*Kate*

Musíš to zvládnout. To doběhneš, Kate. Je to přece jenom kousek. Stačí támhle za roh, pak si odpočineš, snažila jsem, ale nohy už se mi motaly. Když povzbuzování nepomáhalo, zkusila jsem reálné komentování situace.

Kate Stark běží v čele honu! Ale ne! Ohnivá saň je jí v patách a vypadá to, že bude dštít oheň! A ono opravdu, zaslechla jsem praskání plamenů, blížící se rychlostí světla k mým vlajícím vlasům. Na poslední chvilku jsem skočila do keře. Představovala jsem si to tak, že ladně proskočím skrz, jako v akčním filmu, a poběžím dál, ovšem větývky mě zastavily ve středu keře a musela jsem si zahrát na hyperaktivního delfína na suchu, než jsem se z tama dostala. To bohužel dalo čas dračici, aby mě skoro doběhla. Nemám šanci, napadlo mě. 

Netušila jsem, jak je bludiště velké a jestli vůbec běžím správně. Navíc ta obludka klusající hned za mými zády neustále vrhající plameny mým směrem zrovna nepomáhala. 

Snažila jsem se myslet, což popravdě nebylo vůbec snadné v tak vyhrocené situaci, a vzpomenout si na něco užitečného. Jed. Tohle je příznak jedu, musí být, protože takhle určitě neumírají všichni lidi na Asgardu. To by byl vopruz. A co o jedu víme? Hmm? Hmm? Mysli!

Jasně, jed očividně způsobuje halucinace, které se zdají být skutečné. Bolest, počasí, teploty. Tak tedy i únava. Řekla jsem si, že zkusím nemožné - zasoustředila jsem se na své znavené tělo. Namlouvala jsem si, že vůbec unavená nejsem. Celá chvíle se najednou zpomalila, každý lístek keře se divoce rozkmital, šedá obloha a šero nabralo vysoký kontrast a já, celá špinavá a místy škaredě podřená, jsem začala dýchat pravidelně. Zhluboka, jako bych se zrovna vynořila na hladinu. Fungovalo to! Měla jsem nad touhle halucinací trochu kontroly!

Možná celé umění ovládat okolí tkvělo pouze ve víře v sebe, protože jakmile jsem viděla, že to funguje, bylo další ovlivňování hračka. Pouhou myšlenkou jsem bořila stěny keřů a nechala je bleskově vyrůst drakovi do cesty. Tvořila jsem si do stěn oka, kterými jsem proskakovala, a rychle se tak bestii vzdalovala. Jediné, co nefungovalo, bylo zmizení draka. Ať jsem se na to soustředila sebevíc, pořád jsem ho za sebou slyšela. 

Další problém byl, že jsem nevěděla, kde je nějaký východ. Jestli nějaký je. Běžela jsem vstříc slepé uličce, a tak jsem si na konečnou stěnu vytvořila kamenné schody. Zdolala jsem je jako nic a nahoře se zakymácela, když do mě narazil prudký studený vichr. 

Zastavila jsem se ohromeně na místě. Přede mnou se rozprostíralo nekonečné bludiště. Na jeho konec, jestli nějaký existoval, jsem neviděla. Bylo úplně všude, táhlo se nekonečně daleko i tím směrem, kterým jsem přiběhla. Zvláštní. Velkolepá soustava stěn působila nedobytně, vítr čechral vrcholky keřů a těžké tmavé mraky navozovaly pocit, že na ně snad dosáhnu, jak byly nízko. 

„Kde to sakra jsem?" zašeptala jsem vstříc větru, který mi bral slova od úst. Netuším, jak to mám tady ze země najít, tak velkou plochu budu probíhat věčně. Doslova.

Tady ze.... země? Ze země neuvidím nic, ale co takhle ze vzduchu? Bylo by to bylo mnohem lepší, ale nemám šupiny, abych tam doletěla, a nemám čas soustředit se na výrobu nějaké složitého stroje. Drak je už příliš blízko. Aby mě našel, vyletěl na vrcholek jednoho z keřů a tak trochu nestabilně se tam usadil. Byl ke mně zády, takže jsem ještě nepanikařila. 

A pak mě to napadlo. Ďábelsky jsem se na něj usmála. Kdyby mě teď viděl a znal mé plány, nejspíš by vzal křídla na ramena a utekl by. On ovšem soustředěně číhal na vrcholku stěny a čekal, jestli tou uličkou neproběhnu. Musím přiznat, že kdyby v ní byla, bezpochyby bych zinfarktovala. 

Udělala jsem si k drakovi úzký chodníček z kamenných kvádrů a tiše našlapovala k němu. Upřímně, nikdy jsem nedělala nic bláznivějšího. Co taky může být divnější, než skočit drakovi na záda, hm? Drak se zavrtěl, zklamalo ho, že mě nenašel. Teď nebo nikdy, pomyslela jsem si a skočila.

A opět, pokud si představujete takový ten elegantní let s dosednutím krásně obkročmo bestii přímo za krk, tak jste pěkně vedle.

Vyskočila jsem se docela ladně, to ano, ale drak pohnul křídlem a já do něj vrazila. Jakoby mě snad viděl přicházet! Ovšem než se vzpamatoval, vydrápala jsem se mu mezi křídla, kam na mě nemohl. Nebo jsem si to aspoň myslela. Drak naštvaně otočil hlavu a děsivým okem si přeměřil blázna na svých zádech.

„Nečum a jeď," přikázala jsem mu a nakopla ho patami jako koně, ovšem bez účinku. Zkroutil krk o 180 stupňů a chystal se mě sežrat. První výpad jsem jednoduše odkopla, protože díky své víře mám pořád kupu energie a síly. Když zvrátil hlavu pod sílou mého kopu, rychle jsem se došoupala na konec jeho dlouhého krku, aby už na mě zuby nedosáhl. Teď nezbylo než doufat, že není takový pošuk, aby se sám zapaloval.

Křečovitě jsem mu objala krk. Když jsem se ho takhle z bezpečí jeho zad mohla dotýkat, bylo to vlastně vzrušující. Kolik dvaadvacetiletých lidských holek může říct, že sedělo na opravdickém drakovi? Vsadím se, že moc ne.

„Prosím, už chci jít domů," zaúpěla jsem, když se ani nepohnul. Sladká slovíčka na něj očividně nezabírala, ale už jsem byla tak blízko k domovu a přitom pořád hrozně daleko! Bezmocí mi ukápla slza, ani jsem se ji nenamáhala setřít, nikdo tu není, aby mě viděl bulet na drakovi.

„Prosím," zašeptala jsem a položila si unaveně hlavu na černé šupiny, slza stekla po kostěných ploškách a nechala za sebou mléčnou cestičku. A pak mi ukápla další a další a najednou pršelo. Prudký liják bušil do pokožky zhluboka dýchajícího draka. Sáhla jsem si na obličej, když mi slaná dešťová kapka spadla přímo do oka, ale něco lepkavého mi spojilo prsty. Mé ruce byly pokryté vrstvou husté tahavé barvy. Udiveně jsem si ruku otřepala od černé husté barvy a hledala její původ.

Našla jsem ho a přiznávám, byla jsem v šoku. Celý drak jako by pode mnou tál. S každou kapkou se z jeho povrchu smyl kousek havraní černé, kterou vystřídala kouzelná zlatá, skoro až hadí, kůže. Překvapením mi spadla brada. Co se to děje?

Mraky se protrhaly a na mě dopadl neskutečně hřejivý paprsek slunce. A potom drak prudce roztáhl křídla, odhazujíc poslední zbytky tmavé barvy. Obrovské zlaté blány jeho křídel odrážely sluneční paprsky do všech koutů bludiště, celé okolí se  doslova rozzářilo. Nadšením jsem se rozesmála a vycítila podivnou pokoru nového draka pode mnou. Stačilo jen pomyslet a už jsme vzlétali vysoko do mraků. Bylo to tak absurdní! Jako sen!

Teplý vítr a prudký déšť ze mě smývaly beznaděj, cítila jsem se jako nová. Drak lehce plachtil nad spletitým bludištěm a nesl mě bůhvíkam, chvilkami jsme byli těsně nad stěnami a chvilku se mi chodby slívaly do náhodných světel a stínů. Užívala jsem si let, ale nechápala jsem pointu. A co se bude dít teď?

Překvapivě jsem na ni nemusela čekat dlouho. Zrovna jsme letěli deset metrů nad keři, když se ozval dětský pláč. Drak, jakoby mi četl myšlenky, vyrazil tím směrem. Ozývalo se to znovu, drásavěji, někdy se to vystřídalo s ženským křikem. Tušila jsem nepříjemnosti. Že by další otrávení jedem štíra bojovali o život?

Přistáli jsme na keři na kraji jakéhosi dlážděného nádvoříčka. Všude byly květiny a vlastně se nijak nelišilo od toho, kde jsem se rozloučila s tou pěknou paní, až na jednu věc. Ve středu plácku zářila parabola bílého světla. Trochu to mohlo připomínat dveře, východ. Neumíte si představit mé nadšení. Ovšem mezi mnou a tím obloukem stály tři problémy. Černý drak, na chlup stejný jako ten můj první, křičící žena a plačící dítě.

Černý drak se rozhodl plivat oheň přímo na matku s vřískajícím dítětem v jejím sevření. Nemusela jsem se rozhodovat dlouho, nic jiného se totiž dělat nedalo. Seskočila jsem ze svého draka přímo mezi ženu a černou smrt. V poslední možné vteřině jsem ženu postrčila k portálu a připravila se na bolest. 

Oheň se nakupil v plazím hrdle a s obrovským tlakem vyletěl směrem ke mně.

A bolest přišla, trošku jiná, ale přeci. Žádné sežehnuté maso a kosti na prach. Bolely mě ruce, bok a hlavně srdce. Nikoli obrazně. Bolestivě jsem zamrkala, když mě do očí bodlo ostré světlo. Debilní... to co mi svítí do očí! A pak něco světlo překrylo. Velký černý flek se začal zvětšovat, až jsem byla schopná zaostřit na detaily.

„Steve?!"