Máme tady další odvážnou autorku a já doufám že se vám bude i tento díl líbit.

Glosátorky: (Tessienka) a /EBBubeliny/

Legendy o upírech jsou pravdivé. Legendy o vlkodlacích jsou pravdivé. Legendy o měničích jsou pravdivé. /Měniči, zavaní to twilight./ Tak proč by nemohly být pravdivé legendy o andělech? O andělech smrti? Řeknu vám jednu věc.... Nejsou to legendy, je to pravda. Vím to. Jsem jednou z nich. Jmenuji se Dialona. Narodila jsem se roku tisíc devět set pět. Když mi bylo deset let, narodila se mi sestřička. /Tvým rodičům ne?/ O dva roky později jsem odešla z tohoto světa.

Byl krásný den, když jsem se vzepřela všem pravidlům andělů smrti a dala život jednomu dítěti a jeho matce (na co kazit krásný den, že?). Jeden z nich měl zemřít. Přežili oba. Jenže zákon je zákon a místo nich musel zemřít někdo jiný. Dítě se jmenovalo Renesmé a její matka byla Isabella (nějaký Twilight tady?). Jak už jsem řekla, musel zemřít někdo jiný. Podmínka byla, že to musí být někdo z jejich rodiny. /Co když je sirotek?/ Nemohla jsem toho dotyčného odsoudit, proto jsem všem našeptala, kde se mají setkat. Znala jsem jejich jména. Věděla jsem, kdo je kdo (jasnovidec?)... /Ne četla knihu./

Všichni Cullenovi byli v tom domě, v obývacím pokoji. Rosalie a Emmett seděli na pohovce. Naproti v křesle se uvelebili Jasper s Alicí. Esmé a Carlisle stáli u okna a dívali se ven (takže Twilight.). Čekali návštěvu. Mě. /Veděli že tam dojdeš jo?/ Mysleli si snad, že přijdu po cestě? Isabella a Edward si na béžovém koberci hráli s Renesmé. /Hlavně že je béžový/

„To není dobré. Nevidím nejbližší budoucnost," prohlásila najednou Alice. Ok. Teď je ten správný okamžik se objevit. /PUF!/ Nechtěla jsem se zjevovat jen tak ze vzduchu, proto jsem se objevila v druhém patře a sešla jsem do obývacího pokoje po schodech. /Takže ne puf./ Nikdo si mě nevšiml (upíři si nevšimnou, když se jim někdo zjeví v domě? Podivné.).

„Ahoj," pozdravila jsem je tiše. Všichni okamžitě vyskočili a postavili se do obranného postoje před Isabellu, která v náručí svírala malou Renesmé.

„Nebojte se, kdybych vás chtěla zabít, už byste byli mrtví," řekla jsem sebevědomě. /Pohodička ne?/

„Kdo jsi? Co po nás chceš?" vyštěkla Rosalie. /Na to že nemá ráda Jacoba je divné že štěká./

„Jmenuji se Dialona. Jsem anděl. Přišla jsem, abych odtud odvedla jednoho z vás. A to Isabellu nebo Renesmé." Nemusí vědět, že jsem anděl smrti. /Tak najprv je to někdo z rodiny a ted je to jedna z nich?/

„Nemají, jen tak náhodou, andělé pomáhat?" zeptal se Edward./Proto lidi jako já nejsou andělé./

„Jo..."

„Tak proč, sakra, mi chceš vzít zrovna toho, koho nejvíc miluju!" křičel na mě Edward. Asi to vědět potřebují. /Evidentně./

„Protože jsem anděl..." /A ona může všechno. Takže dvojitý cheeseburger a dietní colu prosím!/

„Prosím tě, vymysli si něco jiného," vyštěkla Rosalie. /Je levandulový králíček z reklamy Azurit./

„Nejsem obyčejný anděl. Jsem anděl smrti." Všichni Cullenovi zatajili dech. /Upíři? Vážně?/

„Ale proč...?" snažil se stále pochopit Edward. /Proč si to nepřečteš v její hlavě??/

„Nejde tady o to, jestli chci, ale..."

„Tak o co?!" zeptala se Rosalie

„O to, že musím. Nechala jsem je obě dvě žít. Tím, že obě přežily, se změnila budoucnost vás všech. Porušila jsem tím asi sto zákonů andělů smrti (Proč sto? Nestačil by jeden?)/Nééé 666./. A proto musí místo jedné z nich zemřít někdo jiný. Někdo z vaší rodiny." /Tak se už rozhodni kdo má zhebnout./

„Tak proto jsi sem přišla? Abys nám řekla něco takového?"

„Ne..." /Vlastně ano./

„Tak proč?" křikla na mě Rosalie. /Baví mě děsit upíry! Dráculu jsem vyděsila k smrti, druhé teda./

„Protože jsem nemohla nikoho z vás jen tak odsoudit k jisté smrti. Přišla jsem, abyste si mohli vybrat, kdo se za jednu z nich obětuje. /Už jenom jednu?/ Abyste náhodou neřekli, že nejsme fér, dávám vám čas do úplňku. To znamená, že na rozhodování máte dva dny." Už jsem se nenamáhala se složitým odchodem, a jen tak jsem zmizela. /Složitý odchod je vyjít do patra?/

Z nudy jsem pak vzpomínala na svou mladší sestřičku (Z nudy? Proč z nudy?) /Protože ze srandy to není ono./. Jak se narodila, jak jsme si spolu hrály. /V 10 letech vidět porod./ Jak mi v nevědomosti seděla na kolenou, když jsem odešla z tohoto světa. /Seděla na mrtvole?/ Jak ve svých osmi letech, když pochopila, co se mi stalo, přišla a plakala na mém hrobě. Jak ji v jejích osmnácti letech zmlátil ten parchant. Jak měla nový život, a jak si na něj nemohla zvyknout, a jak si zvykla. Jak jsem jí pomohla, aby potkala svou životní lásku, a jak mě přestala potřebovat. /Ukápne mi slzička./ Neuvědomila jsem si to, ale vzpomínala jsem celou noc. Pak asi v půl šesté mě někdo volal. Poznala jsem ji po hlase. Rosalie. /Halo? Ústředna? Blbne mi linka do podsvětí./

Objevila jsem se v jejím pokoji. /Tady je PUF!/ Stála u okna a volala k nebi moje jméno. /Esmeraldo! Esmeraldo! Aha to není španělská telenovela?/ Rukama se opírala o parapet. Její blond vlasy jí ležely na zádech. Na sobě měla šedé tepláky a světle modré tričko s krátkým rukávem. Na nohách měla obuty sportovní tenisky. /Tenisky jsou základ!/

„Halo! Tady jsem. Ahoj, Rosalie, prosím, říkej mi klidně Dio (Ahoj, jdu tě zabít, ale klidně mi tykej). Co potřebuješ?" Bože, ať to není to, co si myslím. /Dvojitý cheeseburger?/

„Jo! Ahoj. Chtěla jsem s tebou mluvit o... chci to udělat. Chci se obětovat za Renesmé." Nemám slov. Chce to. /Tyhle dvě věty v jiném kontextu davají úplně jiný rozměr./ Jenže... Podlomila se mi kolena. Zůstala jsem sedět na zemi a zírala jsem do prázdna.

„Dio? Dio?! Dio, jsi v pořádku?" Ne! Chtělo se mi zakřičet, ale jazyk mě přestal poslouchat. Pak mě někdo začal volat a řeč se mi vrátila. /Volala tě už předtím./

„Jo v pohodě, jen... já... promiň, někdo mě volá, musím jít. Promluvíme si o tom později. Dobře?" Nečekala jsem na odpověď a zmizela jsem.

Ten den si mě zavolali i Edward a Emmett. Vysvětlila jsem jim, že se mezi sebou musí dohodnout, kdo se tedy obětuje. Emmett se mi potom svěřil, že čekal, že první se k tomu přihlásí Rosalie, a že ho překvapilo, že se tak nestalo. Neřekla jsem mu pravdu. /Mlčeti zlato./ Neřekla jsem mu, že se o to Rosalie pokusila a že mám v plánu jí to rozmluvit. Jen ještě nevím jak (Tak chce je zabít, ale nechce jim to dovolit. Prapodivné.).

Objevila jsem se v jejím pokoji a doufala, že při našem rozhovoru jí nebudu muset říci pravdu. Byl večer. Slunce už dávno zašlo za obzor. /A už nebyl krásný den teda?/

„Jsem tady." Při zvuku mého hlasu sebou trhla.

„Jů (Rosalie by jů snad nikdy neřekla. :D) /Juu to mě pos*r!/! Tys mě ale vylekala. To se ještě nikomu nepovedlo. Takže... o čem jsi to chtěla mluvit?" Přešla jsem k posteli, na kterou jsem si v zápětí sedla a poklepala jsem na místo vedle mě. Pochopila. Posadila se a zadívaly jsme se navzájem té druhé do očí. /Nelíbejte se!/

„Já... ty... jen... jen... nemůžeš se obětovat!"

„A to zas proč?" vyskočila. (To si moc dlouho neposeděla.)

„Nedovolím ti to!" ignorovala jsem její otázku. /Já se lekla, že jí vyzná lásku!/

„Proč?!" zavrčela na mě ta slova. Nemůžu jí to povědět, ne pravdu. /Opět vrčí. Je fakt upír?/

„Už jsem řekla. Kdokoli kromě tebe!"

„Jenže já chci!" /A chci a chci a chci. Maminka mi řekla, že můžu!/

„Jenže já to nedovolím! Nedovolím, abys zničila mé skoro stoleté úsilí o to, abys přežila!" ruply mi nervy. Divila jsem se, že ještě nikdo nepřišel, protože teď jsme na sebe už křičely. (Hádka jako u manželů po 25 letech.) /Stačí někdy i 5./

„Tak proč ses o mě tak starala!?" Teď někdo rozrazil dveře a v nich stáli všichni Cullenovi. Zrovna, když jsem odhodlala to vyklopit.

„Protože jsi mladší a jsi moje sestra!" Nikdo v domě nedýchal. Nikdo v domě dýchat nepotřeboval. /Tak to jsi oglosovala sama! :D :D :D :D/

„Lžeš! Já nemám sestru! Měla jsem, ale ta..."

„Zemřela jsem, když ti byly dva roky. V osmi letech, když ses to dozvěděla, přišlas a plakalas na mém hrobě."

„Jo... teda ne! Moje sestra se nejmenovala Dialona." /Divné jméno./

„Jméno Dialona jsem získala až jako anděl. Mé pravé jméno zní, Caso. Italsky. Znamená to naděje," řekla jsem jí s úsměvem a slzami v očích. /Naděje a anděl smrti? Nedivím se, že ji přejmenovali./

„Caso, sestřičko moje!" (Ta jí uvěřila nějak rychle.) /Slzavé údolí zapomněla popsat./

„Rose, jsem tak ráda, že to už konečně víš." S těmito slovy jsem ji objala. Zbýval jeden jediný den.

Tu noc jsem se s Cullenovými velice sblížila. Byli moc milí. Carlisle měl pořád nějaké otázky a mé odpovědi si zapisoval do malého sešitku. Při zmínce o duších se k nám připojil i Edward. Vysvětlila jsem jim, že duším upírů říkáme ztracené, a že některé uvázly mezi nebem a zemí a některé mezi peklem a zemí. Taky jsem jim řekla, že pořád existuje naděje na to, aby se ztracená duše dostala od pekla k nebi. /Da fuck? Nechápu./ Jo! A taky, že peklo vlastně ani není. Je pouze podsvětí. (Tak proč jsi ho o pár vět předtím nazvala peklem?) /Viz komentář výše. :D/

Do rána se rozhodlo, že obětní beránek bude Edward. /Beránek :D / Musela jsem taky přiznat barvu, že mě již nikdy v životě neuvidí. Rose zase plakala. Teda obrazně řečeno. /Jak může někdo obrazně řečeno bulet? Tím pádem jsou to je zvuky jak u astmatického záchvatu nebo jak?/ Bylo jí, i mně, velmi líto, že jsme se tak málo znaly, a že se už více neuvidíme. /Papa Lala, papa Pou, ne? Aha Teletubies je jinde./

„Až vezmu tvou duši, nebudeš nic vnímat. Až bude na svém místě, tak... zemřeš," rozdala jsem poslední instrukce. /Tak vnimá?/

Pak jsem už vnímala jen to, jak mizím a letím k Edwardově duši. Nebylo pro mě ani překvapení, když jsem ji našla mezi nebem a zemí. /Pro mě ano./ Pak jsem shlédla dolů na zem a viděla jsem, jak byli šťastní, a jak trpí. /Trpět štěstím, jak když ti dojde výplata, ale víš že musíš zaplatit účty. :D/ Právě v tu chvíli jsem dostala nápad. Obětovala jsem se. /Vždyť se obětoval on ne?/ Obětovala jsem se za to, aby byla moje malá Rosinka (to zní jako rozinka) v pořádku a šťastná. Když jste v nebi, víte vše. Já jsem věděla, že to, co jsem udělala pro celou rodinu Cullenů, bylo správné. Věděla jsem, že jediná oběť převážila všechny vraždy, kterých jsem se jako anděl smrti dopustila. /Tady ale nešlo o tvoji morálku ne snad? Řešili jsme Cullenovské prohřešky./

„Rose, obětovala jsem se, abys mohla ty i tvá celá rodina žít. Mám tě moc ráda." To byl poslední vzkaz, co ode mě moje malá sestřička slyšela.