Sbohem...

Z pohledu Adriena:

Stál jsem tam jako přikovaný, když mě obejmula a ještě více jsem byl šokovaný, jakmile mě i políbila.

,,Sbohem Adriene.", rozloučila se se mnou, přičemž se mi hluboce zadívala do očí a poté nastoupila do limuzíny. A já jenom viděl, jak mi už navždy odjíždí. Má princezna...

Takhle to přece nemůžu nechat!

,,Nathalie!", křikl jsem do na první pohled prázdného domu a čekal na odpověď své asistentky, která během chvilky také přiběhla.

,,Ano Adriene?", zeptala se mě a ani teď se to neobešlo bez toho jejího kamenného výrazu na obličeji.

Jak já ho nesnáším...

,,Přichystej limuzínu, jedeme na letiště."

Očekával jsem nějaké námitky, či jenom připomínky, ale nic z toho se nestalo. Místo toho jenom kývla a kamsi odešla. Fajn? Tak to proběhlo lépe, než jsem očekával....

Usmál jsem se pro sebe a čekal v sále na Nathalie. Mari, už si pro tebe jedu...

Z pohledu Marinette:

Tak, a jsme na letišti. Za 15 minut odlétáme a popravdě, vůbec se mi nechce domů. Pořád na něho musím myslet. Na Adriena..
Po tváři mi začnou téct slzy, ale naštěstí si toho nikdo nevšimne. Teda, zatím si toho nikdo nevšiml...

,,Ehm, odskočím si na záchod.", promluvím na svou asistenku, která na mě kývne na znamení souhlasu.

,,Ale rychle, za chvilku odlétáme."

Tentokrát jsem kývla hlavou já a hned poté odběhla na zmiňované WC. Jakmile jsem se ujistila, že zde nikdo nebyl, nic už mi nebránilo v tom, abych se rozbrečela.

Ale notak, Marinette, vzchop se! Určitě si v životě najdeš dalšího kluka, kterého budeš milovat!

Utřu si rukou slzy a pro jistotu si opláchnu celý obličej, aby nikdo nepoznal, že jsem brečela.

,,Nebo taky skončím sama s deseti kočkami.", zašeptám a konečně odejdu zpátky za svou asistentkou, která se zrovna netvářila moc nadšeně...

,,No kde jsi celou dobu byla? Vždyť nestihneme náš let!", rozzlobí se na mě a začne mě už hnát směrem k letadlu, nad čímž jenom hlasitě povzdechnu.

Připadám si, jako jednorožec, který přišel o svou duhovou sílu. To asi není normální, že?
Ach jo, jak já bych si dala nutellu...
Ta by okamžitě zahnala mou depku.

Už se blížíme ke schodům do letadla, když vtom mám pocit, že na mě někdo volá. To se mi asi zdálo...

Ledabyle jsem nad tím pokrčila rameny a chystala se vkročit na první schůdek do letadla, jenže to znovu uslyším.

,,Marinette!"

,,Co to sakra je?", otočím se za zdrojem zvuku a těkám očima po okolí, kdo na mě volá.

Z pohledu Adriena:

Cesta limuzínou překvapivě netrvala dlouho, takže jsem na letišti byl co nevidět. Teď ji ještě najít.

Hodlal jsem Mari za každou cenu najít, takže jsem i bez povolení ochranky prošel ochranným pásem a mířil na plac.

Jakmile jsem ji spatřil, myslel jsem, že chytnu infarkt.

Sakra, sakra, už bude nastupovat do letadla!

Okamžitě jsem na ní začal volat, ale marně, neslyšela mě. Asi bude potřeba víc zaječet...
Zhluboka jsem se nadechl a poté zařval z plných plic.

,,Marinette!"

Konečně se otočila!

Zamávám na ní, aby si mě všimla a doběhnu k ní.

,,Marinette, potřebuji s tebou mluvit!"

,,Ale já za chvilku odlétám!", namítla a chystala se už nadobro odejít.

,,To nevadí.", odpovím jí. Však to vůbec nevadí, ne?

,,No, já bych řekla, že to sakra hodně vadí.", uchechtne se, ale po chvilce se doopravdy rozhodne jít za mnou.

,,Tak mluv.", pobídla mě a ušklíbla se na mě.

Odkašlal jsem si. Tak jo Adriene, teď to nesmíš posrat...

,,Marinette, měla jsi pravdu, že jsem tě měl vyslechnout a věřit ti. Teprve když jsi odjela, jsem si uvědomil, co jsem to vlastně udělal. Choval jsem se jako naprostý idiot k té úplně nejúžasnější dívce pod sluncem. Miluji tě. Odpustíš mi?", usmál jsem se na ni a čekal na její reakci, přičemž jsem ignoroval pohledy lidí, co nás s napětím sledovaly.
Jenomže Marinette začaly po její tváři stékat slzy...

,,Ne, ne! Co jsem zase řekl špatně?", zmateně jsem jí sledoval a setřel jí rukou ty neposedné slzičky.

,,Prosím neplakej.", zoufale jsem se na ní podíval a obejmul jí.

Po tomhle už snad nebude brečet...

Marinette byla mým rozhodnutím hodně šokovaná. Stála na tom samém místě, neschopná žádného pohybu, ani slova. Už jsem se opravdu bál, že mé city neopětuje. To vše se změnilo, když mě nakonec taky obejmula. Ani nevíte, jak jsem si oddechl...

,,Taky tě miluju.", zamumlala mi do trička a v ten moment ostatní lidé začali jásat.

,,A jak moc mě miluješ?", začal jsem jí škádlit, přičemž jsem se na ni nepřestával usmívat.

,,Miluji tě tak moc, jako nutellu a jednorožce, a toho si važ.", usmála se na mě a v tu chvíli jsme naše rty spojily v jeden krásný polibek.

---
Ještě bude Epilog! :DD
Tak jak se vám líbila poslední ,,normální,, kapitola? :))
Budu moc ráda za hvězdičky a komentáře + do těch rovnou pište, zda by jste chtěli pokračování této knížky :)).
Toť vše ♥
Marinette740