*Kate - Washington - pátý strom východní aleje*

Půl hodiny jsme se se Stevem váleli v trávě a užívali si čerstvého slunce, než za námi došel hlídač a sdělil nám, že se chováme lehce nevhodně na to, že jsme na veřejném místě a turistické atrakci. Možná si myslel, že jsme nějací pobudové, nevím. Oba jsme na něj s úsměvem hleděli z trávy a ani se nehnuli. Slunce nám svítilo přímo do očí, takže jsme se ksichtili, až to vypadalo, že se mu posmíváme. Což byla pravda. Měla jsem dobrou náladu  a ani jeho hlasité pohoršení mi ji nemohlo pokazit. Stevovi samozřejmě zůstala nějaká ta slušnost, takže po chvilce mužova naléhání souhlasil, že odejdeme. 

To bych tam ale nesměla být já. Ztěžka jsem se zvedla a ladně se vznesla nad zem, což starému muži vzalo všechen vítr z plachet. Jak chcete vyhodit z parku někoho, kdo před vámi bezostyšně levituje. Steve nebyl rád, že jsem hlídače tak vyděsila, ale pořád se usmíval. 

Chvilku jsme se ještě procházeli a brebentili, načež jsme oba usoudili, že bychom se mohli vrátit a zjistit, čeho se vlastně týkala ranní  porada. Steve si zavolal letoun, ale já měla ještě v plánu stavit se na byt pro naše zanedbané mazlíky. 

Z Washingtonu do New Yorku je to kolem dvou set kilometrů, takže jsem se ráda nechala svézt. Tam už na mě ale nečekali, protože základna SHIELDu během našeho zevlování pomalu doplula do rozumné a pro mě i doletové vzdálenosti od bytu. Naštěstí. Meow se celý můj sólo let mrvil na mém rameni a jako by nemohl být klidný robotek, házel sebou při každém poryvu větru. Francis z naše výletu taky nadšený nebyl. Ale to by nebyla žádná rybka 7000 metrů nad zemí, takže své hysterické plavání ze strany na stranu měl omluveno.

Když jsem přistála u výpusti, musel to být pohled vskutku nezvyklý. Holka, co přiletěla bez jakékoli (viditelné) letecké výbavy s kočkou na rameni a skleněnou koulí v ruce, která byla obalena celofánem, aby rybka nevyskočila za letu ven. Hlídka to však nestihla komentovat a radši mě rychle pustila dovnitř.  

Jakmile jsem byla v bezpečí a teple základny, shodila jsem ze sebe nespokojeného Meowa, vážil snad tunu. Jen ať si jde pěkně po svých robotlapkách. Došla jsem do zasedačky, kde se předtím konala porada, ale už tam nikdo nebyl. Jenom Bruce a Zoey seděli pohodlně opření a v dobré náladě vedli rozhovor. Oba viditelně fascinování. 

„Dobré ráno," zvolala jsem, když mě  uviděli. „Copak děláte?"

„Povídáme si," usmála se spokojeně Zoey, ale nic bližšího neřekla. A já nevyzvídala, byla jsem ráda, že se toho někdo ujal, bylo na ní vidět, že se jí hrozně ulevilo, že o své kočičí podstatě může volně mluvit. Nechtěla jsem je rušit, tak jsem se jenom usmála a na vedlejší stůl odložila akvárko, abych do plastové fólie mohla udělat prstem pár děr. Aby se náhodou drobek nepřidusil. Meow vyskočil hned vedle něho a dal se do očichávání Francisova domečku. Bože, dělal, jako by byl skutečný kocour. 

„Panebože, dej tu kočku pryč!" zakvičela náhle Zoey a vyskočila ze židle.

Polekaně z jejího rychlého pohybu jsem na ni koukla. „Ty se ho bojíš? TY? Ty se bojíš koček?"

„Já ne, to ony vždycky začnou vyvádět!" naléhala, ale přestože Meow dál očmuchával akvárko, stála bezpečně opodál. 

Zvedla jsem klidného Meowa do náruče, neprotestoval, nebyl živý, bylo mu to jedno, a pomalým krokem se začala k Zoey přibližovat. Začala ustupovat, až neměla kam, tak ve skrývané panice vyskočila na otočnou židli.

„Kate," snažil se mi domluvit Bruce, ale měla jsem náladu malého rošťáka, takže jsem šla dál. Jakmile jsem byla až u jejích kolen, odhodila jsem kocoura na stůl hned před její židli, přesto dost daleko, aby z toho nutně neměla infarkt. Navzdory tomu, že na ni Meow hleděl jako buřt a vrněl, Zoey se rozhodla rychle zmizet. A protože byla na levné otočné židli, její nohy podjely a blondýnka se s vyjeknutím a naprosto úžasným akrobatickým saltem dostala na zem. Ovšem místo očekávaného vyplesknutí na obličej dopadla na všechny čtyři. Miluju kočičí reflexy.

„Ta kočka není živá, Zoey," uklidňovala jsem ji, když se bleskově postavila do obranné pozice. S tím pádem jsem si nelámala hlavu, přežila, když se mnou přistála ze tří metrů na prašnou zem v parku, přežije i tohle.

„Ale vždyť..." zaváhala.

„Meowe, transformuj se!" přikázala jsem mu a s potěšením sledovala, jak se stáčí do kuličky.

Zoey k němu nevěřícně došla a popadla do ruky chlupatý tenisák. „Jak?"

„Látka nahrazující maso je z 90% stlačitelná a nanošupiny se dokáží stočit do velikosti mince," asi tomu moc nerozuměla, i když jsem se to snažila podat jako laikovi.

„Co jsou nanošupiny?" zeptala se po chvilce a sedla na onu zrádnou židli. Slovo nanošupiny vyslovila téměř po slabikách, jako kdyby to byl cizí jazyk. 

„Moje tělo je jimi celé pokryto. Prostě hodně malinké šupinky kovu zapojené do sebe. Proto jsi mi nemohla ublížit, když jsme se potkaly," usmála jsem se a rozvlnila své šupiny tak, jak to samy dělají, když se restartují. Zoey vydechla, napůl ohromeně a napůl zaraženě. Banner chápavě pokyvoval hlavou a prohlížel si stočeného Meowa. 

A pak se z ničeho nic ozval křik. „Kate!" 

Zmateně jsem se obrátila do chodby. Byl to chlapecky křik, ale co by tady dělal malý kluk? Ale pak jsem ho uviděla a najednou to dávalo smysl. „Parkere!" vyskočila jsem ze židle a hnala se ho obejmout. „Hrozně dlouho jsem tě neviděla, panebože ty jsi velký!" vykřikla jsem. Byl už o pár centimetrů větší než já, taky už mu bylo třináct, puberta udeřila a on rostl jako z vody. 

Trošku se zastyděl, což bylo naprosto k sežrání. Jeho podoba na Tonyho byla odzbrojující.

„Pojďte se rychle podívat! Lillith lítá!" lákal nás všechny a mě táhl koňskou silou za rukáv kamsi do chodeb základny. Za sebou jsem slyšela těžký dupot Bannera i tiché pelášení Zoey, všechny nás zajímalo, co tím Parker myslel.  

Doběhli jsme do jedné ze společenských místností, kde Avengers trávili většinu času, když se zrovna neděly katastrofy. Podlahu kryl nízký černý koberec a po prostoru byly rozestavěny čtyři pohovky a několik křesel. Jakmile jsme uviděli, co se před námi děje, brady nám padly ke kotníkům. Vysmátá Lil se poklidně vznášela ve vzduchu. Jane se pro ni marně natahovala a Thor jenom kulil oči. 

„Co to je?" podivila jsem se a neodvážila se ani pohnout, aby ten zázrak nezmizel. Lillith se na mě podívala, těma chytrýma očkama a zamávala mi. Byl to divný pocit, takové stáří a inteligence v jejich duhovkách, klid a jistota. Když jsem jí zamávání oplatila, zasmála se a já vzlétla.

Zatajila jsem dech, toto létání bylo jiné, naprosto nekontrolovatelné a nepopsatelně pohodlné. Tentokrát mě netáhla vzhůru má kovová šlupka, jednoduše jsem zažívala stav beztíže. Dokonce jsem viděla, že mi kolem brady lehce poletuje řetízek. Ostatní ten rozdíl taky poznali, snad z mého vytřeštěného výrazu nebo řetízku, každopádně se nikdo nehnal mě nějak zachraňovat. 

„Lillith! Pojď dolů!" vykřikla nešťastně Jane, jakoby jí snad takhle malé dítě mohlo rozumět.

„Já chci taky!" křičel nadšeně Parker. A jak si přál, tak se i stalo - vznesl se hned kousek vedle mě. Tohle mu přece nemohla rozumět! Nakonec létali úplně všichni v místnosti a pomalu jsme plynuli do chodby a hlavní místnosti. Kolemjdoucí na nás vytřeštěně koukali a rychle nás obíhali. Někteří ovšem neunikli a připojili se do balónkového průvodu.

„Co to má znamenat?" rozlehl se mi v uších Furyho hlas, opět naprosto klidný.

„Řekla bych, že Lillith objevila nějaké schopnosti," oznámila jsem mu zkresleným hlasem, protože jsem mu zrovna prolétávala kolem obličeje hlavou dolů. Reagoval tak nějak neurčitě, jak to umí snad jenom on. Děla se sice podivnost, ale ne dost velká, aby ho to příliš rozhodilo. Nechal nás plout před ním a beze slov nás sledoval chodbou.

O pár metrů dál se Steve objevil ve dveřích a nasadil jeho oblíbený typ udiveného výrazu. Takový ten „Och" nebo spíš „No páni" nebo třeba ten novější „Kriste!". Každopádně byl dost překvapen. Chtěla jsem mu to trošku nastínit, aby mu ten výraz už nezůstal, ale když jsem se k tomu nadechla, Lillith mě jako hadrovou panenku odhodila do zdi. Byla to dost pecka, ne že ne. Nejspíš jí jen uletěla ruka. Na druhou stranu zbytek poletujících se zdál být v klidu.

Dopadla jsem na zem, opět vázána gravitací a oklepala si kraťasy. Tento týden by měl někdo sepsat do knihy kuriozit, pomyslela jsem si. Já, Steve a Fury a pár zvědavých agentů jsme doprovodili celou skupinu poletujících do řídící místnost, kde se začali pomalu snášet k zemi. Byli z toho trochu v šoku, ale smáli se. Jane teda měla v očích hrůzu, ale jinak to vypadalo na veselou anekdotu pro podzimní večery.

A pak se bez sebemenšího varování celá loď zatřásla a všichni padli na kolena, Francisovi vyšplouchl snad litr vody a vyvalil se na Furyho boty. Zdál se být naštvaný, v duchu jsem zajásala. Ovšem moje zlomyslná radost nevydržela dlouho, celou místnost zalilo jakési ostré světlo. Tak silné, že mě jediný pohled oslepil a každý nádech mě prosycoval větším teplem.

Na moment jsem myslela, že se mi to jenom zdá, halucinace nebo podobná sranda. Ale když světlo zmizelo a já rozmrkala černé fleky, srdce mi vynechalo jeden úder.

Před námi stál sám Loki.