Zdravíško! 

EDIT 2020: Divoká předmluva z roku 2015 raději smazána. Stručně jsem se v ní pokusila sdělit, že doufám, že se vám kniha bude líbit. ♥

**Kate**

„Slečno Starková, můžete na moment?" ozval se profesor od svého stolu a prstem mi naznačil, abych přišla blíž. Neumělecky jsem shrnula zápisky do tašky a poklusem za ním přispěchala. Možná jste si všimli malé změny ve jméně, Tony neústupně trval na tom, že se musím zbavit příjmení, které mi dala má matka, a přijmout to jeho. Moc jsem neprotestovala, protože Mosley bylo stejně jenom falešné krytí.

„Ano, pane?" ohlásila jsem se jako vzorná studentka, což jsem kupodivu po celé dva semestry byla. 

Celou minutu se s brbláním přehraboval v hromadách papírů, které si na každý seminář přitáhl a zase odtáhl, aniž by použil víc než jeden. Byl to podivín, což okatě vyzdvihl svým „slavnostním" úborem, který si na poslední setkání se studenty vzal. Panu Brownovi je třicet pět, ale kostkovanou vestu nepochybně zdědil po svém pradědovi a manšestrové kalhoty barvy sépie zase po matce. Trochu mi připomínal doktora Bannera, když jsem ho poprvé potkala. Jako by geniální lidé už neměli v hlavě místo pro vkus. 

„Kam jsem to jenom... ahh, tady je to," řekl konečně a napřímil se. V dlaních držel zažloutlé složky s ohnutými rohy. Co to asi bude?

„Minulý týden jste chybě, jistě pro to byl závažný důvod, každopádně jste minula rozdělování letních projektů," oznámil mi a podal mi onu složku, která nepochybně skrývala zadání. 

Každý vyučující znal pravý důvod mé neskutečně velké absence a tolerovali to, i když jejich porozumění bylo nejspíš částečně či úplně vynuceno Tonyho štědrými dary. SHIELD si nárokoval nehorázné množství mého času. To byly pořád porady, menší akce a vývojové projekty rozmanitého vybavení. Za celý rok jsem se nezastavila. 

„Co to je?" zeptala jsem se a složku otevřela. U názvu projektu jsem polkla. Opatrně jsem k Brownovi vzhlédla, ale nesystematicky si rovnal papíry a dělal, že neslyší. Mým úkolem bylo sestrojit ten nejsložitější přístroj, co člověka může napadnout. Mohla bych být schopná sestrojit ho po mnohaletém výzkumu, ne během letních prázdnin. Profesor nám o něm říkal, zatím ho nikdo nesestrojil tak, aby vůbec fungoval.

Bylo to něco mezi strojem času a mikrovlnkou. Brnkačka.

„Lehké práce se rozebraly okamžitě, tahle vždycky zůstane, ale jelikož jste studentka navíc, připadla vám," objasnil mi, jak se věci mají. Povzdechla jsem si. Těšila jsem se, že se Stevem někam pojedeme, ale jak to tak vypadá, budu celé prázdniny trčet ve Stark tower a hrát si na šíleného vynálezce.

Brown za to ale nemohl, a tak jsem se na něj vděčně usmála. „Děkuju, přeji pěkné prázdniny."

„Vám také, slečno," rozloučil se a dál skládal stránky na sebe.

Vyšla jsem před univerzitu, přeskočila řetízek, který nám měl zabránit chodit po trávě, což mě vůbec neodradilo po ní běžet. Konečně volno! Škola byla úžasná, ale pauza byla rozhodně namístě. 

Po cestě domů jsem se rozhodla pro zastávku ve Starbucks, počasí si vyžádalo ledové kafe. Uvnitř to vonělo jako vždycky, kolem stěn seděli lidé a za vřískotu dlouhé fronty se snažili o četbu. Když jsme u té fronty, musím přiznat, že to tam vypadalo, jako by dávali něco zadarmo. Mohla jsem být tak třicátá. Podrážděně jsem si odfoukla ofinu z oči a pokorně se postavila na úplný konec. 

„Kate! Kate! Tady!" ozval se pokřik od pultu a já se instinktivně přikrčila, abych nebyla vidět. Poslední dobou pořád narážím na šílené fanoušky Avengers. V kavárnách jich je vždycky nejvíc. Když se ale nikdo nenahrnul pro fotku, opatrně jsem z řady vykoukla. Byl to Brandon. 

S úlevou na tváři jsem se zasmála na hnědovlasého výrostka u pokladny, který, ostatně jako vždy, rozdával kouzelné úsměvy. Vypadal jako pan modelín. Stačilo by jen chtít a už bychom se potkávali jenom na stránkách Vogue.

Předběhla jsem všech třicet lidí, kteří nesouhlasně bručeli, a vděčně dorazila k pultu.

„Zdravím," usmála jsem a nadšeně přijala dávno připravené ledové kafíčko. 

„Ahoj," oplatil mi úsměv a přijal ode mě bankovku

„Počkej, ještě ti vrátím," ozval se rychle, když jsem se díkem otáčela k odchodu. 

„Ale jdi, to máš za ten expres servis," usmála jsem se spiklenecky, zatímco jsem z kapsy vytahovala zuřivě pípající mobil. Přišla zpráva. 

Tony: něco mi řekni, cokoli

Já: porada?

Naposledy jsem se usmála na Brandona, který místo obsluhování naštvaných zákazníků koukal, jak odcházím.

Tony: koukám, že jsi teď i vědma

Já: chodím do školy, co jsi čekal

Tony: nic menšího jak pletení košíků z koňských žíní

Na místě jsem se zastavila a zprávu si znovu přečetla. Z koňských žíní? 

Já: jsi ve městě?

Tony: za dva dny

Já: stavím se

Tony: Fury na mě kouká, myslíš, že si všiml ze textuju?

Já: určitě

Tony: jde si pro mě, jestli se za dva dny nepotkáme, svolej NYPD, LAPD, TUPD, STPD, BDPD, Fxsijdsp

Usmála jsem se. Furymu z něho určitě naběhla cévka na čele. 

Já: uvidíme se za dva dny

Už mi neodepsal a já si domyslela, že Fxsijdsp nebude policejní útvar, ale výsledek přetahované o Tonyho telefon. 

Mezi kavárnou a bytem, kam jsme se před pár měsíci nastěhovali, ležela jediná pořádná zelená plocha celého města. Nezaměnitelný a přeplněný Central Park. V odpoledních hodinách je tam skvěle, slunce peče, děti si hrají, pejsci aportují a sportovci sportují. Bylo tam opravdu kouzelně, ale nadmíru horko, takže jsem se vymanila z proudu a zaplula mezi stromy. Byla to zkratka a osvěžení zároveň. Občas jsem se sice musela prodírat větvemi hustých keřů, ale nikdo tam nebyl, takže mi to prostě stálo za to. 

Když jsem si znovu usrkla, zastavila jsem se, protože jsem si cákla kafe do výstřihu. Kdybych to neudělala, asi by nakonec všechno dopadlo úplně jinak. Každopádně jsem to udělala a zaslechla šustění listí. 

Jsi uprostřed lesíka, nad tebou jsou miliardy listů, nezastavuj se a nebuď divná - napomínala jsem se v duchu a rozhodla se jít dál.

Jenomže se zvuky ozvaly znovu a mnohem zřetelněji. Připomnělo mi to jeskyni na Floridě, kde jsem našla Adriana. Zvuky byly reálné, ale tak nepřirozené a nehodící se, že člověk zpozorněl. Něco se dělo. Opatrně jsem vzhlédla do hustých korun, ale žádný nepřítel tam na mě nečekal. Samozřejmě. 

Ušla jsem pár kroků s tím, že se mi to muselo zdát, ale znáte mě. Nezkrotila jsem vlastní zvědavost. Odložila jsem kelímek do prachu a jediným skokem se dostala na nízkou větev.

Bezvadné, Kate, šplháš po stromech uprostřed New Yorku jako magor. A nejlepší je, počkej si, že to děláš, protože v parku šumí listy! No není to úžasné?

Zaplašila jsem jedovatý hlásek uvnitř mí hlavy a vyšplhala až do špičky stromu, kde byly větve tenké a nebezpečně ohebné. Rozhlédla jsem se po okolních stromech, vědoma si toho, že vidím ještě větší kulový než ze země. Nic podezřelého jsem nenašla. Nikdo tam nebyl.

„Nečekaně," zašeptala jsem naštvaně a slezla pár větví dolů. Tehdy to na mě skočilo. Hrozná rána do zad mě šokovala natolik, že jsem se nezmohla na odpor a i s tím na zádech jsem odletěla do křoví hluboko pod námi.

Za krkem se mi ozývalo hrozivé mručení, přeskakující až do děsivého řevu. Asi jako banda mrouskajících koček. Chlupy na krku se mi postavily hrůzou, chtěla jsem se otočit, ale byla jsem odmrštěna na nevelký plácek mezi keři. 

Přistála jsem v elegantní pozici lovce, čili na zadku, a konečně ocitla tváří v tvář útočníkovi. Tělem mi proběhlo odhodlání rvát se o život, ale když se můj nepřítel vyřítil z keře, obočí mi povyjelo nahoru. 

Byla to holka. Blonďatá hubená holka. Takové by se člověk těžko polekal, nebýt její tváře. Ta mě vytrhla z transu. Vycenila na mě dvě řady špičatých zubů s mohutnými špičáky a prskla. A ty její oči! Oči zelené jako tráva s panenkou tenkou jako jehličí.

První kapitolka za námi, snad se líbila a neskončíte jenom u ní. ♥