Po probdělé noci na nás čekalo ještě jedno Lokiho překvapení. Taková malá předehra před potrápením, co na nás dnes přichystal.

„Nebudu to jíst," zavrtěla jsem odmítavě hlavou a z bezpečné vzdálenosti sledovala mísu plnou místní speciality.

„Možná, že když zavřeš oči..." navrhl Steve, ale v polovině věty se mu znechucením stáhl obličej.

„Nebo když nebudeš kousat," dodala povzbudivě Zoey.

„Nevím, kde jste přišli na to, že bych to měla jíst jako první," obořila jsem se na ně. Sice jsem zpočátku měla silácké řeči, že živí červi na snídaní nejsou až tak špatní, ale to jsem nevěděla vše. Oni by ti červi byli ještě lahůdka, ale tihle byli speciální mimozemští - mají nespočet malých oček, a když na ně šáhnete, vytáhnou odkudsi pavoučí nožky. Nažloutlý sliz, který za sebou nechávali, ani nezmiňuji. 

Jak jsem ráno bušila do těch dveří, asi jsem všem dala znát, že už jsme vzhůru. Během chvíle dorazil sluha a nechal nám tady hlubokou zdobenou mísu s tou havětí. Nic nám neřekl, a když jsem z něj páčila informace, škobrtl, spadl a rozrazil si ret. Čekala jsem, že se ohradí, ale jenom se zvedl a odešel. Při jeho odchodu jsem zvažovala, že bych se spolu s ním zkusila protáhnout, ale dlouhou chodbu, která k nám vedla, lemoval zástup vojáků ve zlaté zbroji. Každý z nich měl v ruce jakousi neznámou zbraň, takže jsem se rozhodla, že úprk naplánujeme, až budeme vědět víc.

„Vypadá to bizarně," utrousila jsem, když všem došlo, že dnes budeme bez snídaně. Jednoho z těch červů jsem sevřela v prstech a odhodila na zem. Chtěla jsem ho zašlápnout, ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Nejen, že za to nemohl, ale taky bych si zasvinila botu. Využil mé nerozhodnosti a zaběhl na svých vysouvacích nožkách pod postel. 

Když jsme je nemohli jíst, rozhodla jsem se v náhlém rozmaru, že se s nimi aspoň pobavím. Popadla jsem nádobu a jako malý spratek se rozběhla k mým znechuceným spolubydlícím. Oba briskně vyskočili a hnali se daleko od mé škodolibosti. Zoey kvílela, kdykoli jsem se přiblížila, zatímco Steve vsadil na klidné domlouvání. Ano jeden se ale ani na moment nezastavil, hnala jsem je jako ovce a ďábelsky se u toho smála. Závažnost situace trochu opadla. 

„Červík jde, červík jde, červík si jde pro tebe!" křičela jsem a rozběhla se za Zoey, která byla zrovna nejblíž. Zahnala jsem ji do rohu a narvala jí to před obličej. Zaječela a vší silou do nádoby strčila, ta mi vyletěla z rukou a hlasitě se roztříštila na zemi. Červi se rozběhli po pokoji, jakkoli to zní podivně. 

Trochu provinile jsem se uchechtla. „Moje chyba," přiznala jsem a vzhlédla ke dvěma vytočeným tvářím. Pokud dnešek přežijeme, vrátíme se a budeme spát mezi červy s pavoučíma nohama. 

Začala jsem nohou mést střepy na hromádku, aby se někdo náhodou nepořezal, když jsem si něčeho všimla. Mezi barevnými kousky porcelánu se lesklo cosi blyštivého. Jakoby zrcátko nebo nová mince. 

„Co je to?" zeptal se Steve, který si všiml mého náhlého mlčení. Oba přišli blíž, ale nikdo se nehnal to zvednout. Další Lokiho nástraha?

Když se nic nedělo odvážila jsem se to ze země sebrat. Byl to poměrně obyčejný drahokam, ale jeho sytě zelená barva jako by zářila. Cítila jsem, jak se mi v ruce lehce zahřívá, určitě byl nějakým způsobem mocný. Ale proč by nám ho někdo dával? A ještě tak blbě mezi červy? Určitě to ale nebyl Loki, pokud mi tedy nebouchne v ruce. Znamenalo to, že jsme měli spojence?

Rychle jsem ho schovala do přední kapsy riflí a pokračovala v úklidu střepů. Co když nás Loki sleduje? Nedovedla jsem si sice představit, že by nám ze situace měl pomoci kámen, ale byla jsem otevřená možnostem. 

„Uvidíme," šeptla jsem tajemně, snad kdyby Loki poslouchal za dveřmi. 

My o vlku a vlk svými tvrdými botami dupal k našemu pokoji. Dveře se prudce rozletěly a Loki vznešeně vešel. Vypadal jako král, ovšem rozhodně ne zlatého Asgardu. Spíš bych ho viděla v nějakém kamenném paláci s šedými zdmi a ustrašenými poddanými. Nepatřil sem, křičelo to na všechny strany. 

Nasadil široký úsměv a rozmáchl rukama. „Přátelé, jaký byl váš spánek?"

Taky jsem se na něj usmála a myslela jsem to tak neupřímně, jak jen jsem dokázala. Opravdu jsem doufala, že tahle otázka znamenala, že nás celou noc nesledoval.

„Bezvadný, co tvůj? Vyspaný dorůžova?" Neobtěžovala jsem se se slušným vykáním, proč taky?

Nijak na mě nereagoval. „Přináším vám dar pro dnešní událost. Myslel jsem, že by se vám mohlo hodit nějaké vybavení."

Podezřívavě jsem si ho změřila, protože jeho dar mě buďto zabije, přizabije nebo naštve. Nic nechci, ať si to strčí někam.

Mávl hůlkou, nejdřív mým směrem, potom přejel přes Steva a zastavil se na Zoey. Zaznamenala jsem, jak se kolem mě točí vzduch a když jeho kouzlo skončilo, cítila jsem se o něco těžší.

Jakmile jsem se podívala na své tělo, údivem jsem otevřela ústa. Mé bílé tričko a kalhoty zmizely pod vrstvou zlatého plechu. Měla jsem na sobě místní brnění. Nebylo tak robustní jako u vojáků, některé prvky byly čistě ozdobné. Krk mi zdobil široký pruh zlata, který se jako roztopená zmrzlina roztékal přímo do středu mého dekoltu. Vedle šipky k mému poprsí jsem měla na kůži nalepena dvě zlatá kolečka. A to byl teprve začátek.

Zlato obepínalo mou hruď od ramen až po poslední žebra, bylo mi ukováno na míru a působilo docela vyzývavě. Sukně byla také pokovovaná, ale připomínala tu, jakou nosili řečtí vojáci. Méně odvázaná jsem byla z kompletně odhaleného břicha. Vrchní díl brnění byl s tím spodním spojen jenom několika řetízky. 

„Tak tohle mě spíš zabije," poznamenal jsem kousavě a ukázala na svoje holé břicho. Zadumaně si mě prohlédl a mávl svítící tyčkou. A najednou to šlo! Moje břicho kryly šupiny. Trochu paradox. Tyhle byly velké a ploché, k těm mým skrytým měly daleko. Napadlo mě, jestli Loki ví, že mám teď ochrany dvě. 

Zoey měla na sobě to samé a na zádech nesla lehký zelený plášť. Koukla jsem se přes rameno a byl tam! Ten můj byl působivě červený, stejný jako má Thor. Na Steva jsem se stihla podívat jenom letmo, ale vypadal úžasně.

„Jdeme," přikázal nám spokojeně Loki a arogantně se na nás ušklíbl. Dostali jsme opět ledové řetězy a byli nuceni jít za ním.

***

Celá zábava spočívala v tom, že je jeden z nás vhozen do arény, která jako by z oka vypadla té v Římě. Nebyla ovšem polorozpadlá, dokonce byla i větší, ale písek a ostré slunce nad hlavami odpovídaly mým představám, jak to asi tehdy vypadalo. 

Zbylé dva vězně donutil pokleknout vedle jeho trůnu, kde se uvelebil a s šíleným úšklebkem komusi pokynul, aby hry začaly. 

První do boje poslal Zoey. Ustrašeně stála ve středu a koukala do všech stran. Já i Steve jsme ji napjatě sledovali, neměli jsme na výběr. 

Když se dlouho nic nedělo, dovolila jsem si malé rýpnutí: „Zatím nic moc." Snažila jsem se působit klidně, přestože mi bylo jasné, že Zoey hrozí smrt. A jakmile skončí, jsme na řadě my. „Co je v té krabici?" Koukla jsem na bílou krabici o velikosti kočky, na které bylo logo Apple. Že by si koupil počítač?

„Tvá otázka mi připomíná tvůj úkol," řekl potěšeně a krabici mi podal.

„Jaký úkol?" zeptala jsem se nechápavě a jediným přesným seknutím nehtu zneškodnila ochrannou pásku. 

Nechápavě jsem na něj pohlédla a jediným přesným seknutím zneškodnila lepicí pásku.

„Rozhodl jsem se, že svému bratrovi trochu zdokumentuji naši zábavu," zářivě se usmál, ale já na něj tvrdě zírala.

„Chceš mu natočit, jak umíráme?"

„Natočíte si to sami," řekl a u slova natočíte, uhnul pohledem. Zamrkala jsem. Netušil, jak pozemská technika funguje. Tiše jsem se zaradovala. 

Vytáhla jsem jeden iPhone a v rychlosti se proklikala úvodním nastavením.

„Úsměv!" křikla jsem na Lokiho a vyfotila ho. Rozčíleně se na mě podíval, ale ignorovala jsem ho, fotila jsem všechny okolo, udělala si několik selfie, které vypadaly, jako bych spíš byla na dovolené. Výsledné snímky trochu připomínaly natáčení nějakého filmu o starověké civilizaci. 

„Co to děláš?" zeptal se mě Loki nabroušeně a telefon mi sebral. Držel ho jako cihlu.

„Dokumentuju aktuální náladu všech přítomných," pokrčila jsem na něj nevinně rameny. Nesnáší mě, vím to. Vidím to.

„Zařiď, aby můj bratr viděl pohybující se obrazy," přikázal a mobil mi zase s významným pohledem podal. Neviděla jsem důvod neposlechnout, možná bych takhle mohla poslat zprávu, ať jsou doma klidní. Začala jsem nahrávat a sledovala, co se bude dít v aréně.

Velká vrata vyjela nahoru a ve stěně arény najednou zela černá díra, velká jako dálniční tunel. Plné hlediště očarovaných Asgarďanů nadšeně vyčkávalo.

Dlouho se nic nedělo, ale pak se na světlo vynořily dvě velké tlapy. Mohutné jako medvědí, ovšem vzhledově ryze kočičí.

A na světlo vystoupil liger.

(EDIT 2021: Tohle vše (KATE, GOD) bylo napsáno v roce 2015, což znamená, že se o kamenech nekonečna teprve kdesi zmínili, rozhodně nebyla ve filmech vysvětlena celá jejich podstata, možnosti, schopnosti atd. proto berte vše, co se toho týče s nadhledem. Zkuste si představit, že to čtete poté, co vyšel Iron man 3 a Strážci galaxie 1)