*Kate - o 2 týdny později*

Kámen času zmizel a nikdo s tím nic nezmohl. Nedokázali dokonce přijít ani na to, kdy k tomu pořádně došlo. Já jsem samozřejmě nebyla schopna žádné úderné akce, necítila jsem nic od pasu dolů a mí blízcí to uznali jako pádný důvod nepouštět mě k důležitým věcem. Což mě pochopitelně točilo. 

Steve to nesl statečně, ale vždy, když mě uviděl, mihla se mu tváří lítost. Hned první den po probuzení jsem mu dala instrukce, že veškeré litování odmítám, ale neměl nad tím kontrolu. Pepper to zvládala ještě hůř, viděla mě sice jenom párkrát, ale vždycky se během návštěvy rozbrečela. Na druhou stranu Tony mě překvapil - choval se, jako by si mého handicapu ani nevšiml. Hovor s ním byl tedy zatracená úleva. 

Já osobně jsem se pomalu smiřovala s tím, že budu do školy jezdit na vozíku, že se za mnou budou všichni otáčet s výrazy já ti to říkal, protože všem bude jasné, že se mi to stalo kvůli členství v Avengers. Možná u SHIELDu zůstanu jako pomocná ruka Bannera, jako jeden z mála si mou přítomnost docela oblíbil. Případně bych mohla vyzkoušet nějaké nové vylepšováky pro agenty! Každopádně do akce s ostatními už nevyrazím nikdy. 

Naštěstí se ten handicap nezdá tak hrozný, když si ho nepřipouštíte.

„Pozor!" zařvala jsem do přeplněné chodby a na svém levitujícím křesílku s obrovskými bočními koly, jsem proletěla rychlostí světla mezi vyděšenými obličeji agentů. Uběhly zhruba dva týdny od momentu, kdy jsem se probudila. První dva tři dny jsem soukromě kvílela nad svým neštěstím, zatímco jsem ostatním tvrdila, jak je to v pohodě. Pak mě ale Tony odtáhl, trochu proti vůl, do své pracovny, kde mi představil plány mojí nové kárky, na které jsem zrovna rozrážela davy na chodbě základny.

„Kate! Proboha, ovládejte se!" křikl za mnou Fury, jehož čelo se zrovna krčilo jako čelo nespokojeného kocoura. Výjimečně jsem ho ignorovala. Na mrzáka přece nikdo nemůže jen křivý pohled upřít. Nechali mě dělat vylomeniny aniž by na to cokoli řekli.

Zaklonila jsem opěrátko vozíku do vodorovné pozice tak, abych na Furyho viděla. Když si všiml, že se na něj zubím ze záklonu, přimhouřil oči. Zkusila jsem v té ukrutné rychlosti a v pomatené poloze vybrat prudkou zatáčku. Nevyšlo to. Uštípla jsem kus rohu.

Moje vozítko to však ustálo a hnalo se další nezajímavou chodbou. Do nenápadného sluchátka, které většinou slouží k rychlé a důležité komunikaci, jsem si pustila svůj aktuální playlist. Mohlo to způsobit pár potíží, jelikož jsem se napojila do všech třiceti komunikačních kanálů. Takže vlastně celá základna poslouchala hudbu se mnou.

Když jsem projela kolem několika agentů, kteří se náhlou veřejně vysílanou party nechali trochu rozhodit, všimla jsem si mezi nimi i Natashy. Zamávala jsem jí, ale nezastavila jsem. Zdála se být překvapená, že mě vidí tak rozjařenou.

Nejspíš se divíte, že mi stačilo jen pár dní, abych se otřepala. Není to ani tak podporou celého okolí a Stevovým nekonečným ujišťováním, že to spolu zvládneme, jako spíš nadějnými vyhlídkami, které se neustále zlepšovaly. Nejdřív mi Thor přísahal, že existuje poměrně velká šance, že se na nohy brzy postavím, i když mi k tomu moc detailů prozradit nechtěl. Do toho jsem dostala info, že Lokiho přivedou z Asgardu k nám, abychom ho podrobili výslechu a nějaké přiměřené pomstičce. K TOMU se přihnal Tony s dalším projektem, který zahrnoval silnější šupiny a speciální program, tato kombinace by mě na nohách mohla udržet. Teď se sice můžu kousek projít, ale je šupiny na to nejsou dělané, je to složité, nejisté a padám, kdykoli se přestanu soustředit.

Zpomalila jsem, blížila jsem se totiž k řídící místnosti, ve které hučel hovor velké skupiny. Zvědavě jsem vjela do dveří. Stáli tam známí i neznámí a všichni, kteří mě uviděli přijíždět, podlehli lítostivým pohledům. Bylo mi to ale jedno. V jejich středu stál totiž Adrian. Neviděla jsem ho už pár měsíců, protože ho SHIELD vyslal na nějakou pomocnou akci do Španělska.

Když mě postřehl, zářivě se usmál. Vypadal dospěleji, na tvářích měl čerstvé strniště a vlasy neobyčejně umělecky rozcuchané. Na sobě měl luxusní černou košili a na zápěstí drahé hodinky. Prostě mu to seklo. 

Nijak si nevšímal lítajícího vozíku, vynechal i lítostivý výraz, za což jsem ho zbožňovala. „Malý výtržník!" zvolal a roztáhl ruce. Nehnul se od stolu, čekal, až se k němu dostanu sama. A jak jsem říkala, šupiny krátkou chůzi zvládnou, takže jsem k němu doklopýtala po svých a vpadla mu do náruče. Má zázračná chůze všechny vykolejila, nevěděli, co si o tom myslet, a já jim s tím nehodlala pomoct.

Jakmile mi nohy zase vysadily, zůstala jsem viset v jeho pažích. Držela jsem se svým kovovým brněním jako klíště, muselo to bolet, ale on si nestěžoval. Na druhou stranu se ani neměl k nějaké další manipulaci s mým tělem. 

„Teď potřebuju, abys mě někam posadil," zasmála jsem se, když jsme se objímali už nepatřičně dlouho. Povzdechl si, ale nakonec mě popadl do náruče a za zbytečně hlasitého supění se mnou došel k volné židli. Šupiny mají sice svoji váhu, ale rozhodně jsem nebyla takový tank, jaký tady simuloval. 

„Čím tě tu krmí?" zafuněl zmoženě, když si prokřupával bolavá záda.

„Na snídani betonové bloky na oběd nosníky," odpověděla jsem a poplácala si břicho. „Starají se o mě jako o vlastního."

Zasmál se a sedl si na desku stolu. „To by odpovídalo."

„Každopádně by tě návštěva posilovny nezabila," poškádlila jsem ho a natáhla se, že mu demonstrativně pomačkám faldík na boku. Bleskově mi uskočil z dosahu a tvářil se dotčeně.

„Náhodou," protestoval s veledůležitým obličejem. „Za poslední dva měsíce jsem tam tvrdnul každé ráno."

„A cos tam proboha dělal?!" zhrozila jsem se, naoko zpochybňujíc jeho sílu.

V tom se k nám přitočil Clint se stále se lesknoucí pleší. „Co myslíš? Okukoval zpocený holky, jak běhají na pásech. Proč myslíš, že chlapi tak rádi chodí do fitka?" Nevěřícně nad mou nevědomostí pokroutil hlavou. 

Najednou se hluk v místnosti trochu uklidnil, protože se veškerý ženský personál v doslechu znechuceně otočil po plešatém úchylovi z posilovny. Všichni ostatní utichli proto, že si potencionální rozepři nechtěli nechat ujít.

„Nemyslel jsem všechny chlapy, já to nedělám," bránil se rychle, ale pozdě. Nikoho ani nenapadlo tomu věřit. 

Napětí prořízl až Adrianův upřímný smích. Clint už radši nemluvil a ostatní se spokojili se zlými pohledy. 

„Ale má pravdu," zašeptal Adrian, když se hovor zase rozhučel. Pokroutila jsem nad jeho chlípným úsměvem hlavou. Když jsem ho poznala, myslela jsem si o něm, že je spíš ustrašený, nesmělý nebo tak, ale on je hotový Casanova. Flirtuje s každou druhou, oblbuje svými řečmi a úsměvy náhodné ženy a v jejich pozornosti se doslova vyžívá.

„Jak ses vůbec měl ve Španělsku?" zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že o jeho akci v zámoří vlastně nic nevím. 

„V jakém Španělsku?" nechápal a předklonil se, jako by špatně slyšel. Z místa za Adrianem seděla Natasha a nekrytě nás poslouchala. Teď po mně střelila omluvným pohledem. Zase mi lhali! Už zase jsem si nechala nakukat úplné blbosti, aniž bych se nad nimi pozastavila. 

„A kdes teda byl?" Nechala jsem malou zradu plavat a znovu koukla do jeho zvědavých černých očí.

„No přeci v Londýně! Musel jsem tam zabavit pár nebezpečných slečen, jestli mi rozumíš." Mrkl na mě a jako model si lehl na bok s podepřenou hlavou. Jeho póza mě nutila do smíchu, což ho jenom povzbuzovalo.

„No jistě, pro takové akcičky jsi byl přímo stvořen," uchechtla jsem se a střelila pohledem na Clinta, který se snažil nenápadně sedět, ale ustavičným ošíváním na sebe táhl pozornosti víc, než si přál. „Clinte, jestli chceš, můžu ti večer nastřelit ty vlasy," navrhla jsem s úsměvem, naprosto upřímným a doufala, že i dostatečně milým, protože jsem se k němu poslední dva dny chovala trochu nepřátelsky - nic osobního, jenom jsem měla tu svoji vyrovnávací náladu. 

V hlavě mi bzučelo hafo vtípků na předčasně plešaté lidi, ale zahnala jsem je. Tony mi celou jejich nehodu převyprávěl. U detailů, že se Clint moc nakláněl a on do něj jen malinko strčil, jsem se ani nepozastavovala.

„I obočí?" zeptal se nadšeně a zvědavě ty své chloupkové pahýlky nadzvedl. 

Nesměj se, nesměj se! Okřikla jsem se v duchu. Nemůžu se mu přece smát do obličeje. 

„Jasně, něco vymyslíme," povzbudila jsem ho.

V tom ale promluvil Adrian: „Co se ti vlastně stalo, chlape? Něco ti bouchlo do ciferníku?" Té představě se vesele zasmál a odhalil tak skoro všechny zuby. Mezi nimi i jeho nepřirozeně dlouhé špičáky. Vždycky mě fascinovalo, jak nebezpečně jeho úsměv působí. 

„Očistný plamen," odsekl Clint a urychleně odešel něco neodkladného zařídit. Aspoň tak nám to podal. 

Vyčítavě jsem koukla na černovlasého kamaráda, ale jemu mé pobouření nijak nevadilo.

„To tady provádíte nějaké úchylné rituály, že se navzájem spalujete očistnými plameny?"  Smál se opět z plných plic, jak už to měl ve zvyku. 

Bylo to nakažlivé, takže jsem po chvíli povolila a rozesmála se spolu s ním. 

Zkoumavě si mě prohlédl. „A co jste tady vyváděli vy? Neviděli jsme se už 84 dní," chtěl vědět náhle o něco vážnější. 

„Počítal jsi to?" Uchechtla jsem se nad jeho přesnými počty a v hlavě to překontrolovala, kupodivu se trefil.

Protočil nad mou naivitou oči. „To ani ne. Ale za každý den na akci máš nějaké peníze. Když mi dvacetkrát řekli větu – Za 84 dní to dělá – vypálilo se mi to do mozku."

Zasmála jsem se jeho opravdu důležitým problémům, ale přála jsem mu, že ho práce tak chytla. Trochu mi smích zarazilo vědomí, že on na akce bude chodit stále, zatímco já budu sedět na základně, dokud si nevyřeším nohy. 

„Kromě nedávného výletu na Asgard se toho nestalo moc, potkal už jsi Zoey?" Narovnala jsem se na své židli, protože jsem nechtěně zajela skoro pod stůl. Nohy mě spíš stahovaly dolů, než aby sloužily jako podpěry proti skluzu. Celé to bylo na houby. 

„Ne, kdo je to? Je to kočka?" zeptal se záludně a zkousl si spodní ret. Mému výbuchu smíchu se dost podivil, ani netušil, jak se vlastně trefil.

„Přesně tak, větší kočku jsem v životě neviděla, včetně drápků a zoubků," smála jsem se a on se mnou, nevěřil mi.

Náhle jsem zvážněla. „Myslím to vážně, Zoey se mění v kočku."

Chvilku na mě hleděl, čekajíc, že se zase rozesměju, ale nic, tohle by měl vstřebat dřív, než s ní začne flirtovat. Ještě aby po něm vystartovala, kdo by mezi ně jako skočil, když já nemůžu?

„To jako vážně?" Zatvářil se trochu nevěřícně, ale ostražitě se rozhlédl. Sice to z jeho polohy na boku nebylo vůbec jednoduché, ale je to Adrian. Nijak se neostýchal válet se na tak seriózním místě jako byl konferenční stůl řídící místnosti. 

„Radši buď opatrný, trochu jí zvedneš tep a je zle. Oba víme, jaký jsi na to expert," varovala jsem ho smrtelně vážně. 

Najednou se za námi ozvala tupá rána a pár dětských nadávek. I když i děti umí být víc sprosté. Steve došel těsně vedle moji židle a s rukou na hlavě se na mě vyčítavě podíval.

„Kate?" dotázal se v očích smrt.

„Steve?" hlesla jsem preventivně provinile. 

„Parkuješ přímo ve vchodu." Zdál se být naštvaný, ale byl to jen takový ten chvilkový pocit, hned po tom, co se řádně praštíte hlavou do levitujícího křesla. Znáte to. 

„Promiň," natáhla jsem k němu ruku, že se mu podívám na bebí, ale nedosáhla jsem mu ani na rameno. A tak jsem mu stiskla dlaň, jako takovou omluvu a povzbudivě se usmála. 

„Asi přežiju," povzdechl si, jako by ho to nepotěšilo. Kradmo na mě koukl, jestli jsem jeho vtip zaznamenala. Problém vyžehlen. 

„Rolande!" zařvala jsem náhle jako na lesy. Adrian sebou trhl a radši se posadil, kdyby se náhodou něco dělo. Nedělo. Jenom jsem volala své křeslo, které na své jméno reagovalo plynulým příjezdem. 

Nikdo se nestihl vzpamatovat z mého povyku, když se ozval další. „Kate! Je tu... Kate!" ozvalo se hlasité zvolání z chodby, které jsem bez rozmýšlení přiřadila k Tonymu. Během vteřiny vběhl do místnosti, obratně oběhl vozík a zastavil se metr před naší skupinkou. V dlaních svíral čtyři modře zářící náramky z tmavého kovu.

„Bože! To jsou doplňkové obloukové reaktory s napojením na LM36 síť s vibraniovým jádrem?" vykřikla jsem nadšeně, protože jsem je ihned poznala. To právě tento doplněk by mi mohl pomoct na nohy - posílí výkon šupin takovým způsobem, že zvládnou chůzi i bez mého plného soustředění a na neomezeně dlouhé vycházky. 

„Přesně tak." Nadul se pýchou a sledoval moje nadšení, ostatní se tvářili nechápavě, všimla jsem si, že Steve upřeně hledí na Adriana, který si toho naštěstí nevšiml, jak moc ho náramky fascinovaly. Zvláštní. 

„Díky," zasípala jsem a nevěřícně na ně hleděla. 

„Zkus je!" pobídl mě a sedl si na volnou židli vedle. 

Zapnula jsem si dva kolem kotníků a dva na zápěstí a zasadila zástrčky do otvorů na mé noze, bylo to jako zasadit objektiv do těla foťáku.

„Myslel bych, že když necítíš nohy, tak šupiny nemůžou přijímat nervové signály, nebo tak něco," zabreptal Adrian a mě i Toyho překvapilo, že nad tím Adrian tak důkladně přemýšlel. 

„To sice ne, ale obě nohy mám omotané spirálovitým spojem, který přijímá povely přímo z páteře, mám je po celém těle, kdyby náhodou něco přestalo fungovat," usmála jsem se s naprostým nezájmem o jeho reakci, protože jsem najednou dokázala pohnout nohami. Nejdřív jsem to zkusila jemně, jestli všechno funguje jak má, potom jsem se za pomoci Tonyho postavila. Byl to zvláštní pocit, bylo to jako jezdit na segwayi, pohybujete se, ale vaše tělo pro to dělá pocitově minimum. Musela jsem se na to soustředit, ale už na tom nezávisela funkčnost. 

Mohla jsem chodit! Když jsem rázným a pevným krokem obešla pár koleček kolem stolu, nadšeně jsem se rozběhla a skočila Tonymu kolem krku. Ukápla mi slza, když jsem si mohla konečně oddechnout, celé ty dny, kdy jsem hrála na okolí, že to zvládám, jsem se vnitřně bortila. Teď ale byla všechna úzkost pryč, jako by se ta nehoda nikdy nestala. 

„Díky moc," zašeptala jsem a nemohla se přestat usmívat. Když jsem ho pustila, vypadal taky naměkko. Všichni, co nás sledovali se zdáli být dojatí. Rozběhla jsem se chodbou, abych moji novou schopnost mohla ukázat Pepper, která mou malou poruchu pořád ještě nerozdýchala. Z radosti jsem si povyskočila do výšky, ovšem při došlápnutí mi to trochu nevyšlo a já přistála na zemi. Bleskově jsem se zvedla a se smíchem se otočila na napnutý hlouček.

„To by se mi stalo i normálně," mávla jsem nad držkopádem rukou a běžela chodbou jako divoká laň. 

(Písničky od Lloyda doporučuji všemi deseti, celé jeho album je super, i když nedokážu říct, pro jakou situaci. Já u toho pila víno s bezinkovou limonádou, seděla ve výloze setmělé kavárny a hleděla na tmu venku a kmitající světla aut. Zlaté časy, kdy se to ještě dalo.♥)