel. Ovšem největší šok přišel až poté. Nemohla jsem tomu ani uvěřit. Nikdy jsme Lokiho nepolapili, nikdy jsme ho nevyslýchali, nikdy jsme ho nedrželi ve vzdušné cele na základně. Osoba, která tam pravděpodobně pořád ještě dřepěla, možná měla jeho podobu, ale vlastně byla pouze přeměněným elfem Valim. A skutečný Loki ukradl jeho podobu, vydával se za něj a vlastně to byl on, kdo Kate probodl tím podivným léčivým zubem. 

Pocítila jsem slabost v rukou i nohou, napadáni jeho vzpomínek mě vyčerpávalo nebezpečně rychle. Opřela jsem se zády o zeď budovy a jen silou vůle s Lokim neztratila spojení. 

Vrátila jsem se zpět ke vzpomínkám, které jsem neznala, musela jsem po nich tedy trochu pátrat. A tentokrát mě zaujala jedna, kdy se Loki těsně po ovládnutí Asgardu rozhodl pro ještě jeden neskutečný čin až možná zločin. Proměnil se v obtloustlého Asgarďana, který vlastnil pochybný obchod s kouzelnými předměty, zatímco jeho skutečný majitel spal nepřirozeně hluboce vzadu ve skladu. Nebyl rád, že musí neurčitě dlouho čekat v zatuchlé místosti ze ztrouchnivělého dřeva, kde bylo víc cetek, než mohl spočítat, přičemž každou z nich pokrývala různě silná vrstva prachu podle toho, jak dlouho tady ležely či visely. S těžkým funěním pár hodin obsluhoval podivné zákazníky, když konečně vstoupila známá tvář. Žena, lady Sif schovaná v hluboké kápi. Loki na ni zvědavě pohlédl, přitom ale moc dobře věděl, pro co si přišla. Její plán mu totiž jeho poskoci vyzradili. 

Mé tělo však dál sláblo a s tichým zasakrováním se svezlo na špinavou ulici Manhattanu. Zůstala jsem ležet, abych zbytečně nevydávala sílu, když vlastně stát nemusím. 

Loki ve své vzpomínce za vysokou cenu prodal informaci o poloze kamene nekonečna, kamene času. Sif byla s nákupem spokojená a vydala se ho hledat, aniž by pojala podezření. Podle všeho ho taky našla. Proč by ale Loki chtěl, aby získala tak mocnou zbraň? Zbraň, kterou ho dozajista mohla porozit a Asgard osvobodit? Byl snad celou dobu jeho plán vyslat na zem pátrající mimozemšťany? Jak jinak by se o poloze kamene dozvěděli?!

„Ahah!" hekla jsem, když mi hlava klesla k betonově dlažbě tak prudce, až jsem se o zem praštila. V ten moment kolem mě zavál průvan a před obličejem se mi zjevil ušmudlaný Pietro. Světlé vlnky vlasů se mu divoce zhouply, jak prudce zastavil.

„Dobrý?" strachoval se a chtěl mě zvednou, ale odmávla jsem ho.

„Jo, běž pomoct ostatním," navrhla jsem šeptem a pokývla do ulice, kde absence skupiny Avengerů znamenala jenom víc práce pro agenty. Mimozemšťani se začaly zase kupit a veškerá těžce vybojovaná převaha začala rychle mizet.

On dlouho neváhal a zmizel.

Lokiho nedávné vzpomínky už nenabízely žádný výraznější moment, proto jsem se rozhodla, že se kouknu do jeho budoucích plánů. Jeho další kroky by nám mohly výrazně pomoct. Už jsem se k tomu chystala, když se celé jeho vědomí pohnulo a já vpadla do vzpomínky, kterou jsem vidět vlastně ani neplánovala. Zvláštní. 

Stála jsem v obrovské síni s četným sloupořadím a nekonečně vysokými stropy. Vše pokrýval nažloutlý mramor a zlato se blyštělo, kde jen mohlo. Prostor působil zvláštně vlídně a zároveň si vyžadoval obdiv a úctu. Odhadovala jsem, že je to vzpomínka na Asgard. 

„Odhaduješ správně, jsme na Asgardu," zabroukl hlas po mé pravici. 

Málem jsem si zlomila vaz, jak rychle jsem se tím směrem otočila. Stál tam samozřejmě Loki a nekrytě povýšeně a s rukami úhledně složenými za zády ke mně pomalu přistupoval. 

„Ani se nesnaž utéct, jsem v tvé mysli plně ponořen, nikdy jsem neměl nikoho tak přečteného, jako právě tebe," broukl, udělal kolem mě kolečko a při posledních slovech mi dýchl na krk. Neplánovaně mi tak naskočila husí kůže. „Ty se," pokračoval, jako by mě analyzoval, „bojíš."

Jakmile to vyslovil, postavil se těsně před mou tvář, aby viděl, jestli uhodl. 

„Bojíš se mnoha věcí, čarodějko," oznámil mi se zastřeným pohledem. Nepochybně právě lustroval mou hlavu. „Ale tvůj největší strach, strach, který tě budí uprostřed noci, který ti vhání slzy do očí a nutí tě uhýbat pohledům přátel," vydechl fascinován a nechal větu dlouho viset ve vzduchu. „Jsi to ty," zašeptal mi do ucha.

Nijak jsem mu neodpovídala, vší silou jsem se snažila uniknout jeho dosahu, přerušit své vlastní kouzlo, vrátit své vědomí do reálného světa, ale nešlo to. Byla jsem tak vysílená, že mě v jeho vzpomínkách jednoduše polapil. To poznání mě ochromilo. Byla jsem Lokim držena v jeho vlastní hlavě. 

„Znáš mysl svých nejbližších. Každého z nich jsi vědomě či omylem prozkoumala. Teď znáš jejich nejskrytější obavy i povrchní malichernosti, aniž by to kterýkoli z nich tušil," uvědomil si a pobaveně se uchechtl. Tiše a podivně uvolněně. 

„Pusť mě," zkusila jsem to na něj poměrně slušně. Za to, co napáchal, si nezasloužil ani takovou polovičatou slušnost. 

„Jak si přeješ, čarodějko. Tvé tajemství je u mě v bezpečí," slíbil mi, pousmál se a kouzlo se rázem přerušilo. Všechny sloupy se změnily na provazce zlatých korálků, které se začaly řítit k zemi. To bylo zvláštní, každopádně to znamenalo vysvobození. 

Jakmile můj zrak spočinul na temné newyorské ulici, věděla jsem, že při vědomí nezůstanu dlouho. Vyčerpala jsem se. Upadala jsem do nevědomí s jedinou palčivou myšlenkou, kterou jsem musela někomu říct. Komukoli. 

Loki plánoval celou tuto pohromu a vše, co se právě děje. Byl o tolik kroků napřed!

Ať už ho Hulk zneškodní nebo ne, musela jsem uznat, že vyhrál. 

Loki vyhrál.