*lady Sif*

Celý úprk se udál tak náhle, že jakmile skončil, sotva jsem tomu uvěřila. Loki ležel na zádech a tvrdě spal, ze samo-korunovaného krále se měl stát během chvíle zajatec. Na druhou stranu Heimdall se během vteřiny vyprostil z ledu a okamžitě vyrazil spustit Bifrost. 

Vzpomínala jsem si akorát, že jsem do Heimdalla párkrát udeřila mečem, zatímco nás Loki sledoval. A pak náhle bylo všechno jinak. Došlo mi, že za to mohla rošťácky se tvářící  dívka pokrytá silnou vrstvou ledu. Postavila jsem se před ni a zmateně se ji prohlížela. V každé ruce svírala jeden kámen nekonečna, kámen času a kámen prostoru. Pokud jsem věděla, měla to být obyčejná smrtelnice... tedy až na to lítání. Takže byla jenom otázka času než ji kameny zničí, alespoň tak mi to bylo řečeno. Proto jsem její ruku celou dobu nepustila, ve dvou se kámen dal držet déle. 

Vše nasvědčovalo tomu, že se smrtelné děvče postavilo mezi mě a ledovou střelu. Zamračila jsem se. Za mými zády se ozval rachot, povyk a hlasitý dobře známý dusot nohou.

„Thore!" vykřikla jsem, když jsem ho poznala. Chvíli jsem se nemohla rozhodnout, jestli jsem šťastná, nebo jestli ve mně zůstala roky stará zahořklost kvůli Jane. Když se pro ni rozhodl a trávil tak na Zemi tolik času, nemohla jsem uvěřit, že svou říši opustil kvůli obyčejné smrtelné ženě. Ale teď byl tady, to měnilo vše.

„Sif!" Jeho značně vyplašený výraz prořízl nadšený úsměv. Podal mi ruku, ale když jsem ji přijala, strhl mě do objetí. S novou dávkou radosti se na mě zahleděl. Byla jsem si jistá, že na Zemi musel zuřit, když se na Asgard nemohl vrátit. „Co se stalo?" chtěl vědět, ale scéna mluvila sama za sebe. Loki se stále válel po skleněném mostu v hlubokém bezvědomí, Heimdall byl zpátky na místě a já, divoce rozcuchaná a špinavá z arény s divokými výdechy svírala meč. 

Jedinou neznámou pro něj byla zamrzlá dívka stojící opodál. Když ji zahlédl, jeho úsměv rázem pohasl. Okamžitě mě pustil a přiklusal k ní. Dotkl se ledu, aby se ujistil, že se mu to jenom nezdá. 

„Loki ve tvé nepřítomnosti ovládl celý Asgard," vydechla jsem a rozhořčeně pohlédla na spícího exvládce. „Všechny ovládl svým žezlem a připravil ty šílené hry! A potom přitáhl ty tři."

„Ano, poslal nám videa z arény, ale nic víc. Je zbytek v pořádku?" chtěl vědět.

Přikývla jsem a chvíli váhala, jestli se mám zeptat. „Cože vám to poslal?" Nemám ráda, když se lidé zmiňují o věcech, které jsem neznala. A midgardská trojice byla celá neznámá. Jinak mluvili, znali jiné věci a dokonce bojovali způsobem, který jsem nebyla schopna napodobit. Nelíbili se mi. Navíc tmavovlasá dívka lítala stejně jako Thor, i když násobně neobratněji. Tohle dělají midgarďané normálně? Při poslední návštěvě jsem si ničeho nevšimla. 

„Pohybující se obrazy," vysvětlil mi a nakrčil obočí. „Osvoboď prosím zbylé vězně, pošleme je domů," zaúkoloval mě a já bez váhání vyrazila poklusem zpátky do města.

*Thor*

Když jsem tak sledoval Kate, myslel jsem na včerejší video. Do boku ji bodl Gullveigský štír, smrtelně jedovatá bestie z Asgardských planin. Její bílá košile dávno nebyla bílá, kolem protržené látky se už pár hodin rozlévaly odstíny temně rudé. Zaschlá krev, hnisající rána. Ta nezdravá barva jenom připomínala, jak málo času má. Jed by ji dnes večer bezpochyby zabil, ovšem teď je její krev nehybná, led ji zastavil. Dalo nám to nějaký čas k dobru.

„Heimdalle, bratře, rád tě vidím," řekl jsem a stiskl vysokému bohu rameno. Vždy mě trochu znepokojovalo, jak je vlastně vysoký. V pubertě hned o tři hlavy, v dospělosti jenom o jednu. Na Midgaru by vyčníval. 

„Je dobře, že jsi zpět," pronesl Heimdall a strnule hleděl do vesmíru, jakoby četl napínavou knihu.

„Potřebuji se dostat na Álfheim," požádal jsem boha.

„A to velmi rychle," přitakal Heimdall, jelikož si jako jediný byl jist, kolik času zmrzlé Kate zbývá. Nikdo v ledu nevydrží věčně, až na pár bohů, kteří k tomu byli předurčeni, a ledové obry.

„Vyčkej na Sif, až se vrátí, pošli je všechny na Midgard. A Loki..." vzpomněl jsem si ještě, ale přerušil mě.

„Postarám se o něj," řekl jen a poslal mě na vzdálenou planetu. 

*Steve*

Když Kate vyběhla z arény, musel jsem párkrát zamrkat, aby mi  to vůbec došlo. V jeden moment se mlátila s asgardskou válečnicí a docela nepěkně prohrávala a v druhý na jejich místě nikdo nebyl. Brána byla otevřená a nám všem hned došlo, co se stalo. Utekly. Ať už své zmizení provedly jakkoli, Lokiho to překvapilo natolik, že ztratil nervy. Za tichého vyhrožování bolestivou smrtí se za nimi vydal a cestou mě stihl nakopnout do žeber. 

Zavrčel jsem a už si chystal nepěknou odpověď, ale když jsem vzhlédl, už tam dávno nebyl. Taky se vypařil. Arénu pohltilo ticho a všechny modré duhovky se zaměřily na nás, všech několik tisíc. Nejspíš nás měli hlídat. Se Zoey jsem si vyměnil rychlý pohled, zdála se být stejně v šoku jako já. 

V tichu jsme setrvali neskutečně dlouho. Když se nic nedělo, odvážil jsem se postavit - z dlouhého klečení už mě pálila kolena-, jenomže to se divákům nelíbilo. Jejich těla se synchronně pohnula mým směrem, aby mi zabránila v útěku, kdybych se o něj pokusil. Měl jsem ale ledová pouta a Zoey taky, než bych se z nich dostal, už by byli tady a nechci ani hádat, co by se mohlo stát.

Naštěstí se za námi ozvaly kroky. Trochu jsem se obával, aby to nebyl Loki, ale do zorného pole mi vstoupila asgardská bojovnice. 

„Co se děje?" chtěl jsem vědět a naivně k ní vykročil. Zapomněl jsem, že jsou pouta ostrá jako žiletky. Lepkavá krev mi stekla do dlaní a protekla mezi prsty. Nic jsem si z toho ale nedělal, hojím se rychle.

„Loki byl sesazen," ujistila mě a dala se do rozbíjení mých pout. „Thor je zpátky."

„A Kate?" zeptal jsem na to, co mě skutečně zajímalo nejvíc. Byla v pořádku? Co se vůbec stalo?

„Žije," řekla jen. 

„Proč jsi ji vůbec odtáhl z arény?" zajímal jsem se, když má pouta dopadla na zem. Promnul jsem si zápěstí a téměř zaschlou krev si otřel do trika. Jakou roli v tom Kate sehrála mi bylo záhadou, protože jsem těžce pochyboval o tom, že by o nějakém úniku vůbec věděla, dokud ji tato žena neprotáhla bránou. 

„Kvůli kameni, nemohla jsem ho nést sama. Jeho síla se vnese do toho, kdo se jej dotkne. A jediné tělo by takový nápor nezvládlo." Dala se do rozbíjení pout mé spoluvězeňkyně, sekala do jakousi dýkou a ať už o tom věděla nebo ne, každá rána byla zuřivější než ta předešlá. 

„Když nám ho donesli s těmi červy, tohle varování k němu nikdo nepřidal," napadlo mě náhle. Nemohla vědět, jestli se ho některý z nás dotkne. Kdyby ho nezvedla Kate, která jako jediná mohla jeho uchopení přežít, byl by někdo z nás mrtvý. 

„To bylo z nouze, Loki po nás pátral a kámen by ho jenom přilákal. Musela jsem se ho zbavit, tohle bylo nejlepší řešení," odpověděla sebejistě. Pouta Zoey konečně pukla a na zem se snesla bílá drť. 

Její odvážné tvrzení, že to bylo nejlepší řešení, jsem se rozhodl nekomentovat, ale tiše jsem s ním nesouhlasil. Mohli ho někam schovat, ne riskovat naše životy. 

Vyběhli jsme z hlediště a vydali se k Bifrostu. Proběhli jsme palácem i městem, než jsme dorazili k duhovému mostu. Jeho živé probleskování mě fascinovalo stejně jako při příchodu, nedokázal jsem si to vysvětlit, jak může něco takového vůbec existovat? 

Když jsme se konečně dostali na druhý konec, ulevilo se mi. Bůh, který byl původně zamrzlý, nyní postával před námi a sledoval poklidně náš příchod. Za jeho zády seděl lehce omámený Loki a byl svázán na několika místech zlatými řetězy. To byl rozhodně pěkný pohled. 

Jenomže pak jsem si všiml, že Kate nikde nekřepčí, nevítala nás s radostnou zprávou o vysvobození. Stála nehybně v bloku tlustého ledu. Její oči byly otevřené údivem a pravý koutek stočený vzhůru, jako by ji něco pobavilo. Srdce se mi rozbušilo a svět se mírně zhoupl.

„Co se stalo?" zeptal jsem se slabým hlasem a dotkl se ledu v místě, kde prosvítalo její rameno. Pálil jako oheň, musel jsem ji odtáhnout. Aniž bych tušil, co to pro ni znamená, tušil jsem to nejhorší. Já jsem sice v ledu přežil, ale ona? Měla vůbec šanci?

„Zachránila mě před Lokiho ledovou střelou. Nás všechny," přiznala tiše tmavovlasá žena s mečem za pasem. Mračila se tak, jak jsem se na ni zřejmě mračil i já. Nevěřícně a bolestně. 

„Přežije?" Dotázal jsem se váhavě a pohledem spočinul na bohovi ve zlaté zbroji. Žena sice říkala, že žije, ale nebyl jsem si jistý, jestli se jejímu úsudku dá věřit.

„To nevím. Žilami jí proudil jed příliš dlouho, svírá hned dva kameny nekonečna a její tělo nemůžu v ledu přežít dlouho. Čím dřív se Thor vrátí, tím větší šanci bude mít." Aniž by čekal, až se z jeho prohlášení vzpamatuju, pokynul nám hlavami, popadl Kate v ledu a vydal se i s ní do středu zlaté kupole. 

Všichni jsme se museli semknout kolem ledu, což bylo už tak dost nepříjemné, ale to co nás čekalo poté, bylo šílené. Bůh zasunul meč do zlatého soustrojí a otočil jím. Nás v ten moment pohltilo světlo a obrovská síla nás vymrštila zpátky domů. 

*Tony*

„Co myslíš, že se tam děje?" zeptal jsem se Natashy, když se Thor ani po deseti minutách nevracel. 

Byl to původně úplně normální den, seděli jsme v konferenční místnosti, já všem udělal vynikající horkou čokoládu a pak všichni soutěžili, komu jsem tam udělal víc hrudek. Nevděčníci. Ale najednou jako by u Thora vypukla schizofrenie - vypadal, že poslouchá nějaký hlas v hlavě, pak se začal divoce smát a nakonec zmizel v záblesku bílého světla. Když se vzduch uklidnil a na zůstal mystický obrazec, které Bifrost běžně rozséval, všem nám to došlo. Asgard byl volný. Ostatní se rychle rozběhli oznámit to všem, koho potkají. Já a Natasha jsme čekali na místě, kdyby se vrátili na stejné místo. 

„Myslím, že Thor právě zneškodňuje Lokiho," řekla zadumaně a pročítala si papíry k misi plánované na dnešní večer. Když jsem chtěl nahlédnout, naklopila listy tak, abych nezahlédl ani čárku. Tajnůstkáři. 

„Já myslím, že zabíjí nějakou potvoru v aréně," usmál jsem se nad mojí vražednou myšlenkou, kterou jsem se soukromě mstil těm agresivním bestiím.

Natasha ani nevzhlédla a vypadalo to, jakoby nad tím vůbec nepřemýšlela. „Nemyslím si, prioritou je Loki a potom ti tři naši. Pokud je tedy lid na Asgardu v pohodě."

„Možná bychom měli jít dolů, kdyby se vrátili tam," navrhl jsem a vstal. Poprvé za celý den se na mě podívala tak, že mě opravdu viděla. Na tváři jí hrály obavy, nechtěla si dělat falešné naděje. Ovšem já si byl jist, že jsou všichni živí a zdraví. A určitě zrovna teď přilétají.

Vyšel jsem ze dveří a spěchal do řídicí místnosti. Tam ale nebyli, a tak jsem se dál procházel základnou, aniž bych tušil, kam mě nohy nesou. Chodil jsem, abych se  samou nervozitou nezbláznil. Věřil jsem, že jsou v pořádku, takže jsem si rovnou připravoval verzi našeho počínání v době jejich nepřítomnosti. Tuto verzi jsem oprostil od psycho schůze, kde jsme je vlastně po jednom dni takto verbálně pohřbili. Uměl jsem si představit, jak by z toho Kate byla v ráži. 

Procházel jsem opět řídicí místností, abych se ujistil, že jsem o nic nepřišel, když se počítač před Brucem rozblikal a začal varovně pípat. Že by  už?! Doběhl jsem k němu a zahleděl se na monitor, jestli ukazuje otevření dalšího portálu. 

Neovládl jsem se, na obličej mi vyjel nadšený úsměv.

Záblesk světla.

Jsou tady.