*Kate*

Má krásná průvodkyně mě vzala na prohlídku zahrad, jak tomu sama říkala. Zatím jsme prošly travnaté kopce, sešly svah a zavítaly do nádherných květinových zahrad. Vzduch voněl tak omamně a sladce, že můj euforický pocit bezpečí rychle narůstal. 

Čím déle jsme ale šly, tím vyšší kvetoucí keře se před námi objevovaly. Nejdřív byly nizoučké, sotva po kolena, ovšem na konci pěšiny už byly několik metrů vysoké, tmavě zelené s řídce rozesetými rudými poupaty. 

„Kde to jsme?" zeptala jsem s pohledem k temnému průchodu mezi nejvyššími keři. Tvořily do obou stran od mezery neproniknutelné hradby a působily v tomhle ráji nepatřičně. 

„To je bludiště," odpověděla nezaujatě a postavila se přímo do jeho vchodu. 

„Zvláštní," broukla jsem nejistě. K čemu je temné bludiště uprostřed ráje?

Pokud mou myšlenku slyšela, nijak se k ní nevyjádřila. „Jak už jsem říkala, volba je tvá. Můžeš zůstat a navěky šťastně žít, nebo se vrátíš zpět k životu. Ber ovšem v potaz, že tví přátelé dost možná nenajdou protilátku k jedu, který už pohltil celé tvé tělo."

Zamračila jsem se. Jed už prostoupil celé mé tělo, to nebylo dobré. Netušila jsem, jestli vůbec věděli, jaký protijed hledat, natož, jestli už ho našli. 

Z bludiště vanul studený průvan a pohazoval si našimi vlasy. Lístky keřů se netrpělivě chvěly, jako by už chtěly znát mou odpověď. Moc se mi nelíbilo, příliš připomínalo nešťastné bludiště ze světa Harryho Pottera. Tmavé a nikam nevedoucí chodby plné nebezpečí. 

„Ano, tak nějak to je," reagovala na moje myšlenky a kývla směrem dovnitř. „Pokud zde nechceš zůstat, musíš najít cestu z bludiště," oznámila mi nevzrušeně. 

Chtěla jsem se zeptat, co se musí stát, abychom mohla zůstat, ale zarazila jsem se. Já totiž zůstat nechtěla. 

Mohla jsem se zde sice oddat radosti a kráse, ale k čemu by mi to bylo? Najdu tady snad lásku, když jsou všichni moji blízcí doma? Co mi život v ráji přinese kromě sobeckých zbytečností? Krásu? Stačí mi to, co mám - podoba s nedostatky, které už dokážu s úsměvem přehlédnout. Dlouhý život bez přátel? A s kým bych své radosti měla sdílet? Život bez bolesti a strachu? Platí přeci, že bez temnoty by nebyly vidět hvězdy. Ráj je pouhá iluze štěstí. Nechci ji.

„Půjdu domů," rozhodla jsem se a odhodlaně jí pohlédla do zlatých očí. Čekala jsem, že se mi to bude snažit vymluvit, přeci jen do mého přesvědčování investovala dost energie, možná i nějakou úsečnou či naštvanou odpověď, ale ona se jenom falešně usmála a rukou mi pokynula k bludišti. 

Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila. Padly na mě studené stíny a mrazivý vánek mi rozslzel oči. „Asi mi nepomůžeš..." začala jsem, ale když jsem se otočila, stála tam dočista jiná osoba. Z krásné ženy byla šupinatá potvora. Postavu měla lidskou, ale tím veškerá podobnost končila. Šupiny černé a lesklé jako by ji kryl závoj broušených onyxů, oči zlaté jako dvě zlaté mince a zuby dlouhé jako dýky. „...najít východ." Ohromeně jsem vydechla.

Když se její už tak děsivá schránka začala kroutit a nadouvat, že se promění ještě v něco většího a děsivějšího, vzala jsem nohy na ramena. Sprintovala jsem nekonečnou uličkou a vůbec netušila, co budu dělat. Ta nepředvídatelná paní mě rozhodně nechce bezpečně vyprovodit a její pravé úmysly opravdu zjišťovat nechci.

Prudce jsem zahnula doleva s přáním, abych se jí ve změti chodeb rychle ztratila. Ovšem když jsem uslyšela nezaměnitelné šustění blanitých křídel, ztratila jsem vesměs veškerou naději. Ještě než se stihla rozletět nad mou uličku, zasoukala jsem se hluboko do hustého keře a doufala, že mě neuvidí. Naštěstí mě přeletěla a já mohla běžet dál. 

Rychle se ale objevil nový problém - na to, že je to pouze výplod mé fantazie či něco na ten způsob, moje tělo začínalo být dost udýchané. Žádné šupiny na pomoc, žádné kvalitní tenisky a minimální naděje na úspěch. Zato motivace byla obrovská! Když nad vámi lítá krvelačný černý drak, neřešíte vyčerpání, dokud nepadnete mrtvolně k zemi.

Proběhla jsem další vysokou chodbou, ale neviděla jsem nic odlišného, podle čeho bych se mohla orientovat. Takže hledání cesty ven je taková velká náhoda.

Když jsem se už popáté schovala v keři a proběhla nespočtem chodeb, moje tělo začalo zpomalovat, až úplně zastavilo. Plíce mi málem vyskočily z hrudi a ani když jsem se hodnou chvíli vydýchávala, nebyla jsem schopna pokračování. Přes zpocené vlasy na obličeji jsem zaznamenala, že drak přistál ve vedlejší uličce.

Zatajila jsem dech. Stěna mezi námi byla dostatečně hustá, aby mě neviděl, ale slyšet mě mohl velmi dobře. Z velkých nozder frkal žhavý vzduch, až se lístky ve stěně samým horkem zkroutily. Ustoupila jsem od výhně a nechtěně u toho přišlápla suchý list. Nečekala jsem, že to udělá až takový rachot. Klidně bych si mohla narvat do škraní hrsti čipsů a pořád bych dělala menší hluk. 

Obě strany stěny na moment ztichly, ozvalo se hluboké dračí nadechnutí a mně to došlo až příliš pozdě. Vyrazila jsem z místa jako gazela, ale stejně mi plameny ožehly ofinu. Myslela jsem, že se mi na místě vypaří oči, jaké horko mě olízlo. Ale nebyl čas nadávat, drak se prorval skrz houští a nadechoval se k dalšímu vrhání plamenů.

*Tony*

„Jak ji může zabít něco, co je pouze v její hlavě?" nechápal jsem a pohlédl do modrých očí přítomného mimozemského elfa. Nebylo na něm nic divnějšího než ty oči. Jakoby se v nich vlnilo moře a poskakovalo borůvkové želé zároveň. Bylo v nich prostě moc pohybu, aby mě to nechalo v klidu.

„Gullveigský jed je precizní," odpověděl mi přespříliš fascinovaně Vali. „Zabije tělo i duši. Takže pokud ji zabije strážkyně ráje a my jí podáme protilék, bude žít, ale už se nikdy neprobudí. Podobně to funguje i naopak. Kdyby zvítězila nad drakem, ale její tělo zemřelo, duše by zůstala odděleně plout někde mezi světy."

„Jakým drakem?" zeptal se přiškrceně Steve a po nekonečném zírání na Katin poškubávající obličej konečně zvedl pohled.

„To je pravá podoba strážkyně ráje. Noční Běs, černý drak s křídly tak mohutnými, že jimi zastíní celá údolí. Chrlí ten nejžhavější oheň mezi světy a jeho zuby jsou smrtonosná kopí," řekl dramaticky Vali, jako by vyprávěl strašidelnou pohádku, a pažemi naznačil křídla. 

„Tak počkat, Noční Běs," zarazil jeho vyprávění Steve. „To už jsem někde slyšel." Všichni jsme na něj upřeli zvědavé pohledy. Doufali jsme, asi mluvím za všechny, v něco nápomocného. 

Jenomže pak jsem si vzpomněl já. „Jak vycvičit draka!" prozradil jsem ho a ukázal na něj nevěřícně prstem jako malé děcko.

„Normálně se koukáš na pohádky?" zeptal se mě kousavě Clint, pořád naštvaný, že jsem mu udělal pleš.

„Koukal jsem se s Parkerem," opáčil jsem povznešeně a doufal, že mě nikdo nenachytá při lži. Byl v tom sice zapletený Parker, ale koukal jsem sám. Raději jsem pokývl na toho vesmírného trola, aby pokračoval. Ten však neměl, co by dodal. Sakra. 

Zachránila mě kupodivu Jane. „Do pohádky si jméno půjčili ze severské mytologie," ukončila naši rozepři přísně. Co přišel Thor, stála nalepená na jeho bok a poněkud křečovitě svírala plášť jeho brnění. 

„Proč si ji vlastně chtěl vidět?" zeptal se najednou Thor a s přimhouřenýma očima si elfa změřil.

„Chtěl jsem vidět dívku, která zachránila Asgard. Nebo alespoň vypomáhala," pověděl, jako by to snad bylo jasné. Vlezle se na Sif usmál, aby si snad nepřipadala odstrčená, ale ve vzduchu jsem čichal lež.

„Chtěl si vidět dva kameny nekonečna a dívku, která je dokáže držet zároveň," řekla na férovku Sif a ráznými kroky se postavila mezi postel a lstivého elfa. Jeho koutky zacukaly zlým úsměvem, ale už nemělo cenu dál lhát, odhalila ho úplně přesně.

„Jistě, je to přeci obyčejná smrtelnice," prskl a závistivě po Kate střelil pohledem. Všichni, kteří se hovoru neúčastnili, tajili dech a sledovali prudkou změnu hovoru. Předtím to byl elf, co přišel pomoci, teď se začínal ošklivě vybarvovat.

„Pokud to ukojí tvou zvědavost, dívky nedrží kameny přímo. Jeden je umístěn v žezlu a druhý drží přes Urugské zlato, mocný kov, který pohltí kontroluje moc kamene," řekla Sif věcně. Ta žena mě neustále překvapovala. Byla trochu jako Natasha - naprosto nepředvídatelná, přesto schopná vyřešit i nemožné. 

„To není Urugské zlato, ale Vibranium," protestoval tiše Bruce, kterého jsem si dosud nevšiml, tvářil se tak odmítavě, až to bylo vtipné a po levém spánku mu stékala kapička potu, jak byl nervózní z nevšední návštěvy.

„To je to samé," odmávl jeho námitky Thor a popostrčil elfího dědulu k posteli. „Konej."

Nestihl jsem se ani ušklíbnout nad tím příkazem, když se elf rozmáchl a vší silou zabodl dlouhý zub Kate přímo do srdce.

„Co to sakra?!?!" zařval jsem, ale už bylo pozdě. Tělem Kate projelo několik záškubů a oči se jí doširoka otevřely. Všichni se přihrnuli k posteli a sledovali, co se bude dít. Její oči byly úplně jiné než dřív, zářivě zlaté a vlastně dost jako ty od toho dlouhovlasého dědy. Prostě živé.

„Ty oči jsou jenom příznakem otravy, většinou se ta jejich záře časem zmírní," zabručel elf, jako by nic a dál sledoval své dílo. „Jak jste zmínili, že necítila jednu nohu, teď už nebude cítit ani druhou. Možná neucítí ani paže."

„Nezmínili," zašeptala Sif a už na něj zase ostražitě hleděla, ale on byl klidný. Nijak si nepřipouštěl, že v očích všech přítomných ztrácí na důvěryhodnosti. 

„Jak to, že o Gullveigském jedu víte tolik?" zeptal se ho Thor a pokračoval v kolektivním dobývání pravdy.

„Jsem přeci obchodník," pokrčil rameny prostě, ale nikoho tím nepřesvědčil. Tvrdé pohledy všech ho možná obměkčily, nebo to měl takto v plánu říct od začátku. „No dobrá, před dávnými časy jsem se utkal s oním štírem."

„A jak jste se dostal přes draka?" zajímal jsem se okamžitě. 

„Nedostal," řekl jen, otočil se a odešel.

Vyprovodili jsme ho silně nechápavými pohledy, a když zmizel v záři Bifrostu, nikomu nebylo do řeči.

„Skočím pro Lokiho, třeba z něj něco dostaneme," ukázal Thor rozpačitě za sebe a urychleně odešel.

I zbytek přítomných se vypařil, ale sotva jsem si toho všiml. Bezmocně jsem hleděl do těch strašidelných zlatých duhovek a uvažoval, co se v její mysli asi děje.