(malý hudební old skůl, písničky vybírám podle nálady Kate na začátku kapitoly... kdyby náhodou někoho fascinovalo, jak často se obsahově nehodí :D)

* Kate - o pět dní později*

Dnešek byl dnem D. 

Loki v poutech měl dorazit každou chvílí. 

Na jeho příchod jsme se pečlivě připravovali jak z hlediska bezpečnosti, tak z trochu citlivější stránky. Natasha nám totiž vysvětlila, že Loki je sice zlomyslný, inteligentní a podlý, ale jeho slabostí je touha po pompéznosti. Miluje, když je středem pozornosti, když se ho lidé bojí nebo ho uctívají, když je scéna velkolepá až z ní člověka mrazí. Proto jsme se všichni, kterých se jeho výslech týkal, sešli v řídicí  místnosti a plánovali divadlo. 

„Robine, ty budeš pracovat na počítači a snaž se prsty mlátit do klávesnice, jak to jen půjde," rozdávala instrukce Natasha a vytvářela tak naprosto neuctivé přivítání našeho božského hosta. Všichni její rozkazy pokorně plnili, protože ji v tomhle všichni důvěřovali. Pokud si někdo umí zahrávat s lidmi, je to Natasha.  

„Fury, vy sedíte v čele a dloubete do tabletu, vzhlédnete, až když se posadí. A tvařte se spíš unaveně než... tak jak vždycky," konec jenom hlesla a rychle přešla k dalšímu aktérovi. A já se jí nedivila, už teď se tvářil velmi velmi zuřivě. 

„Zoey, kreslíš ráda?" zeptala se strnule sedící blondýnky, která se od návratu z Asgardu nemohla ani za nic uvolnit. Při slově kreslíš sebou neznatelně trhla, jako bychom ji vyrušili z denního snění. 

„Ano," přiznala stroze a třikrát u toho nervózně mrkla. 

„Tak si sežeň blok, na stůl hoď nějaké pastelky, až přijde, budeš ho kreslit, lidi to úplně nesnáší," řekla Natasha vědoucně a už se věnovala dalším, opodál stojícím.

„Já bych se namalovat nechal rád," prohlásil úlisně Adrian a věnoval jí jeden z těch jeho úsměvů. Přes celý stůl jsem viděla, jak Zoey začala nebezpečně rychle dýchat.

„Adriane!" okřikla jsem ho šeptem. Už jsem ho na to třikrát upozornila, a jestli toho brzy nenechá, něco mu udělám. Nebo se toho ujme Zoey.

Zvedl ruce v obraném gestu a pohodlně se opřel.

„A ty Steve, bylo by lepší, kdybys přišel tak minutu po začátku výslechu, snaž se tvářit lhostejně, neber jeho slova vážně, bude se snažit ovládnout situaci. Vlastně se o to bude snažit neustále. I když to tak nebude vypadat, bude z toho všeho roztržitý." Natasha se potěšeně usmála a nakonec se podívala na mě.

„A ty," zapřemýšlela, ale nakonec pokrčila rameny. „Chovej se normálně, vsadím se, že ho dokážeš vytočit i bez instrukcí."

Ďábelsky jsem se usmála a vstala. To teda zvládnu. „Jdu se proletět ven."

To nikdo nečekal, všichni se najednou zdáli být zmatení. Rozhodla jsem se to nijak neospravedlňovat, abych se v tom rozhazování ostatních trochu rozcvičila. Zamířila jsem k východu, kde jsem se srazila s Buckym. Sice jsem ho potkala teprve pár týdnů zpátky, ale rozhodně už patřil mezi můj úzký okruh přátel. Minimálně už díky té mé eskapádě na střeše základny s ruličkou trávy.

Vytřeštil oči na mé nohy. „Myslel jsem si, že to teda bude horší." Den před mým únosem ho odvolali na nějakou akci a vrátil se zrovna teď, takže situaci sledoval pouze z doslechu. 

Jeho jemnému smíchu jsem se usmála a jeho náhlému obětí se nebránila, bylo to zvláštní, necítila, jsem se, jakoby mě objímal cizí člověk, kterým by pro mě měl být, ale spíš bych to přirovnala k bratrskému objetí. Vyjádřil tím své obavy o naši trojici, které měl, když jsme zmizeli, a s tichým – jsem rád, že jste zpátky - to dál nerozpatlával.

„Všichni na nás hledí, co?" zeptala jsem se tiše, protože jsme od stolu nebyli ani čtyři metry, čili na nás krásně viděl každý z haly. Už na mě koukali, když jsem je zmátla svým odchodem, tohle prostě nemohli přehlédnout.

Jedním rychlým pohledem to zkontroloval. „Jo." Oba jsme se zasmáli a pustili se. Bucky byl zvláštní osobnost. Provokativní a drzý, přesto mi však dokonale rozuměl. I když, možná to bylo právě proto.

„Jdu se proletět," oznámila jsem mu vznešeně a povýšeně zvedla hlavu. Trochu jsem do něj drcla, aby mi uhnul z cesty. 

„Jistě, má královno," posměšně se na mě zašklebil a šťouchl do mě nazpátek. Rozhodla jsem se to nenechat jen tak a žduchla zase do něj. A tak jsme to dohnali během dvaceti vteřin v agresivní šťouchanici, tvářili jsme se jak dva kohouti. Neubližovali jsme se doopravdy, spíš jsme pokoušeli vzájemné reflexy. 

„Pereš se jako holka!" vyčetla jsem mu, když jsem po jeho nevinném dloubnutí zavrávorala.

„Ty taky!" vrátil mi to rádoby posměšně, ale oba jsme to brali jako dobrou záminku na další útoky.

Od stolu jsem zaslechla několikanásobné povzdechnutí, což vlastně slyším vždycky, když se začnu s Buckym bavit. Nechápu, co pořád všichni mají! Byla to nevinná zábava, uvolnění před stresem.

„Hej, Loki je během minuty tady." Uslyšela jsem unavený hlas Clinta, který nás konečně vymanil z naší malé roztržky. Jen pro jistotu jsme na sebe několikrát výhružně podupli, aby si ten druhý nemyslel a otočili se k sobě zády. Zaslechla jsem, jak se ještě vítá se Stevem a zdraví ostatní.

Proběhla jsem základnou a přes neochotné agenty se dostala na přistávací plošinu vysoko v oblacích. Nebýt šupin, dlouho bych tam nevydržela, ale s nimi jsem sotva poznala rozdíl. Vzlétla jsem s ladností a opatrností, ale šupiny fungovaly jako dřív. Rozletěla jsem se tedy už odhodlaněji ke skleněné stěně naší základny. Viděla jsem skrz ni, jak Natasha rozestavuje další a další lidi. 

Všude, kam jen jsem dohlédla, se vznášely husté bílé mraky vyšší a širší, než jsem dokázala pochopit. Nešlo skrz ně vidět na zem ani na obzor, jenom nad hlavami žhnulo slunce. Foukal prudký vítr a do ucha mi brebentily hlasy mých kolegů uvnitř. 

Klepla jsem do něj prsty a aktivovala ho. „Slyšíte mě tam dole? Viděli jste, jak je venku krásně?" zeptala jsem se, stále se radující s výhledu. Asi jsem člověk výhledový, bez nich by můj život měl smyls jen velmi těžko. 

„Jo, jsi na hlasitém odposlechu, až přijde Loku, klidně se zapoj," oznámil mi Tony jasným hlasem. Hned jak to dořekl, zaburácel mi nad hlavou hrom. Ovšem žádna bouřka v dohledu nebyla. Musel to být Thor. Ostrý záblesk světla, zapraskání v uchu a někdo uvnitř hlesl jeho jméno. Byl tu Loki, dlouhoprstý bůh lží a špatného vkusu na helmičky. 

Srdce se mi rozbušilo přicházející zlostí, bleskově jsem se otočila, že se rozletím k nim, bohužel se během mého kochání loď logicky pohnula, takže jsem čelně vrazila  do čelního skla stroje. PLESK! Trochu jako moucha. Se zapištěním umělé kůže o hladký povrch jsem sklouzla zpátky na plochu a otřeseně tam zůstala stát. V duchu jsem si zanadávala. To byl teda výstup! Takový trapas! Viděli to všichni agenti i známí, ale úplně nejhorší bylo, že to viděl i...

„Půvabná, jako vždy," zazněl mi v uchu pobavený hlas. Loki. 

„Ty taky nejsi žádný zázrak," uzemnila jsem ho, ale odezvou mi byl jenom jeho tichý smích. Byl, jako vždy ve formě.

Nemohla jsem ale dát znát rozhořčení, nezačala jsem sice ukázkově, ale rozhodně jsem byla odhodlaná nenechat ho hrát si s námi. Bez dalších řečí jsem se vrátila dovnitř, abych si ho mohla pořádně vychutnat. Cestou jsem rozhovor samozřejmě poslouchala. 

„Kde je kámen času, Loki?" ptal se ho zrovna shovívavě Thor, který se tak řídil instrukcemi Natashy. Tušila jsem, že uvnitř běsní. 

Tenhle skupinový výslech byl docela rarita. Normálně nám padouchy zpracovává jeden nebo dva specializovaní agenti, ale věděli jsme, že Loki by s cizími nemluvil. Byli jsme pro něj mnohem zajímavější a lákavější, chtěl nás jistě pokořit minimálně psychicky. A tak jsme doufali, že při tom bude neopatrný a něco na sebe práskne. 

„To já nevím, bratře," řekl Loki, ve sluchátku jsem zaslechla náznak úsměvu. Vysmíval se nám, ale bylo to zbytečné, byli jsme připraveni. Procházela jsem už snad desátou chodbou a stále jsem nebyla u hlavní místnosti, musela jsem někde špatně zabočit.

„Kravina," zavrčel nevrle Tony a strhl pozornost Lokiho na sebe. Nebyla jsem si jistá, čeho tímhle chtějí dosáhnout, s otázkami a postupem jsem obeznámena nebyla. 

„Kovový muži, jak se má tvá dcera? Musím říct, že je jejího zdraví velká škoda, Gullveigský štír umí být ošemetný," poznamenal jako by mimochodem. Jako by toho mého neštěstí nebyl strůjcem. Škodolibě se uchechtl, snad aby Tonyho popíchl, ale nemělo to účinek. Když nemáte munici, jde to dost ztuha. Loki nevěděl, že jsem počínaje dneškem opět chodící. 

„Zato je výborná letkyně," řekl prostě Tony a zmátla mě i Lokiho. Sakra, měla jsem přijít na tu schůzi, kde probírali taktiku, teď nevím, co mám dělat. Abych jim nějak nevstoupila do plánu, který jsem nepobírala. Tony mu totiž zrovna nahrál na smeč. 

„To vskutku," opáčil Loki ironicky, nejspíš s ohledem na mou srážku se sklem. 

Když jsem dramaticky rozrazila dveře a s nápadným úsměvem zamířila k Lokimu, hovor utichl a já tak mohla přispět svou troškou do mlýna. „Loki, můj nejméně oblíbený kňouba." Poslední slovo jsem na poslední chvíli vylovila z paty a upřímně jsem s ním nebyla spokojená. Existuje přece tolik silnějších výrazů, které by ho mohly namíchnout!

Jeho obličej zůstal naprosto neměnný, ale v očích se mu mihlo překvapení. Oči vždycky prozradí, co se vám honí hlavou. Byl šokovaný a byl taky naštvaný. Možná proto, že ho překvapily mé funkční nohy, možná už se tak cítil dýl, každopádně mě jeho duševní stav nadchnul

„Hloupá smrtelnice," pozdravil mě nazpět jeho oblíbeným způsobem.

„Nevkusně oblečený rádoby bůh," odmávla jsem jeho slova posměšně. 

Nesnášel mě, proto si mě tak všímal. Chtěl se mnou navázat dramatický oční kontakt, ale já radši zamířila ke své židli na opačné straně stolu a nechala ho tak zíral na mou lhostejnou postavu. 

„Nemáš ten kámen, ale má ho někdo jiný, že ano?" zeptala jsem se rovnou. Mohlo se to zdát jako nelogická otázka, ale měla svůj důvod, bude si o mně myslet, že jsem idiot. Ovšem pohledů ostatních, to usoudili rovnou všichni. To jsem nechtěla, narušila jsem jim plán výslechu, takže teď budeme muset improvizovat.

„Logicky," odfrkl si, ale radši mě nepodceňoval, směr mých myšlenkových pochodů se mu nelíbil, Natasha si toho všimla.

„Někomu jsi poručil jej ukrást," navrhla Nat.

„Někomu, kdo ke mně měl přístup, když jsem rozmrzala, někdo kdo mě znal," dumala jsem.

„Venku neustále někdo hlídal, nikdo cizí by se tam nedostal," doplnila mě Natasha a koukla se přes rameno Zoey, která opravdu Lokiho kreslila. Ale on se z toho nezdál být vůbec vyvedený z míry, ignoroval ji.

„Pak ho sebral ten, kdo hlídal. Jedině ti tam s tebou sami byli sami," navrhl Fury do těžkého ticha. Jeho pevný hlas naší hře dodal na vážnosti, zněl stejně hrůzně, jako by to myslel vážně. Určitě si všiml, že kujeme nějaké pikle. 

„Kdo mě hlídal?" zeptala jsem se bleskově, aby Loki neměl čas uvažovat.

„Thor a Steve," vykřikl Clint. Věděla jsem, že hlídal i on, ale takhle to bude věrohodnější, jen jsem doufala, že to nikdo nezkazí.

Thor se ohradil jako první a poněkud divočeji, než jsem od něj čekala. „Nemám důvod kámen krást, už vůbec ne, abych pomohl Lokimu!" On by jako podezřelý neprošel, opravdu neměl jediný důvod, proč by to dělal. Všechna vina tak spadla na Steva, který se v situaci nestíhal orientovat. Doufala jsem ale, že to s námi zahraje i tak. 

„Steve?" zašeptali jsme s Buckym stejně nevěřícně. V hlavě jsem rychle rychle vzpomínala na všechny smutné věci, abych vypadala aspoň trochu zdrcená tou zprávou - své nohy doopravdy necítím, chodí za mě šupiny, Steve málem umřel, já málem umřela. 

„Cože? Já?" bránil se nechápavě Steve. Pro přesvědčivost jsem po něm vrhla šokovaný obličej, za který jsem se ze srdce nenáviděla, ale bylo to nezbytné. V očích se mi zachvěly slzy, ale nepustila jsem je na tváře. Zdál se být vyděšený, když pro něj přišla početná skupina agentů a začala ho odvádět pryč. Chtěl se začít bránit, ale jedním smutným pohledem jsem ho od toho odvrátila. Nejspíš pochopil a nechal se v relativním klidu odvést. 

„Nemůžu uvěřit, že to byl Steve," vydechl Tony a lítostivě na mě pohlédl, chvilku mě opravdu zmátl, myslela jsem, že to nepochopil, ale hrál tak dobře, že nikoho nenechal na pochybách o své lítosti. Taky jste si všimli, že lidi jako Banner nebo Pepper, která tam mimochodem seděla taky, případně i Thor, moc nemluvili? Hádám, že to bylo z přesvědčení, že nejsou takové hérečky jako my. 

„Musím na vzduch," zabreptala jsem zmatečně a vstala ze svého místa. Tuhle úzkost jsem nemusela ani hrát. Stevův zraněný výraz, který na mě vrhnul, když ho vláčeli ven, mi zůstal před očima. Přála bych si, aby podezření mohlo padnout na kohokoli jiného. 

Ovšem než jsem se otočila k odchodu, pohlédla jsem zlobně na Lokiho. Nenávist k němu byla také naprosto upřímná a já chtěla, aby ji viděl. Když jsem však uviděla, jak se tváří došlo mi, že jsme měli pravdu. Jeho oči se posměšně smály, myslel si, že vyhrál. Vina padla na Steva a jeho skutečný zloděj byl volný. A já věděla, že jsme to trefili jen těsně vedle, protože u mě opravdu nebyl nikdo cizí. Byl to jeden z našich přátel.

♦  ♦  ♦

Lokiho po další hodině výslechu umístili do vzdušné cely, navzdory všem nevýhodám, kterými oplývala. Zdál se s tím být smířený a poklidně stál v jejím středu. Musí to být neskutečný opruz stát v prostoru tak malém, jako byl obývák u Joffreyho, jestli se tomu tak dá říkat. 

Já se po jeho odchodu do místnosti vrátila, stejně tak i Steve, který to vše během svého hraného uvěznění vstřebal a vrátil se dokonce s pochvalou. Dle jeho slov jsem byla na Oskara. Od té doby jsem jenom seděla a hleděla do mraků, naprosto ponořená do svých myšlenek. Nemohla jsem se zbavit jedné hlodavé - kámen ukradl někdo z mých blízkých. Nebyla jsem schopna říct, kdo by k tomu měl aspoň minimální motiv. Možná jsem přecenila své schopnosti v pozorování řeči těla, i když jsem na jaře byla hustém semináři od SHIELDu, kde do mě ohledně takových detailů nasypali hodně. 

Blok, do kterého si Zoey čmrkala během výslechu, pořád ležel netknutě na stole. Říkala jsem si, že bych mohla zkusit přijít na jiné myšlenky, tak jsem ho popadla a otevřela na první stránce. Byl tam jednoduchý náčrt tygra a v jeho pozadí nástin hlediště - musel to být liger v aréně. Otočila jsem stránku, tentokrát na ní byla propracovanější kresba a kupodivu jsem se v ní poznala. Zoey mě zachytila v zápalu boje s vlasy divoce roztančenými kolem hlavy a se zuřivým výrazem. Byla jsem hezčí a upravenější, než jsem tehdy asi skutečně byla. Pousmála jsem se. 

„Co tam je?" zeptala se mě Natasha, která dosud pracovala na počítači opodál, ale asi si všimla mého zaujetí. Neodpověděla jsem, protože mě naprosto šokovala další stránka. Byl na ní Loki. A na stránce poté taky, zběsile jsem otáčela listy a srdce mi nabíralo na tempu. Loki byl úplně všude - jak se směje, jak se zlobí, jak čaruje, jak vztahuje ruce k divákovi. Skic bylo asi dvacet. 

Podezření, kterému jsem původně odmítala uvěřit, se rychle měnilo v realitu. A pak jsem otočila na poslední stranu bloku. Zalapala jsem po dechu. 

„Co?" naléhala Nat a přišla ke mně.

„Musíme okamžitě najít Zoey!" zavelela jsem, upustila blok a vyběhla z místnosti. Natasha mě rychle následovala, každá jsme vyrazily vlastním směrem sdílet tuhle pohromu.

Na poslední stránce stálo úhledným tiskacím písmem toto:

NECHTĚLA JSEM, JE MI TO LÍTO

MUSELA JSEM TO PRO NĚJ UDĚLAT

(omluvte pejorativní termín "hérečky", u nás v rodině se to hrozně používalo a mám pro něj slabost ♥)