Z pohledu Marinette:
Bez žádného odporu jsem mu obejmutí oplatila a nasála jeho dokonalou vůni.

---Ráno---
Jakmile se probudím, už mě nehřeje Adrienova hruď, nýbrž jenom matrace. Škoda...počkat..., co? Já si opravdu stěžuju, že tu není Adrien?
Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a vstala z postele. Chystala jsem se otevřít dveře a jít se najíst, žejo, ale pak jsem se zarazila. Nechci s ním sedět u jednoho stolu. Jakože chci, ale nechci.
Uchechtnu se a rozhodnu se, že půjdu pěšky a cestou si koupím někde snídani. Nedostatkem peněž opravdu netrpím...
Rychle se převléknu do oblečení, a to do červeného crop-topu a černých legín. No co, džíny si dneska nemusím brát, když není škola, ale i tak, kdyby mě viděla matka...na to radši ani nemyslet....
Když už si nazuju tenisky, popadnu poslední věc, co potřebuju, což je má černo-bílá taška přes rameno, ve které už naštěstí jsou důležité věci. Fajn, můžeme vyrazit!
Usměju se a otevřu své okno. Fajn, hlavně se nesmím zabít... Co nejopatrněji se snažím skočit na strom. A vida! Povedlo se! Úsměv se mi ještě víc rozšíří, když už sedím na stromě a co nejopatrněji se snažím také skočit ze stromu.
Uf, jsem dole! Oklepu si oblečení, jakmile oba dva skoky přežiju a pomalinkým krokem kráčím do centra města.

Z pohledu Adriena:
Jakmile se vzbudím, okamžitě vyskočím z postele. Ach, nemůžu na ní přestat myslet.
Zasněně se kamsi podívám a vypadám u toho, jako největší idiot, ale to je mi momentálně fuk. Musím jít okamžitě za ní! Kývnu na náznak souhlasu a rychle doběhnu ke dveřím, bráně do jejího světa. Bez jakéhokoliv klepání otevřu dveře, ale čeká mě šok. Ona zdrhla? Tak to teda ne! 
Rychle se otočím a zvolám směrem k otcovi. ,,Otče, nachystej limuzínu! Musím jít odchytit Marinette!" Úplně jsem normální...

Z pohledu Marinette:
Vstoupím do jedné z krásně provoněných pekáren, a tak neváhám a ihned dojdu k pultíku. Hm, tady to bude dobré.
,,Co to bude?", zeptá se mě mile prodavačka.
,,Jeden croissant.", odpovím jí nadšeně. Miluju croissanty...
Mlsně se olíznu, když už mi začne podávat čerstvý croissant. ,,Kolik to bude stát?", mile se jí zeptám, ale již věnuju pohled jen a jen své nové lásce, croissantovi. Jakmile mi řekne cenu, mám pocit, že je to trochu předražené, ale nemám problém to zaplatit, když jsou moji rodiče bohatí. Už jsem jí chtěla dát do rukou peníze, když vtom...
,,Já to zaplatím.", pronese hodně povědomý hlas, a tak se otočím.
,,A-adrine?", vykoktám zděšeně. Jak mě sakra mohl tak rychle vyhledat? To má snad soukromé očko?!
,,Běž už do limuzíny. Promluvíme si v ní.", pronese klidným hlasem, ale jde v něm i rozpoznat naštvaný tón, a proto ho radši poslechnu. Nechci ho naštvat ještě víc...  

---V limuzíně---
Jakmile dojím svůj croissant, zjeví se v limuzíně Adrien.
,,Můžeš mi laskavě říct, proč si utekla?! , naštvaně se rozkřikne.
,,Hele, uklidni se. Prostě tě nechci mít pořád za sebou, jak nějaký ocásek.", dořeknu, ale když si všimnu jeho bolestného obličeje, ihned mě to zamrzí.
,,Aha, takže když jsem stál při tobě, tak jsem byl taky ocásek?", zašeptá a jde vidět, že už chybí málo, aby spustil slzy a já, jako největší kráva mlčela. Opravdu jsem mlčela. A jeho reakce? Zaklepal na okénko, čímž dal najevo řidiči, že chce vystoupit.
,,P-počkej Adriene, já to tak nemyslela!", vyskočím hned za ním z limuzíny a doběhnu ho. Chvilku mlčí, ale pak se ke mě opět otočí. ,,Tak jak jsi to myslela, no?", nedůvěřivě si mě prohlédl.

,,J-já, nev-", místo toho, abych mu to vysvětlila, hluboce ho obejmu. Byl velmi překvapený, ale nakonec mi obejmutí dá se říct i s velkou radostí oplatil.
,,Tohle mi už nikdy nedělej.", promluvil po chvilce ticha a já jen přikývla. Nakonec jsem se odhodlala k velkému činu, a to ho políbit. To ho ještě víc překvapilo.

A tak jsme tam, jak dva zamilovaní blázni stáli uprostřed chodníku a líbali se...

♥