Nikdy bych nevěřila, že poběžím před zvráceně hravým bohem s lady Sif za ruku. Obě jsme z arény vyběhly jako namydlené, snad aby se nám vrata před nosem nezabouchla. Ovšem sprintovaly jsme skrz nekonečné množství spletitých chodeb, kde jsem se v každé zatáčce modlila, abychom se z nich už dostaly. 

Adrenalin v krvi otupil bolest v boku i na tváři, celé tělo mi jen tupě tepalo. Musím přiznat, že to bylo pohlcující vzrůšo, i když zrovna toho nemilého druhu "běž nebo chcípneš". 

 Proběhly jsme prostory paláce a přes nehlídanou bránu proběhly do města. Věděla jsem, že poběžíme nebezpečně dlouho, proto jsem se každou chvíli po nejistě Sif podívala. Tímhle tempem tam nebudeme dřív jak za sedm minut a to Loki určitě stihne přifrčet v nějakém stylovém letounku. 

„Nestihneme tam doběhnout včas!" zakřičela jsem na ni a sevřela jí palec, aby mi věnovala pozornost. Nerozhodně se na mě podívala a za plné rychlosti změnila směr prudce doprava.

„Vezmeme to zkratkou!" křikla a ladně kličkovala mezi domy. Dýchala jsem mělce a zrak mi chvilkami vynechával obraz. Výpadky přicházely jenom krátké a ne zrovna často, ale čím déle jsem běžela, tím častěji se objevily. Tušila jsem, že mi divoce bušící srdce rozhání jed rychlým tempem do zbytku těla. 

A velmi nemilým a překvapivým následkem byl taky návrat bolesti, ať už to souviselo s čímkoli. Nyní mě bolel každý tvrdý dopad paty na dlažbu, měla jsem pocit, že mi neviditelná síla odřezává z rány kousky masa. Pěkně pomalu. Přesto jsem si nemohla dovolit zastavit. 

„Co je to za kámen?" chtěla jsem vědět, když jsme probíhali po nevelkém náměstíčku už nedaleko duhového mostu.

„Je to jeden z Kamenů nekonečna, je jich šest. Každý s obrovskou mocí," řekla a námahou u toho funěla, asi jsem si zrovna vybrala blbou chvilku na dotazy, ale kdy jindy?

„A jakou moc má tento?" chtěla jsem vědět neodbytně, snad abych zamluvila tu řezavou bolest. Přirovnala bych to k zamrznutí cév a následnému trhání žil a masa okolo, ostrými krystaly krve, ale to jen asi, nikdy jsem led v žilách nezažila.

„To je kámen času, zastaví nám ho, až budeme potřebovat, ale jenom na několik vteřin! Teď ho zpomaluje jen lehce, abychom měly náskok!" Ničemu z toho co řekla, jsem nerozuměla. Ráda bych se o něm dozvěděla všechno, jsem přece dítě vědců, ale Sif to nijak dál nerozváděla a já neměla sílu dál vyzvídat. 

„Kampak běžíte?" ozval se těsně za námi úlisný hlas. Obě jsme hlasitě zalapaly po dechu. Nezastavovaly jsme, ale za každým rohem se jeho postava vynořila znovu. Co je tohle sakra za čáry?

„Loki!" vykřikla jsem, když jsme obě na místě zastavily, jelikož se zjevil přímo před námi. Rovnou na nás namířil své žezlo a zvědavě naklonil hlavu na stranu.

„Copak? Chceš svým přátelům vzkázat nějaká poslední slova?" popíchl mě se zlým úsměvem a namířil na mě iPhone. Nikdy bych nevěřila, že tohle řeknu. To je tak absurdní!

„Ani ne," hlesla jsem bez dechu a bez rozmýšlení po něm švihla volnou rukou. Nebyl dost blízko, abych o něj byť jen zavadila, a žádné velké efekty se taky neudály. Proto ho můj podivný výpad zřejmě pobavil. Ale pak to ucítil. Na hřbetu jedné ruky se mu leskla drobná stříbrná jehlička. Jedna jediná. 

Zdál se být překvapen. Já jsem na hranici paniky čekala, jestli jehla bude mít vůbec nějaký účinek. Thorovi jsem musela udělat uspávacími jehlami kompletní akupunkturu, než se svalil k zemi. Ale Loki nebyl Thor, nebyl to ani jeho pokrevní bratr, takže nějaká šance byla.

Natáhl k nám ruku, ale ve vteřině se svalil na zem jako pytel ořechů. Vydechla jsem. Sif mě ovšem bezodkladně tahala dál k Bifrostu, jako by sama tušila, že nám jehla moc času nedá. S poslední dávkou selského rozumu pro dnešní den jsem ještě popadla jeho zářící žezlo a nechala se smýkat dál. Ovšem když jsem ho uchopila, tělem mi proběhlo stejné zachvění, jako když jsem stiskla ten kámen. Sif to musela cítit taky, protože po mně vrhla znepokojený pohled. 

Zrovna jsme klusaly po skleněném mostě napůl cesty k Heimdallovi, když jsem se rozmázla. Jako by se to nemohlo stát doslova kdykoli jindy. Mé tělo chvilku jelo po skleněném mostě a vydávalo cestou kvílivé pištění. Sif zaklela a rychle mi pomáhala na nohy. Dobrou zprávou bylo, že jsem udržela i kámen i žezlo. Špatnou, že jsem necítila pravou nohu. 

„Nezastavuj, nemáme dost času," naléhala a snažila se mě táhnout kupředu, já ale klopýtala natolik, že jsem ji několikrát málem srazila k zemi. Trochu mi vrtalo hlavou, jak je možné, že s kamenem, co ovládá čas, nemáme čas.

„Co je, pojď?!" popoháněla mě, ale mrtvá noha mě stahovala k zemi jako kámen. 

Cítila jsem, jak na mě jde panika. „Ten jed mi asi típnul nohu!" vyjekla jsem.

„Cože?" nechápala a snažila se mě posouvat kupředu navzdory mému protestu. 

„Necítím pravou nohu!" křikla jsem.

Sif ztichla. Nejspíš se snažila něco vymyslet, tvářila se, že se jí má situace vůbec nehodí. To jsme ale byly dvě. A pak mě napadlo, proč vlastně neletíme? Jistě, nápad zněl slibně, ovšem v mém stavu to byla pěkná pakárna. Šupiny byly narušené, já byla těžce zraněná a zdroj veškeré energie mohl kdykoli zkolabovat, když jsou šupiny v takovém stavu.

Tak či tak, jiná možnost nebyla, a jelikož naše spojené ruce kolem kamene času musely zůstat spojené, musely jsme letět obě. Popadla jsem ji kolem pasu a hodně nemotorně vzlétla. Snažila jsem se sprostě u toho nenadávat, bolelo to jako čert. 

Neletěly jsme nijak rychle, ale už za půl minutky jsme byly skoro u Heimdalla, byl to bohužel i časový limit našeho letu. Šupiny vysadily a my dopadly na most. Naštěstí jsem nás netahala vysoko. Nevím, jak dopadla Sif, každopádně já jsem si vystřihla luxusní sekaný držkopád. 

Sif mě násilím vytáhla na nohu a hopkala se mnou k Heimdallovi deset metrů daleko. Byla překvapivě vytrvalá. Ani jsem si nevšimla, že už kámen držím sama. Když si to uvědomila i ona, zhrozila se a drtivě mě zase sevřela. 

„Jsem trochu zklamaný, Sif," ozvalo se nám za zády. „Sama bys to možná zvládla, ale takhle..."

Zamračila jsem se. Jeho kecy mi sice byly volné, ale nerada jsem kdekoli vystupovala jako slabý článek. 

„A teď to žezlo, smrtelnice," poručil mi a natáhl ruku, jako by opravdu čekal, že půjdu a žezlo mu podám. 

„To bych byla blázen," zasmála jsem se. Zašklebil se a mě smích náhle přešel. Docela nepříjemná situace, napadlo mě. „Sif," vytrhla jsem ji z opatrné strnulosti. „Heimdall."

Bez váhání mě nechala stát na jedné noze a začala k naší záchraně couvat, aniž by z Lokiho spustila pohled. Ten jen tiše sledoval, jak se přibližuje jeho pokoření. Když Sif poprvé udeřila do zmrzlého muže, Loki přešlápl. Jakmile udeřila podruhé a na most se snesly mohutné úlomky ledu, uznal to Loki za hranici přijatelnosti. Mávl po nich rukou, ze které vyrazila jakoby ledová šipka. 

Byla by to smrtící zbraň, kdyby nezůstala nehybně viset v půli cesty. Zamračila jsem se a rychlým pohledem přejela všechny přítomné.

Nikdo z nich se nehýbal, čas kolem mě se zastavil. Sif v zuřivém rozmachu mečem, Loki také v dramatické pozici. Jen já mezi nimi stála a kroutila hlavou. Poposkočila jsem opírajíc se o žezlo, abych si mohla ledovou šipku prohlédnout zblízka. Nehybná.

 Mohla bych mezi nimi hopkat jako dítě v mezi sochami. Tíha poznání, že jsem záhadným způsobem zastavila čas, mě málem srazila k zemi. Ovšem naděje, která přišla jako prudký letní déšť, mě donutila jednat. Přemýšlela jsem, mám přeci času dost. Hlavní cíl je osvobodit Heimdalla, to se ale nestane, když je oba zasáhne Lokiho šipka. 

S námahou jsem se dovlekla k zamrzlému bohu a nechtěně si u toho vzpomněla na řeči jako, rupne ti cévka, potáhneš nožku. Udivuje mě spíš, že jsem vydržela tak dlouho.

„Doufám, že ti neustřelím zadek," zašeptala jsem, abych se zbavila nervozity, že to opravdu udělám, ale když jsem si uvědomila, že on nejspíš všechno vnímá, zrudla jsem. To jsem nedomyslela. 

Svou ubohou lidskou silou jsem se po něm ohnala žezlem. Bylo těžké, takže účinek byl značný a na zem se sesypal další led. Na druhou stranu z něj vyletěly záblesk světla. Nezbývalo doufat, že to nic neznamená. Mlátila jsem do něj tak dlouho, až jsem opadalo dost ledu na to, že jsem při poslední ráně rozezněla brnění. Z toho už se asi dostane sám. 

Lokiho jsem se rozhodla vyřadit notnou dávkou uspávacích jehel, které jsem mu zabodala do obličeje tak, že vypadal jako vzpurný teenager. Kdyby jste mu hodili do obličeje minci, zazvonila by o kov s šancí 95%.

„Tak, to bychom měli," povzdechla jsem si. Zbývala už jen šipka, která s dokonalou přesností mířila na Sif. Co s tím? Postavila jsem se před ni a přemýšlela, jestli je bezpečné na ni sáhnout.

A pak mám tmu. Nebo aspoň na moment. Střela mě trefila přímo mezi oči tak rychle, že jsem ani nestačila pikantně zanadávat, protože to přece jen byla šílená pecka. Čas se kupodivu zase spustil. Pro mě docela smůlička. Stihla jsem zahlédnout, jak se Loki ve vývrtce řítí k zemi, Sif ustupuje do bezpečné vzdálenosti od Heimdallova rozpohybovaného meče. 

To bylo to poslední, co jsem viděla. Led mi obmotal krk jako obří mrazivá dlaň a zrak mi pokryl kytičkový ornament ledu.

Zvedla jsem pravý koutek úst a můj mrazivý kokon se dokončil.