Probudila jsem se přesně v devět ráno. Vzpomínala jsem si, že jsem odpadla ve skleněné místnosti na střeše, proto mě zmátlo, že jsem ležela pěkně zakrytá ve své posteli. Posadila jsem se a protřela si oči. Pokoj byl prázdný, Steve byl pryč. Když jsem si vzpomněla, co jsem včera dělala, věděla jsem, že jsem ho zklamala. Cítila jsem se hrozně.  

Navíc mě bolelo celé tělo, jako bych prodělala chřipku. Mé tělo se včerejšímu výstřelku asi těžce bránilo. Podlaha byla naštěstí teplá, tak jsem zvládla cestu do koupelny bez větších nepříjemností. Ranní sprcha, úprava vlasů i obličeje. To vše jsem stihla za krásných dvacet minut. Skleněné oči jsem ignorovala, nebyl čas na pláč. Byl čas běžet a vše se Stevem urovnat. Chtěla jsem vypadat hezky, ale nakonec jsem se oblékla do obyčejných černých kalhot a černého trika. 

Na chodbě bylo děsivé prázdno, což bylo zvláštní. Už od sedmi tam většinou pobíhaly davy agentů a hlasitě dupali, snad aby mě předčasně vzbudili. Dneska nic. 

Došla jsem do haly, kde se konala porada, kterou jsem zaspala. Byl na ní dokonce Tony i Bucky, jenom já jsem chyběla. A jak jsem rychle zjistila, ani Steve tam nebyl. Jakmile jsem se k nim přiblížila, hovor ustal a všechny pohledy střelily ke mně. 

Málem jsem se hanbou propadla. „Nevíte, kde je Steve?" zeptala jsem se a snažila se nedat znát, jak moc mě jejich odpověď děsí. Na jednu stranu nešlo o nic tak hrozného, malé uklouznutí s návykovou látkou a trochu nepatřičné dotýkání s jeho nejlepším kamarádem. Na stranu druhou jsem věděla, že být na jeho místě, zuřila bych. 

„Šel si zaběhat," odpověděla mi konečně Natasha, která seděla od Bruce, co to jen šlo. Vzpomněla jsem si, jak jsem se jim do toho včera zamíchala. Jen jsem doufala, že mám pravdu a  Natashu tenhle strach pustí. 

„Kam?" zeptala jsem se podstatně zmatená. Prohání se jako vítr po chodbách nebo je snad na přistávací ploše základny?

„Na zem," Fury se na židli vytočil čelem ke mně. Kupodivu dnes na sobě neměl svůj kožený plášť, kterým měl namluvit okolí, že vůbec není podivín. Když se nad tím tak zamyslím, kde takový ohoz vůbec vzal? Výprodej staromódních hábitů v Příčné ulici? Nebo okradl piráty z Karibiku?

„Odletěl? Kdy?" chtěla jsem vědět, protože bych mohla zjistit od provozu, kam letoun dosedl. Připadala jsem si trochu jako stíhačka, ale musela jsem s ním probrat, co vlastně viděl. 

„Ne, vyskočil s padákem asi čtyři hodiny zpátky někde nad Washingtonem," vyvedla mě z omylu Natasha a já se uchechtla. Jo, jasně. Ze 7 000 metrů a s padákem. Ha, vtipný. Ovšem její obličej mě utvrdil v tom, že o ironii si můžu nechat jenom zdát. 

V šoku jsem pozvedla obočí, rychle poděkovala a vyrazila pryč. Dokud mě mohli vidět, šla jsem rázně, ale v klidu, ale jakmile jsem zabočila do chodby, hektickým sprintem jsem vystřelila k výpusti. Výpusť je místo, kudy se můžete dostat na přistávací plochu a kde stojí hlídka, aby vám vysvětlila, že v 7000 metrech to není nejlepší nápad.

Když jsem jim řekla, že letím na zem a nemám rezervovaný letoun, dělali trochu kůžičky, než se nechali přesvědčit, že to je bezpečné. Ještě minutu jejich blbých keců a nepodařených vtípků a prostřelila bych si otvor do zdi. Čerstvě vytočená jsem doběhla k okraji přistávací plochy a koukla se dolů. Na míle daleko se lesklo moře a pevnina nikde. Každopádně čtyři hodiny zpátky tam nějaká být musela, jinak by Steve neskočil. Aspoň jsem v to doufala. I když jak ho tak znám, rychlostí motorového člunu by dopádloval na pláž.

Střemhlav jsem se vrhla ze základny a slastí zavřela oči. Prudké nárazy větru mi čechraly šupinky a já měla pocit, že konečně něco cítím. Lidé se neustále chrání před okolím. Bolest, tlak nebo kapky deště nejsou vítané. Schovávají se před nimi a neví, o co přichází.

Pokud byl Steve skutečně ve Washingtonu, věděla jsem přesně kam jít. Vyrovnala jsem pád do tryskového letu a jako splašená jsem vyrazila ke svému cíli.

***

Let do Washingtonu byl téměř bleskový, přistála jsem před světoznámým obeliskem vedle nějaké vodní plochy a Bílého domu v dáli. Člověk by toužil po prezidentském křesle už jen proto, aby mohl bydlet na takovém místě. Takhle v létě už bylo docela teplo a lidé, většinou turisté, už se v okolí pochybovali. Doufala jsem, že můj přílet nikdo nezaznamenal. 

Sedla jsem si pod jeden stromů vedle vodní plochy a čekala na běžící tečku. Spíš sprintující. Nebo letící? Proboha proč běží tak rychle?! V takové rychlosti si mě v životě nevšimne.

Ovšem to by nesměl být on, aby kolem sebe neskenoval prostory. Když mě uviděl, zpomalil, až zastavil. Trošku zmateně na mě koukal a já znejistěla. Celou dobu jsem byla hrozně klidná, nebo aspoň do jisté míry, ale teď... teď jsem trošku litovala, že jsem si nepřipravila žádnou omluvu. Jak mám vůbec začít?

Sledovala jsem ho, jak jde pomalu ke mně, rozmotávající si látku ze zápěstí, která asi sloužila jako potítko. Oba jsme se vyhýbali očnímu kontaktu. Rychle jsem připravovala projev. Musíme si promluvit. Ne. Měla bych se ti. Ne. Asi bychom měli. Ne.

„Co tady děláš?" zeptal se s pohledem do ostrého slunce a strčil si pruh látky do kapsy od tepláků.

„Přišla jsem za tebou," řekla jsem a hlas mi přeskočil. To se hold stane, když dlouho mlčíte. Odkašlala jsem si.

„Proč?" chtěl vědět, i když moc dobře věděl proč. Ale tak nějak jsem se na něj nedokázala zlobit, když jsem se vlastně přišla omluvit.

„Protože bychom si měli promluvit o včerejšku," odhodlala jsem se to konečně říct. Zády jsem se zapřela do kůry a koukla na něj. Zatím perfektní, pokračuj!

Zatnul zuby, takže se jeho čelisti pod kůží divoce pohnuly.

„Co na tom chceš řešit?" zeptal se a stále v klidu postával kousek přede mnou. Zdál se odtažitý a chladný.

Zarazila jsem se. Chápala jsem, že se ho ten večer mohl dotknout, ale to byl vážně tak moc naštvaný? Nikdy se nezlobil až takhle. Zmatením jsem nakrčila obočí a vstala, abych nebyla v tak podřadné pozici. Moc to nepomohlo.

„Chci to vysvětlit," založila jsem si ruce a upřeně na něj koukala.

„Není třeba, chápu to," zabručel a koukl na osamělého běžce v dáli.

„Tak to mi to potom vysvětli," vyzvala jsem ho už trošku podrážděně, tohle jeho chování pro mě bylo nové a nelíbilo se mi. Navíc sám neví, jaké mají Tonyho komínky sílu, nikdy nic podobného nezažil.

„Včera jsi políbila Buckyho." Podíval se na mě zpříma s naprosto lhostejným výrazem. Moje zloba v ten okamžik pohasla. Jako vánek hasící jasnou svíci. Nechtěla jsem se s ním hádat. Myšlenka, že by se takhle choval už napořád, mi vháněla slzy do očí, ale neoblomně jsem je zadržela.

„Zlobíš se," zašeptala jsem. Nebyla to otázka, ale konstatování skutečnosti. Po mých slovech koukl do dálky a přemýšlel.

„Ne, nezlobím," vydechl znaveně, ale já nejsem žádný idiot, tohle mu prostě nezbaštím.

„To nebaštím," pronesla jsem a přimhouřila oči. Omluva mi šla opravdu skvěle.

„Jak by bylo tobě, kdybys mě takhle našla s tvou kamarádkou?" vypálil najednou, až jsem zamrkala překvapením. Argumentoval přesně tím stejným, jako já ještě na základně. 

„Bylo by mi hrozně. Ale já Buckyho nepolíbila... sotva jsem se ho dotkla," protestovala jsem a snažila se vysvětlit mu něco, o čem byl už dávno skálopevně rozhodnutý. 

„Viděl jsem to," zamračil se na mě jako děd vševěd a já hlasitě vydechla.

„Vdechoval jsem do něj kouř," vysvětlila jsem mu a znělo to, jakoby to bylo to nejsprávnější na světě. Jako bych takhle denně zachraňovala tonoucí a nemohoucí. 

„Přes pusu," zabručel.

„Tony to tak udělal mně. A jak myslíš, že k tomu přišel ten agent?!" Rozhodila jsem rukama, abych dodala slovům na přesvědčivosti.

„Ty jsi zlíbala všechny tři?" vypadlo z něj s hrůzou. Vykulila jsem oči.

„Ne! Buckyho jsem se skoro ani nedotkla a Tony se vrhl na mě, no, ten je vždycky hrozně extrémní, ale je to můj otec, proboha!"

Řekla bych, že tím pištivým hlasem jsem tomu moc nepřidala, ale už jsem z něho byla zoufalá. Nevidí nic kromě toho obrázku, kdy se přibližuju k Buckyho hlavě. 

„A ten agent?" zeptal se se zdviženým obočím.

„Tony," zalhala jsem a doufala, že to nepozná. Časem mu to asi budu muset říct, takové věci se vždycky profláknou, zvlášť když někdo Tonymu řekne, že líbal chlapa. Ne! Nelíbal, jenom vdechoval kouř!

Zdálo se, že si vše urovnává v hlavě, trvalo to dlouho, zase tolik novinek jsem mu neřekla, ne? Po nekonečném tichu si povzdechl a svalil se do trávy vedle mých nohou. Váhavě jsem si sedla vedle něj.

„Takže dobrý?" zeptala jsem se ho váhavě a udržovala mezi námi nepříjemnou vzdálenost.

„Co mám s tebou dělat, jen už to prosím nedělej," laškovně se na mě usmál. Nijak jsem v sobě nepěstovala touhu líbat lidi na potkání, čili jsem v jeho přání neviděla problém. 

„Nemám to v plánu," souhlasila jsem. Za což jsem si vysloužila nedůvěřivé odfrknutí.

„Blázne," drcla jsem ho za trest do ramene, ale bylo to, jakoby do něj narazila moucha, takže se rozesmál ještě hlasitěji. Silně jsem ho praštila do žeber, ale jeho to prostě lechtalo a mě nezbylo než to vzdát. Šupiny na něj vytahovat nebudu.

Nabručeně jsem ležela, ruce zkřížené na prsou a vysunutý spodní ret. Myslel si o mně pěkné věci. Celý můj výzor mu přišel asi zajímavý, protože se převrátil na bok a jednou rukou si podepřel hlavu. A zíral.

„Co je?" chtěla jsem vědět, protože nešel ignorovat.

„Miluju tě," řekl s takovou lehkostí, jakoby mi oznamoval, že koupil chleba. Vždycky, když začne hrát na city, povolím. Převrátila jsem se taky na bok, srazila ho k zemi a bez prodlev ho políbila. Cítila jsem, jak se mu koutky zvedají v úsměvu.

Když jsem se na moment odtáhla, abych si spravila vyhrnuté tričko, měla jsem možnost mu to říct. Říct jak se cítím, ale na to nebylo slovo, a tak jsem se musela spokojit s přijatelným univerzálem.

„Miluju tě."