17. Pod růžovým keřem čekal had
Zalapala jsem po dechu. Bylo to ono ukradené zvíře ze zoo. Kříženec lva a tygra, větší než oba jeho rodiče. Běžně poměrně mazlivé zvíře, by dnes asi šokovalo nejednoho zoologa. Vynořil se ze tmy v loveckém přikrčení a rovnou se zaměřil na Zoey
Té se okamžitě roztřásla kolena. Viděla jsem to i na tu dálku. Šelma kolem ní kroužila, zářivě modrýma očima skenovala svoji oběť. A pokud se Zoey rychle nepohne, taky pravděpodobně obětí zůstane.
„Proč nic nedělá?" vydechl tiše Steve a trhl pouty. Zbytečně, jenom si pořezal ruce. Krev mu stekla do dlaní, ale on jakoby si toho ani nevšiml.
„Protože se bojí koček," zašeptala jsem spíše pro sebe, ale všichni okolo to slyšeli. No, ale přiznejme si, kdo by se tohoto zvířete nebál. Snažila jsem se do ní vcítit. Já třeba nesnáším pavouky, malí jsou celkem v pohodě, ale kdyby za mnou běžel jeden velký jako auto, asi bych se taky třásla.
„Zoey, kryj si záda!" napomenula jsem ji skoro hystericky, když šelma radostně zastavila za dívčiným tělem. Zoey se ani neohlédla, jenom strnule stála.
A pak se zvíře odhodlalo ke skoku. Byl ale příliš velká a docela tlustý, a tak vlastně dost neohrabaný. Jeho váha ho sice neskutečnou rychlostí vystřelila kupředu, ale Zoey byla rychlejší. Ve zlomku vteřiny se otočila, jako by souboj měla celou dobu plně pod kontrolou, a zasekla draby do bohu zvířete
Hlasitě jsem zalapala po dechu. Zabíjení nevinného zvířete mi bylo proti srsti, ale pokud jsem si měla vybrat, Zoey byla rozhodně můj favorit.
Očividně očarovaná šelma ovšem neměla dost a nerozvážně opět zaútočila. A to byl její konec.
Zvíře padlo k zemi.
Oba jsme si se Stevem oddechli a s úlevou v očích se na sebe podívali. Nikdy jsme to neřekli nahlas, ale Zoey byla náš slabý článek. Právě jí hrozilo v aréně největší nebezpečí. Byla nezkušená a zakřiknutá. Ovšem teď nás vyvedla z omylu, její kočičí podstata ji zachránila stejně jako Hulk zachraňuje Bannera.
„Co je zač?" zeptal se nás Loki a fascinovaně Zoey pozoroval. Musela jsem přiznat, že vypadala velmi efektně. Čerstvá krev jí odkapávala z ostrých drápů a ostré zuby výhružně svítily do jásajícího davu.
„Pouhá pozemská smrtelnice," řekla jsem vznešeným tónem, jaký používá on.
„Opravdu se těším na tvůj boj, skrytě doufám, že padneš," usmál se na mě a já mu to miloučce oplatila.
„Přiveďte vítězku!" poručil vojákům za našimi zády. Rozkaz byl okamžitě vykonán a stále proměněná Zoey k nám byla dovlečena. Čekala jsem, že bude běsnit jako vždy, když se změnila v kočku, ale jenom tiše dýchala a hleděla před sebe.
„Nyní je tvoje šance předvést se Asgardu," otočil se ke Stevovi po jeho pravici. Jenom kývnul a vstal. Bral to tak pokorně a přesto s hrdostí. Obdivovala jsem ho. Moje uštěpačné poznámky a vtípky vlastně pouze zakrývaly zděšení. Bála jsem se o sebe, bála jsem se o nás. Bála jsem se, co je s přáteli na Zemi, jak se má Francis. Dokonce mi dělal starosti i prázdninový projekt. Musela jsem se zasmát. Ten blbý projekt mi teď může být úplně jedno, pokud nezemřu v aréně, zabije mě sám Loki.
Steve rázným krokem došel do středu arény. Diváci na něj bučeli, snažili se ho nalomit. Slyšela jsem nadávky i kousek od nás a toho agresivního muže probodla pohledem. Vím, že nemyslí sám, ale i tak nemusí křičet tak hlasitě.
Loki mávl rukou a dav rázem utichl. Napadlo mě, že taková schopnost umlčet masu lidí by se hodila paní Cliffordové, jedné naší vyučující na vysoké. Nikdy si nedokázala zjednat ticho v místnosti a nezměnila to ani hysterickým mlácením pravítkem o stůl, o tabuli a vlastně o vše, co za nic nemohlo. Bylo sice zvláštní, že se dospělí studenti neuměli chovat, ale její hodiny byly ukázkou čisté a extrahované nudy.
Čekala jsem, že se opět otevřou vrata ve stěně arény a vstoupí nějaké zvíře, ale ne. Nedělo se vůbec nic. Pochybovačně jsem koukla na Lokiho, který se arogantně usmíval.
A pak se ozvala rána, jakoby těsně vedle našich hlav vystřelilo dělo. Vyděsilo to všechny přítomné a k mému údivu se pod Stevem rozevřela země. Ani to nestihl zaznamenat a už padal vzduchem, máchl rukama, a když dopadl na hladinu vody, tíha brnění ho na moment stáhla pod vodu.
„Co to má znamenat?!" vykřikla jsem vyděšeně, protože pokud to chápu dobře, bude muset bojovat s nějakým vodním živočichem ve stokilovém brnění a navíc s všudypřítomným pláštěm.
„Coby, je to také zvíře z vašeho světa, opravdu kouzelné stvoření, nemyslíš?" zeptal se mě a koukl mi přímo do očí. Připadala jsem si, jakby mi viděl až do duše. Co tím myslel? Žádné zvíře nebylo vidět!
Pečlivě jsem si prohlédla nevelké jezírko uvnitř jámy prorostlé hustými kořeny, ale nic jsem neviděla. Jenom Steva, zběsile šlapajícího vodu.
Mobil jsem postavila na hranu na trůnní opěrky na ruce, aby stále nahrával, a se zatajeným dechem sledovala hladinu.
„Támhle je, pod tím růžovým keřem," zašeptal Loki s úsměvem. Pošuk jeden. Zahleděla jsem se pod rozkošný keřík a hledala, já nevím, krokodýla? Velkou rybu? Ovšem ono to bylo ještě horší. Byl to had. Snad ten největší na světě.
Skrytý mezi kořeny, upřeně hleděl na zmateného člověka ve středu jeho jezírka. Už jenom jeho hlava byla velká jako tělo vysavače. A ty jeho nehybné oči taky nebyly zrovna typicky hadí korálky - byly veliké a na první pohled chytré. Pokud pocházel ze Země, nikdy jsem o něm neslyšela.
Nezmohla jsem se na slovo. Had se nenápadně ponořil do vody a lehce zčeřil hladinu, když plaval k nic netušícímu Stevovi.
„Za tebou!" zařvala jsem, abych přehlušila povykující dav, ale už bylo pozdě. Had vyplul na hladinu a vymrštil se na Stevův odhalený krk. Odhalil při tom dvě řady žraločích zubů nahoře i dole. Trhla jsem pouty, jako bych se z nich snad mohla dostat.
Ovšem Steve hadův pohyb uslyšel a v poslední vteřině se po něm naslepo ohnal. Navzdory mým hrůzným představám trefil hada přímo do tlamy. Odletěl tak daleko, že být to normální zvíře při smyslech, další útok by si rozmyslel. To ovšem nebyl tento případ.
Had se zlostně zakroutil a zajel pod hladinu. Zmizel mi z dohledu. Sledovala jsem temnou vodu bez mrknutí oka ze svého ponižujícího místa na kolenou. Ta tichá chvíle trvala déle než by měla. V uších jsem slyšela skandující dav, viděla jsem Lokiho pomalu se rozrůstající úšklebek, cítila jsem prach na své zpocené tváři.
A pak se všechno zase rozjelo. Had se pod vodou, skryt před našimi zraky, omotal kolem Steva a utahoval své sevření. Steve do něj sice mlátil jako o život, ale všechno hrálo proti němu. Hlavně to zapráskané brnění. Dlouho spolu zápolili, voda šplíchala do dálky, když se had rozhodl změnit strategii. Stáhl Steva pod hladinu.
„Ne," hlesla jsem a pocítila dusivou vlnu paniky. Svět se se mnou zhoupl a výhled se mi zamlžil. Ani jsem si nevšimla, kdy přišly slzy.
„Zastav to!" křikla jsem na smějícího se Lokiho a nechtěně u toho vzlykla. Steve už byl pod vodou příliš dlouho, mohla to být klidně i minuta! No, jo není to zrovna vražedný čas, ale pokud ani po minutě hada nesetřásl... nechci na to ani myslet.
„Zastav to, moc tě prosím! Hoď tam mě, vždyť mě úplně nesnášíš!" kvílela jsem a trhala pouty. Zoey už taky brečela.
Ignoroval mě.
„Ty nechutný idiote! Jsi jenom nechtěné dítě, které si myslí, že je něco víc, přestože tvůj život nemá cenu větší než život komára! Vybíjíš si zlost na lidech, kteří se nemůžou bránit! Zabíjíš nevinné a jejich bolestí tišíš tu svou! Nejsi nic víc než odpad, ty nešťastný potrate!" Celé jsem to na něj znechuceně prskla, což si získalo jeho plnou pozornost. Ovšem jako by se ho to netýkalo, jenom pokroutil hlavou a usmál se. A v ten moment jsem se zapřísáhla, že mu ten arogantní úsměv jednou provždy vymažu z ksichtu. Ale ne teď. Teď jde o Steva.
Napnula jsem všechny svaly i šupiny, až jsem se lehce rozzářila, a začala za řetězy silně tahat.
„Z nich se nik..." Loki nedořekl, protože pouta povolila a s tříštivým zvukem dopadla na zem. A já? Já byla volná, tryskem letící směr jezírko. Po cestě jsem si strhla plášť, aby se mi ve vodě nepletl pod ruky.
Bez sebemenšího rozmýšlení jsem po hlavě vletěla do vody. Šupinami jsem si svítila na cestu po obvodu jezírka, ale nikde nebyli. Voda ovšem padala do velké hloubky. Ještě jednou jsem se vynořila, zhluboka se nadechla a s novou silou se vydala ke dnu. Moc dobře jsem si uvědomovala, že uběhla příliš dlouhá doba od jeho posledního nádechu.
Atmosféra pod vodou byla děsivá. Hukot davu úplně zmizel a pálivé slunce se pod hladinu nedostalo. Čím hlouběji jsem plavala, tím chladnější a temnější voda byla. Všude kolem se proplétaly kořeny rostlin a tvořily téměř neproniknutelnou síť. Nic pro klaustrofobiky.
Plíce už mě pálily a v hlavě mi bušilo upozornění, že jsem bez vzduchu, když jsem je konečně zahlédla. Had se mrzutě točil v jednom velmi hustém chumlu kořenů a sem tam jsem uviděla lidskou dlaň propletenou mezi jednotlivými smyčkami sevření.
S návalem vzteku jsem doplavala ke zvířeti, našla jeho zubatou tlamu a chytila ji pevně do dlaní. Byl velmi silný, chtěl se mi vytrhnout a bezpochyby by se mu to povedlo, kdybych do něj nezaryla kovové drápy svého brnění. Bolestivě se zacukal, ale jenom si svá zranění zhoršil. Ve chvíli jeho nepozornosti jsem mu sáhla po hrdle a jediným trhnutím ho usmrtila.
Jeho sevření povolilo a já z něj Steva vehementně páčila. Když jsem hadovo tělo konečně dostala z kořenové změti, natáhla jsem se pro Steva, ale on už tam nebyl.
Pomalu padal ke dnu hluboko pode mnou.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top