Vytoužený spánek, po kterém jsem tak snila, vůbec nebyl klidný. Zdál se mi totiž sen, který až podezřele připomínal halucinace vyvolané jedem Gullveigského štíra. 

V tom snu jsem stála uprostřed rozbořené a hořící newyorské ulice. Vše halil dusivý dým a oblaka prachu, já tam však stála tak, jak jsem usnula - rozcuchaná a ve Stevově tričku s Godzillou, které vzal neznámo kde. Z stran se ozývaly zvuky boje, zahlédla jsem dokonce probíhající postavy, někteří byli bezpochyby agenti SHIELDu, jiní byli civilisté či policie. A k mému nesmírnému úděsu sem tam prolétla i banda šupináčů. Nebylo těžké je poznat, když se sami moc nelišíte. 

Hluk se ozýval odevšad, ale když mi kolem ucha prosvištěl šíp rychlostí kulky, vyděšeně jsem padla na kolena. Otočila jsem se k nepříteli, ale byl to Hawkeye. A ten nikdy nemine, nestřílel po mně. Jeho skutečný cíl dopadl kousek přede mě, ošupinovaný muž s šípem v oku. Hnus. Ovšem jeden z mála způsobů, jak šupináče skutečně zabít, protože je to často jediné místo, které není chráněno. 

„Kapitáne, blížím se k cíli, jak jste daleko?" zvolal Steve, nejspíš ke miniaturnímu sluchátku v uchu. Vstala jsem, že se ho zeptám, co se děje, ale oběhl mě, jako by mě ani neviděl. Což nebylo možné, když jsem stála přímo před ním. 

„Jsem tady!" křikl zadýchaně Steve, když v bleskové otočce lámal vaz jednomu z nepřátel jenom pár metrů daleko. Nechápu to, co je to za armádu?

„Podle Natashy se blíží k nám, bude tu každým momentem," varoval Clint svého přítele a odstřelil dalšího šupináče, který se na ně vyřítil z prachové clony. Kdo se blíží? Jaký cíl? Moje matka? Zdálo se mi zase o ní? Popošla jsem trošku blíž k nim, abych je přes nové mračno bordelu vůbec viděla.

A pak jsem ji uviděla, štíhlou dívku s povýšeným výrazem, tmavými vlasy a zlatýma očima. Z prachu jsem vyšla já. No, ne tak úplně já, spíš moje zlé já, kouřové stíny, bojovně vyčesané vlasy do ohonu a černé těsné oblečení, které snad mělo zdůraznit volbu, postavit se na stranu temna. Vypadala jsem dobře, ale že jsem se na ty dva usmívala, jako bych nad nimi měla naprostou kontrolu, se mi líbilo už méně.

„Jonasonová," zavrčel nepřátelsky Clint a namířil na mé druhé já šípem, ale setkal se jenom s posměšným úšklebkem. Věřila si, že by jeho útoku odolala lépe než její chladnoucí kolega. 

„Tak si říká moje matka, pane Bartone," odfrkla si pohrdavě. „Děláš, jako bychom se neznali." Protočila nad tím banálním problémem oči a přehodila si vyžehlený culík na druhé rameno. Pro změnu jsem protočila oči já, proč všechny obšťastňuje takovými kecy?  

„Kate," opravil se Clint očividně nerad a být jen o trochu blíž, slyšela bych jeho zuby skřípat. 

Koukla jsem na Steva, co si o tom celé myslí on, ale přestože se na mé druhé já díval, jeho pohled byl čistě profesionální. Jeho oči neprozrazovaly sebemenší pozitivní emoci k mému zlému dvojčeti. Neznal ji tak, jako zná mě. 

V ten moment jsem si uvědomila, že svět analyzuji naprosto vědomě. Bylo to tak živé, jako bych na zničené ulici skutečně byla, cítila jsem chlad na mých odhalených nohách, pod bosými chodidly mě tlačily kamínky. Mé vědomí nebylo zkresleno nevědomím, svobodně jsem u toho myslela, vše jsem bděle vnímala. Musím zavolat Thorovi, jestli může mít jed takovéto následky.

„Kde je tvá matka?" houkl na ni přísně Steve. Kolem stále zuřily boje a jemu tohle tlachání trhalo žíly. Už určitě toužil vyrazit na pomoc chudákům policajtům. 

„Nestačím vám snad?" zeptala se a já si za ni opravdu připadala trapně, ovšem určitě nezdržovala bezdůvodně. Jinak to není možné.

Zamračila jsem se na ni a založila si paže. Nelíbila se mi. Sice se chovala jako já, ale nebyla mnou docela. Co  se muselo stát, abych skončila takhle? Nejpravděpodobněji se matka dostala k obloukovému reaktoru sama a nemusela mě vysílat po dětských domovech a následně k Tonymu, abych ten recept nevědomky odcizila. Zůstala jsem tedy u ní a kula s ní pikle na Tonyho zkázu. Bylo mi jí vlastně docela líto. 

„Co chcete, k čemu tohle všechno?" zeptal se Steve a koutkem oka sledoval jednoho smělejšího šupináče, který se k němu zboku přikrádal. Byla to rozdivočená holka s ohnivě rudými vlasy s neskutečným objemem. Tvářila se  sebevědomě, nejspíš si na Kapitána Ameriku věřila. Mé zlé já ji ovšem jediným pohybem ruky zarazilo.  

„Upřímně, v téhle části se matka vyžívá. Nebyla by ráda, kdybych vám to rovnou vysypala," protahovala druhá Kate celou tuhle konverzaci, jak jen šlo v mezích zbylé nenápadnosti. 

„Nevěděl jsem, že jsi takový mamánek," ozval se Tonyho hlas následován rachotem jeho obleku, který vedle skupiny o vteřinu později přistál.

„Otče," vydechla Kate dojatě, ovšem naprosto ironicky a se zlým úšklebkem. 

Tony se ovšem nenechal vyvést z rovnováhy. Vysunul masku obleku, aby na Kate mohl zle pohlédnout. „Kate, co chcete? Proč ničíte město a taháte do toho civilisty?"

„Jak jinak bychom  se k tobě dostaly?" Kate naklonila hlavu na stranu, jako by ji to skutečně zajímalo. Já však matku znala a věděla jsem, že tyhle bojůvky kolem, vedlejší ztráty a palcový titulek ve všech novinách je její skutečnou vášní. Pak Kate nepatrně vzhlédla a pokývla kamsi do oblaku prachu. Chystala útok. 

„Mohly jste mě staromódně unést při noční procházce, ale co já vím," poznamenal Tony a jelikož se na jeho obleku odhalily malé hlavně, věděla jsem, že si jejího úmyslu zaútočit také všiml. 

Kate se naposledy usmála. „To s ní můžeš za moment prodiskutovat. Vy ostatní máte ovšem o zábavu postaráno tady." S těmi slovy se z prachu vyřítil obdivuhodný dav šupináčů a strhlo se peklo. 

V ten moment jsem ucítila, jak mi čísi dlaň zakryla pusu. Avšak když jsem se podívala, žádnou ruku jsem neviděla, dokonce nebyl nikdo ani poblíž. Muselo se opakovat to z  Asgardu, v tomhle pošahaném příliš reálném snu jsem cítila i skutečný svět. 

Nevím, co přesně mě z halucinace vytrhlo, možná kus betonu, který na mě ve snu spadl, nebo pocit, že mi někdo olizuje nohu, no nevím, po tom náročném dni jsem se nedokopala do sprchy, takže to musí být vážně nějaký psychouš.

Ovšem ta ruka na mé puse mě trochu znervózňovala, rozlepila jsem oči, že se začnu bránit, nebo ruku s povzdechem odstrčím, když se ukáže, že se nic neděje a jenom si ze mě střílejí, ovšem v pokoji byla tma. Tím možnost, že se jedná o zpestřené probouzení, zmizela a zůstala ta horší. Bleskově jsem chytila ruku na mém obličeji, že ji odstrčím a začnu se prát, ale sklonil se ke mně Adrian, na pobledlé tváři vyděšený výraz. Druhou rukou mi naznačil, že mám být potichu. Malinko jsem pokývla, přestože jsem nevěděla, co se děje, neměla jsem důvod mu nevěřit. Adrian sice ruku odtáhla, ale zůstal sedět na mém polštáři.

Steve už byl taky vzhůru, přikrčeně dřepěl kousek od nás a koukal mi k nohám, nevím, proč jsem se tam už nepodívala dřív, možná mě to mělo napadnout, když mi čísi jazyk leštil paty, každopádně podívala jsem se tam teď.

A to co jsem uviděla, mi úplně vyrazilo dech, sebralo vítr z plachet, vybělilo obličej hrůzou a já nevím, co ještě.

Olizoval mě velký tvor, vzdáleně by mohl připomínat opici nebo kočku, ovšem dlouhá lebka, kůže z blyštivé bílého materiálu a výška v kohoutku aspoň metr osmdesát, nabízela k přirovnání spíše zrůdičky z Vetřelce. Vyděšeně jsem vrhla pohled na Steva, který mi ho rychle opětoval.

„Bucky?" naznačila jsem Adrianovi ústy bezhlasně, moc jsem se bála, že sebetišší zašeptání by vedlo k naší blízké smrti. Pokývl hlavou a já doufala, že to znamená, že je v pořádku. 

Jazyk se mi omotal kolem kotníku. Zamračila jsem se. Co tam tak dlouhou jako zkoumá? Olíznu a jdu, ne?! Jakoby moji zlost vycítil skrze dotyk, povzbuzen se chytil kraje postele dlouhými drápy na předních končetinách, aby se dostal dál k mému kolenu. Okay, už budu v klidu, mírnila jsem nás oba, protože nemám zájem o nějaké další olizování. Strhl ze mě přikrývku, která mi doteď poskytovala jakýsi pocit bezpečí, cítila jsem se dost odhalená, holé nohy se ale podivnému tvoru svým způsobem zalíbily a přecházel z jedné na druhou, jakoby něco hledal.

Když mi oslimpal i obě stehna, začal prohledávat ruce. A tam to bylo, nějaký pach či stopa, která ho natolik nadchla, že na postel vyskočil celý, všichni jsme se vyděšeně zhoupli na pružné matraci, ale stále drželi formaci.

Zaměřil se na moji dlaň a voblizoval ji jako divý, chvilkami jsem dokonce uvažovala, že bych se vytrhla, aby mě náhodou nekousl, protože ty zuby, dlouhé jako naše čerstvě protáhle obličeje, se opravdu nedaly přehlédnout. 

Tohle jeho nové vzrušení ovšem poodhalilo, co u mě hledal. Co jsem držela v té ruce ještě poněkud nedávno, jsem si pamatovala až příliš dobře.

Vyměnila jsem si se Stevem vědoucný pohled. Hledá kámen času! Co udělá, když zjistí, že ho nemám? Odejde, nebo nás všechny sežere? Zatím vypadal, že jsme mu ukradení. Nezbylo doufat, že mu ten lhostejný kukuč vydrží.

Najednou se ozvala hlasitá rána z obýváku, jakoby se převrátila skříňka s televizí. Všichni čtyři, ano i ta věc, jsme trhli hlavami tím směrem. Musel to být Bucky, nebo je tu snad ještě jeden ten tvor?

Ten můj mě olízl na krku, což by se mohl zdát jako něžné gesto, kdyby nebyl to, co byl. Seskočil z postele jako obří ošklivá kočka a zmizel v druhé místnosti, jeho ocas mizel ještě hodnou chvíli, a když se tak stalo, rychle jsem chňápla po rožku prostěradla a začala si jím zběsile otírat místa, kde se mě dotknul. Bylo to tak nechutné! Jeho lepkavé sliny mi rychle zasychaly na kůži a dolů se jim moc nechtělo. 

„Dobrý?" zašeptal Steve tak tiše, že jsem ho málem přeslechla.

„Jo," zašeptala jsem nazpět, ale byla to pravda? Psychicky se z toho za chvilku dostanu, fyzicky snad taky, ale kdo ví, třeba jsou jeho sliny toxické. Slezla jsem z postele a přeběhla po špičkách ke skříni, kde jsem vytáhla kalhoty. Obecně je to dobrý nápad vzít na sebe kalhoty, když se schyluje k akci, všem doporučuji.

Doplížila jsem se ke dveřím, kde už stál Steve a potáhla mu kalhoty trochu nahoru, aby mu náhodou během běhu nebo boje nechtěně nespadly. Pořádný terapeut dneska stojí klidně i 250 dolarů na hodinu, a kdyby si o příspěvek zažádal kromě Adriana i Bucky, asi bych to rozdýchávala dlouho. Mého dotyku se lekl, ale nezbývalo mu než nad tím s úsměvem pokroutit hlavou.

Vplížili jsme se do obýváku, pohledem jsem vyhledala Buckyho, byl zaražený v koutě a jenom sledoval dlouhý ocas mizící z otevřeného balkónu, divný tvor odešel. Možná spíš odešli.

„Co tady sakra chtěli? A co-co to vůbec bylo?" rozhodil Adrian nechápavě rukama a radši si sedl na pohovku.

„Nevím, nějací emzáci," odmávla jsem jeho starost o totožnost očividných mimozemšťanů, protože jsem měla informaci mnohem podstatnější. „Ale co vím určitě je, že hledali kámen času." Pokyvovala jsem u přecházení hlavou, abych si to všechno urovnala.

„Ten šutr, co jsi držela, když jsi byla v ledu?" Podivil se a zdálo se, že by teď nejradši byl zpátky v Londýně. Po jeho příletu ho domovina uvítala jenom zástupem nervy drásajících událostí. 

„Asi vycítili nějakou energii, co na mě ulpěla, nebo tak něco," napadlo mě, aniž bych tušila, jestli jsem aspoň blízko. Trochu nešťastně jsem skočila na křeslo a nutila se do přemýšlení. Co když nebyli jenom dva? Kdo po mně teď ještě půjde?

„Lidi," upozornil na sebe Bucky, neustále se tvářící, jakoby viděl ducha. „Byla tady Zoey."