*Kate - řídící místnost - dvě vteřiny po příchodu Lokiho*

Celou řídící místnost na moment zaplavilo hrobové ticho. Nikdo se neodvážil ani vydechnout, jenom jsme čekali, co se bude dít dál. Jako by ho naše reakce mohla pobouřit a změnit jeho zlomyslné plány  v ještě zlomyslnější. V tu chvíli jsem námi pohrdala, pokud se mu někdo mohl postavit, byli jsme to my, ale my se báli jenom pohnout. 

Loki se nadšeně rozhlédl po všech přítomných, ale na mě řada nedošla. Naštěstí. Tak nějak u toho vítězně cenil zuby. Plná obav a jsem střelila pohledem po Thorovi, který ani nemrkal, jak ho Lokiho zjevení vyvedlo z míry. Zamlženým pohledem svého bratra sledoval, ale mlčel. Pomyslela jsem si, že než plakat nad tím, jak mu bratr vstal z mrtvých, mohl by po něm hodit kladivo a nasadit mu klepeta. Ale jako by ho to ani nenapadlo.

Místností se rozběhl jeho ujetý smích, párkrát těžce vydechl. Jako by sám nevěřil, že se musem povedlo dostat. 

„Zdravím," pronesl vznešeně a rozpřáhl ruce, jakoby nás chtěl všechny vřele obejmout.

Lillith už byla v bezpečném sevření Jane, která byla v bezpečném sevření Thora. Obě se divoce mračily na nově příchozího.

„Bratře, proč jsi přišel?" zarecitoval Thor, ale vypadal, že mluví vážně.

„No přece navštívit tvou malou rodinku." Loki nebezpečně naklonil hlavu a mně zdřevěněly nohy, tohle nebude vůbec pěkné.

Thor si taky nejspíš uvědomil, že ačkoli se Loki neprojevuje násilně, tohle je útok. Proto bez sebemenšího momentu překvapení hodil po návštěvě kladivo. To ovšem proletělo skrz Lokiho tělo a srazilo agenta opodál. Škaredá rána. Okamžité bezvědomí. Opatrným tempem se kolem něj srotili další agenti a v absolutní tichosti ho odnesli z místnosti. Nikdo jim nebránil, pro Lokiho nebyli důležití. 

„Co tady děláš?" křikl po něm Thor. To nás zajímalo všechny, avšak na takové klasické otázky padouši málokdy odpoví. Nebo následuje výsměch, jako třeba teď.

„Co tady dělám? Přišel jsem si pro tvé utrpení," zasyčel na něj, trošku to dramatizoval, ale jeho slova měla chtěný účinek - trnuli jsme hrůzou. Loki začal pomalu obcházet mohutný stůl, aby se dostal blíž ke svému bratrovi. Bohužel hned vedle nich stála i Zoey. Viděla jsem, jak moc jí sebeovládání stojí, potila se, klapala, ale vydržela to. Jakkoli jsem předtím nevěřila její vnitřní síle, teď mi ji předvedla.

Loki došel až k nim a natáhl prsty ke smrtelně vážné Lillith. Thor si svou rodinu včas skryl za záda, takže Lokiho ruka, zůstala kdesi napůl cesty. Byl sice pouhou iluzí, ale to neznamenalo, že jim nemohl ublížit.

„Přišel jsem ti všechno vzít," zašeptal s nevinným pohledem do bratrových očí, ale hned na to se zasmál. Thor po něm hrábl, ale bezvýsledně.

Loki se mu krutě smál. Pak ale jeho tělo zakmitalo a on tam stál doopravdy. Poznala jsem to podle toho, že nově svíral tyč s modře zářícím koncem. Musel stát vedle své iluze celou dobu, jenom jsme ho neviděli. Nikdo to nestihl ani vstřebat, natož něco udělat. Loki se tyčí prudce rozmáchl a Thor proletěl skleněnou stěnou. V místnosti se strhla vichřice, jako by ponorka nabírala vodu, my nabírali vzduch. Papíry poletovaly a tvořily víry. Loki bryskně popadl Jane za zápěstí, a aby odešel plně využit, popadl za zápěstí i Zoey.

Jakmile tak udělal, netrvalo mi rozhodování ani vteřinu. Bezmyšlenkovitě jsem vyrazila vpřed. Nevěděla jsem, co s nimi měl v plánu, ani jak by mohl můj náhlý útok odrazit, nebyl čas na to myslet, už tak jsem to nemusela stihnout.

Místnost rozzářilo bílé oslňující světlo a já už myslela, že je nestihnu. Nabíralo na intenzitě stejně jako já na rychlosti. Už jsem ani neviděla na cestu, oslepená Lokiho zářivým kouzlem. Vběhla jsem tam, kde jsem je tušila. Jane s Lillith se divoce zmítala v Lokiho sevření, slyšela jsem její zlostný křik. V poslední chvíli jsem do ní silně kopla, zároveň jsem zaryla nehty do Lokiho sevření tak, aby pustil. 

Steve měl stejný nápad, akorát přiběhl o vteřinu později a vrazil do mě, ovšem mě už pevně svírala Lokiho štíhlá ruka. A najednou jako by nám pod nohami vše vybouchlo a my stáli na poklopu od kanálu, který nás vymrštil do vzduchu.

Představila jsem si, jak mi asi poletují škraně pod nápory vzduchu, cítila jsem, jak Steve klouže z mojí ruky, právě jsme prolétávali šíleným duhovým tobogánem a já tak nějak tušila, že kdybych ho teď pustila, už bychom se nikdy neviděli. Zaryla jsem do jeho zápěstí nehty.

A najednou to všechno přestalo a celá naše nečekaně poskládaná skupinka stála ve středu zlaté kupole.

Vítej na Asgardu, Kate, vydechla jsem v duchu.

***

Už jsem viděla vše jasně. Viděla jsem vyděšenou Zoey, zmateného Steva a podrážděného Lokiho. Pod nohami nám probleskovala přízračná duhová lávka a vzduch voněl jako kov a moře. Aniž jsme stihli cokoli říct nebo udělat, Lokiho hůl nám nasadila pouta z opravdického ledu. Bizardní. Ovšem svíraly mi ruce velmi těsně a při každém pohybu jsem cítila, jak mi prořezávají umělou kůži na šupinách. 

Bez jediného slova náš věznitel vykročil po lávce směrem k městu. Držel na za jakýsi řetěz a nasadil vražedné tempo. Jakmile jsme opustili prostor zlaté kupole, oddechla jsem si, protože ten vnitřek, přestože byl nehybný, působil dojmem neustálého otáčení. Dělalo se mi zle jako na horské dráze. Ovšem hned mě zase zamrazilo, protože venku stál obří týpek ve zlaté zbroji a s mečem v divokém rozmachu. Bylo by to celé parádní, kdyby nebyl pokrytý snad tunou ledu. Heimdall. Tak proto Bifrost stávkoval, obsluha zamrzla.

Docupkala jsem mezeru, která se mým šokovaným klopýtnutím vytvořila a ramenem se natiskla na Steva, byla jsem vedle něj trochu klidnější. Po chvíli jsme se přiblížili ke zlatému hradu nebo zámku, nevím ani jak to nazvat, protože to vypadalo spíš jako píšťaly od varhan.

„Pěkné bydlení," poznamenala jsem do ticha, které rušilo jenom šumění vody pod námi. Přecházeli jsme právě přes skoro průhledný most, který teoreticky nemohl být stabilní. Ovšem právě jsme sem doletěli po duze, nedivím se už ničemu.

Loki se na mě překvapeně ohlédl, nečekal takové narušení jeho dramatické chvilky. Nijak to ale nekomentoval. Pomalu jsem se ho přestávala bát, je to přece jenom obyčejný chlap. Možná kouzlí a lítá vesmírem, ale to jeho podstatu nemění. Ne? Nebo...

„Takže až konečně dojdeme k tomu zlatému komplexu trubek, co se bude dít?" chtěla jsem vědět a sama se napomínala, že tak riskuji. Ale nemohla jsem si pomoct, byla jsem naštvaná. Myslel si, že si jen tak přijde a unese nás? Omyl, nejdřív ho pěkně naseru. Zda je to moudré... není, ale co už.

„Ztiš své myšlenky, smrtelnice," přikázal mi neskutečně podmanivým hlasem. Zněl méně strojeně než Thor, ale pořád jsem nebyla ohromená. 

„Zníš jako z toho nového filmu o kou...," začala jsem, ale Steve do mě drcnul, abych přestala šaškovat. Všimla jsem si, že jeho zápěstí jsou stejně odřená jako ta má, jenom jeho nechránily šupiny. Po prstech mu stékaly stružky tmavé krve. Nebylo jí moc, ale lekla jsem se.

Loki v čele si povzdechl, nad mou ukecanou postavou. Vůbec se mi nelíbil jeho přístup k vězňům. Až narazím na schránku na vylepšováky, hodím tam pěkně ostrý vzkaz.

„Kde máš svojí náčelnickou přilbičku? Tu s těma velkýma rohama?" chtěla jsem vědět, protože byl většinou zobrazován s ní.

Ignoroval mě, nebo se o to aspoň snažil a dál kráčel tím svým zabijáckým tempem. Zelený pláštík vlál na jeho vysoké postavě a černé vlasy se podezřele leskly, pokud si na ně něco nedává, tak fakt nevím, jak to dělá. Navíc Thor je vždycky takový trochu zacuchaný, takže to nebude božská přirozenost.

„Používáš kondicionér?" žasla jsem a tak trošku vyděšeně zastavila, když se ke mně prudce otočil. Na jeho tváři hrál ten typický vynervovaný výraz, který má hodně mých přátel už v malíku.

„Tak poslouchej, ty zakrslá pozemská dívko," dorázoval ke mně, až řetězy zarachotily a do středu čela mi připleskl svůj dlouhý ukazováček. Jeho ruce mě opravdu fascinovaly, ještě jsem neviděla nikoho s tak dlouhými prsty. S těmi se na klavír musí hrát jedna báseň. Možná proto vypadá jejich hrad jako varhany, třeba jsou zarytí fanoušci klávesových nástrojů.

Jeho poznámka mě trochu urazila, nebyla jsem zas tak malá, i když to mezi těmi třemi dlouhány, dokonce i Zoey, nebylo úplně zřejmé.

„Mým plánem bylo vzít bratrovi lásku a dítě, ovšem místo toho mám tady vás tři. Měl jsem pro ně připravenou rychlou smrt, ale s vámi asi udělám pár změn," zavrčel mi výhružně přímo do obličeje, takže jsem cítila jeho dech, doufala jsem tak v další námět na popichování, ale voněl po exotickém ovoci. Nedalo se nic vytknout. Povzdechla jsem si.

„Tím pouze připomínáš, jak špatný jsi taktik," podotkla jsem, ale dál už jsem byla zticha. Prošli jsme prázdnými ulicemi až k mohutné bráně, kterou bez řečí otevřeli a pustili nás dovnitř. Tady byli vojáci i obyčejní lidé a všichni nás sledovali.

Proč nebojují o svou svobodu? Proč ho dobrovolně poslouchají a nic nedělají? Hledala jsem smysl mezi vším tím chaosem. A pak jsem to našla. Našla jsem tu podobnost. V očích.

Modrá. Byla úplně všude.