Jed se přes noc rozšířil z boku do pravé nohy a pravé ruky. Po tom divném blouznění, napůl sen a napůl realita, jsem už neusnula. Oba jsem vzbudila svým křikem a vyděsila je snad ještě víc než bestie v aréně. Ani jeden z nich si můj polovičatý stav nedokázal vysvětlit. Já jsem to tušila, protože jsem o tom četla. Konkrétně v jedné knize stálo „jed štíra čerpá vaše obavy, které vás nenechají spát". Vím, poetické. Takhle napsané jsem čekala něco trochu jiného než noční můry, ze kterých se nedostanete. 

Když oba znovu usnuli, odešla jsem z pokoje na balkón a koukala na hvězdy. Napadlo mě, že bych se mohla pokusit popovídat si s Heimdallem, který podle všeho vidí a slyší vše ve vesmíru, doufám, že nehledě na vrstvu ledu. Sice jsem si připadala jako vážný případ blázna, ale jedině jemu jsem se tady mohla svěřit, aniž bych  ho uvrhla do deprese. Vyprávěla jsem mu, co se dělo před naším výletem na Asgard a co se děje teď. Musela jsme ho otravovat, sám to všechno jistě viděl už dávno. 

„O minulých Vánocích jsme se se Stevem rozhodli, že prozkoumáme New York," říkala jsem zrovna Heimdallovi a s úsměvem vzpomínala na jeden krásně klidný den.

„Řekli jsme si, že skočíme do Central Parku. Byla to pěkná zima, všechno čistě bílé, i když se to dá ve středu obrovského města jen těžko očekávat. Nadýchané vločky líně padaly a studily mě na tváři. Šli jsme pomalu a smáli se úplně všemu, protože proč ne? Dělali jsme andělíčky, můj se trochu nepovedl, protože mi ho Steve rozválel," se zamlženým pohledem jsem se usmívala do tmy a tahala se nervózně za prsty. Přece jen, povídám si tu s někým, kdo mě celý život svým způsobem šmíroval. I když těžko říct, jak to u něj vlastně funguje.

„Postavili jsme sněhuláka mezi desítkami dalších, které postavily děti, takže to vypadalo jako armáda sněhové královny. Koupili jsme si horké pití, kterým jsem si úplně automaticky opařila jazyk a polila palec. Ovšem palec byl ošupinovaný, takže se nic hrozného nestalo," protáhla jsem si nohy a nořila se do vzpomínek.

„A potom jsme uviděli velké kluziště."

*

„Pokud se na tom zmrzačíme, tak nás Fury zabije," smála jsem se zbytečně hlasitě, protože mi horký alkohol stoupl do hlavy.

„Jsme přece elitní jednotka mstitelů, brusle nemůžou být problém," zašklebil se na mě a otevřel mi dvířka na led.

„Jasně, gentleman," odfrkla jsem si. Pustil mě, protože se jednoduše nechtěl rozsekat první.

„Najednou ti to vadí," zasmál se a já ho za ty poznámky švihla rukavicí do ramene.

Váhavě jsem se podívala na bílou lesklou plochu a zuby okusovala spodní ret. Bruslení vypadá tak jednoduše, ale když jsem si něco takového posledně myslela, málem jsem hlavou prorazila zeď, takže nebudu podceňovat nepřítele. Postavila jsem se jednou nohou na led, jako bych zkoušela teplotu vody a opatrně se postavila.

„Není to tak hrozný!" křikla jsem na něj, když jsem uťapkala první metr. Musela jsem vypadat jako čerstvé tele. Ruce mi samovolně poletovaly kolem hlavy, jen abych nespadla a kolena se roztřásla jako rosol. Všichni okolo mě ladně klouzali a vypadali u toho jako z nějakého romantického filmu. Dvojice se držely za ruce a mladí tatínci sbírali své ratolesti z ledu.

„Pojď sem!" popoháněla jsem ho, pořád totiž stál ve vratkých dvířkách a nedůvěřivě si měřil zmrzlou plochu. Nakonec se ale odhodlal a já si z něj v duchu dělala srandu, Kapitán Amerika se bojí jít bruslit. Nedělá mu problém skákat z padesáti metrů na beton nebo předvádět gymnastické cviky na křídle letícího vznášedla, ale stoupnout na led je prostě konečná.

Velmi trhaně se ke mně dostal. Bezvadné, museli jsme vypadat jako by nás trefilo. Ale tak trochu mi to bylo jedno, stáli jsme tam spolu ve velmi pevné obětí, tak pevném, že to bylo už trochu podezřelé. A protože jsme se o sebe střídavě opírali a neustále balancovali, zdálky to mohlo připomínat nenápadnou rvačku. 

Stáli jsme tam tak dlouho, až mi začala být zima, ale nevadilo mi to, hlavně, že se nevymelu.

„Asi bychom se měli pohnout," navrhl Steve, když do nás drcla rozjetá dvojice. Neochotně jsem souhlasila a pohnula bruslí. Zavrávorala jsem. Pevně jsem se chytla jeho pasu, ale když začal vrávorat i on, trochu jsem znejistěla. A pak jsme se oba nebezpečně zakymáceli, až nám to podjelo a mi okamžitě přistáli na zádech.

Dokud nezažijete pocit, kdy vlastně zničehonic spadnete, a všichni na vás zůstanou zírat, nikdy nepochopíte můj šílený smích. Lehká hysterie. 

Steve, pevně se držící myšlenky jít bruslit, mě vytáhl na nohy. Nedělala jsem to ráda, ale křečovitě se ho držíc za ruku jsem se rozbruslila. Jedno kolo nám trvalo asi půl hodiny, ale když jsme jeli třetí, už jsem se cítila na bruslích jistě a provokativně kroužila kolem stále strnulého Steva.

„To není fér!" špulil spodní rtík, když jsem o něj v plné rychlosti otřela a on se zapotácel.

„No tak trochu uvolni nohy! Je to fyzika!" povzbuzovala jsem. Chytila jsem ho za ruku a snažila se ho trochu rozpohybovat, ale jako by nechtěl a bránil se, jak dovedl. Bohužel udělal z bruslí brzdící pluh a to ho tvrdě poslalo k zemi. Rovnou na mě.

Přistál na mně jako hroch a být led o malinko měkčí, jistě bych se probořila. Ovšem nebolelo to, šupiny se napnuly a držely.

„Slez ze mě, vážíš snad tunu!" bručela jsem a snažila se odstrčit jeho tělo ovládané smíchem. Ale když mě zvedl a já už na sebe netáhla tolik pozornosti jako na zemi, rozesmála jsem se taky.

*

„To byl pěkný den, takový klidný. Nikdo neničil svět, nikdo mě nechtěl zabít, nic jsem nemusela vymýšlet." Myšlenkami zpět na Asgardu jsem zalovila v kalhotách a vytáhla zářivý kamínek. V ruce mě hřál a světlo v něm se přelévalo líně jako med ve studeném čaji. 

Vznášelo se kolem něj tolik otázek. Předně, co je to sakra za kamínek? Kdo a proč nám ho dal? Jak se dotyčný vymanil z Lokiho vlivu? Pomůže nám uniknout? Kde vůbec je?

Na nic z toho jsem ale nemohla přijít sama, takže jsem se musela spokojit s neurčitou nadějí. 

♦  ♦  ♦

„Z dnešních her budete nadšení!" probudilo mě nadšené zvolání, které bezpochyby patřilo Lokimu, bláznivému a uvřeštěnému bohu, který mě vzbudil z vytouženého bezesného spánku.

„Radši si nedělej naděje," zabrblala jsem naštvaně a překulila se na zdravý bok. 

„Jsem si tím jist," odfrkl si nad mou ranní náladou a založil si ruce. „Čas vstávat, smrtelnice." Když jsem neochotně otevřela oči, všimla jsem si, že Zoey se Stevem už se zvedli. 

„Cos pro nás přichystal?" zeptala jsem se podrážděně a mohutně zívla. 

„Dneska to bude něco speciálního, vím, že tebe to určitě potěší," řekl tajemně a zle se usmál.

„Jak to?" chtěla jsem vědět a hodila po něm podezřívavý pohled, doufala jsem, že nebudu muset zabít něco bezbranného. Nestojím o další noční můry, kde mě budou lámat za to, že jsem se něčeho takového dopustila. Stačí mi na to vlastní svědomí, díky. 

„Však uvidíš," lákal mě. Trochu to znělo, jako bych snad měla na výběr. Ovšem v ten moment se zpoza něj vyhrnuli tři naleštění vojáci a postavili nás těsně přes Lokiho. Že jsem si vůbec dělala naděje. Zůstala jsem však pokorně stát a nechala si hůlkou nasadit ledová pouta. 

Protáhl nás dveřmi všechny najednou a já vrazila pravým bokem do futer. Ostrá hrana se mi zaryla přímo do bebínka. Vykulila jsem bolestí oči a zakousla se do jazyku, abych nezařvala. Najednou jsem měla pocit, že mi celý bok upadne. Před očima se mi objevily černé fleky a mé dlaně se jako lusknutím prstu komplet opotily. Loki se na mě ohlédl, když uslyšel ránu, a nevinně se usmál. 

Došli jsme do arény tak jako včera, akorát já byla rovnou vhozena do bojového kruhu.

Novinkou byl taky obtloustlý hlasatel se zlatou zdobnou přilbou a tmavým plnovousem. „A nyní nás svou přítomností poctí největší bojovnice mezi světy!" vykřikl a rozmáchl se rukou směrem ke mně. Zmateně jsem se otočila, ale byla jsem tu sama, ukazoval na mě. Obočí mi povyjelo. Že by mě Loki považoval za největší bojovnici? Tak to mi licho...

A v ten bláhový moment se vrata za mými zády se skřípěním otevřela a na světlo vystoupila vysoká žena. Její ruce byly samý sval, v jedné svírala dlouhý meč a v druhé štít velký jako střední pizza. Napadlo mě, že to nemůže být moc praktické. Každopádně mě napadlo i to, že její výbava jaksi přebíjí tu mou. Měla jsem sice šupiny, ale rozhodně jsem nechtěla zjišťovat, jestli je její meč neprorazí. 

Zazněl gong, za kterým jsem se ohlédla, protože... co tady dělá gong? Jsme se jako teleportovali do asijského chrámu nebo co?

Má soupeřka využila tuhle hloupou chybu a vystartovala. Stihla jsem se otočit až v moment, kdy byla skoro u mě. Meč mi zasvištěl kolem ucha a pramínek vlasů se tiše snesl k zemi. Tak to bylo těsné. Překvapila mě svým rozhodným výpadem, byly to ovšem její oči, které mě opravdu šokovaly. Byly olivově zelené. Loki ji neovládal! Proč se mnou tedy bojuje?

Z úst mi unikl výkřik, když jsem byla donucena k matrixovému záklonu, aby mi meč neusekl hlavu. Měla jsem sice šupiny, ale zdejší zbraně mě mohly překvapit stejně jako včerejší štír.

Ještě dvakrát udělala výpad, než to vzdala, odhodila meč i štít a skočila po mně jako tygr. Boj tělo na tělo už mi byl bližší, ale bodavá bolest v noze a ruce, o boku vůbec nemluvím, mi to trochu ztěžovala. Svalily jsme se do písku a donekonečna se převalovaly, přičemž mi neustále stoupala kolenem na živé maso. Dvakrát jsem se jí trefila do obličeje, ale ona byla většinou nade mnou. Mou neschopnost jsem připisovala bolesti, ovšem myslím, že to nebyla úplně pravda. Byla opravdu dobrá a nelidsky silná. 

Když jsem ucítila na jazyku krev, napadlo mě, že bych ji mohla srazit elektřinou nebo jedovou jehlicí, když v tom... „Máš tady ten kámen?" zašeptala rychle, rty se jí skoro nepohnuly, a já zaváhala, jestli se mi to jenom nezdálo.

„Co?" hekla jsem zmateně. Právě mě zmlátila a hned na to se ptá na mou jedinou naději?

„Ten kámen, je to jediná šance jak mu utéct," šeptala vztekle a praštila mě do tváře tak silně, že se mi spustila krev i z nosu. Její chování mě tak vyvedlo z míry, že jsem přestala útočit a vlastně se i bránit. 

„Dělej to, co dělám já, věř mi," zašeptala nakonec. „Jsem Sif, Thorova..." přerušila jsem ji nenápadným kývnutím, protože na jméno Sif jsem si moc dobře vzpomínala. Kývla nazpět a nechala mě, abych ji odstrčila. Dopadla na záda, ale rychle se sbírala, aby po mně znovu skočila. Naše další počínání by se dalo považovat za podivný tanec. Ona vedla mé pohyby a směřovala mě k jediné bráně ve stěně arény. Vše to spočívalo v úskocích a bolestivém odhazování mé maličkosti. Takhle jsme se společně domlátily až k vratům.

Zrovna jsem jí klečela na břiše a zápasila s ní stylem bahenního wrestlingu, když jsem periferně zaznamenala, jak se Loki pobaveně směje. Naší domluvy si vůbec nevšiml. 

„Vytáhni ho!" hlesla Sif. Věřila jsem jejím úmyslům, proto jsem okamžitě sáhla do kapsy u kalhot, ale kámen tam nebyl! Vykulila jsem oči a po zádech mi přeběhl mráz. Loki ho musel... ah, tak ne, byl v druhé kapse. Omluvně jsem se uchechtla a radši ignorovala, jak vražedně se Sif zatvářila. Stiskla jsem ho v pěsti. Tělem se mi rozletělo chvění, ale nic víc se nedělo, naštěstí se nezdálo, že by mi měl ublížit, naopak jsem se s ním cítila podivně v bezpečí. Cítila jsem moc. 

Popadla mě za ruku s drahokamem, její dotek zabrněl až se mi naježily šupiny. Obě jsme se bleskově postavily a v ten moment brána zapraštěla a na škvíru se nám otevřela.

Vyběhly jsme. Už nebylo cesty zpět.