Z pohledu Marinette: 

Obyčejný lamač srdcí.  

Fajn, musím se odsud co nejrychleji dostat. Musím se zahrabat pod peřinu a jíst tuny čokolády. Musím...musím odsud zmizet.
Se slzami vyjdu ze svého úkrytu a ještě, než si mě stačí všimnout, vejdu do sídla. Sice zamlženě, ale i tak se porozhlédnu po okolí, snažíc se najít svůj pokoj.
Překvapivě ho najdu až po několika minutách, jenže mi to může být stejně jedno. Agrest s tou svojí holkou ještě nedorazil. Beztak se tam s ní neustále cicmá, arogantní debil. 
Okamžitě do něhu vběhnu a zalehnu do postele. Tam už to nevydržím a začnu hlasitě brečet. 
Proč vlastně brečím? Vždyť ho přece nemiluju? Nebo ano?
Pochybovačně zakroutím hlavou, což mě ještě víc rozbrečí. 
---
Po chvilce uslyším klepání na dveře. Ale, že by se náš pán konečně dolíbal s tou krávou? Uchechtnu se a do místnosti vstoupí on. Ten, kvůli kterému brečím. Směšné, že? 
Vražedně se na něho podívám a on rázem znejistí. 
,,Udělat jsem něco špatně?", nervózně se mě zeptá, ale já stejně pořád propaluji očima. 
,,Vypadni." Tentokrát se snažím mu to sdělit, co nejklidněji, jenže si naopak otráveně povzdechne. 
,,Tak jo, co jsem zase udělal?!", naštvaně zaječí, přičemž se vylekám. Sakra, neměla bych na něj ječet a být naštvaná já?! Zamračím se a hodlám mu to oplatit.
,,Říkám vypadni!", nenávistně se na něho zahledím. Nakonec s velkým třísknutím zavírá dveře a já alespoň teď můžu být sama...

---Další den ve škole---
Panebože, to ten den začal opravdu dobře. S Adrienem se navzájem ignorujeme, což může být vlastně pro mě dobře, protože se mu nemusím podívat do obličeje, ale i tak...nemám si teď s kým popovídat... Jo, dobře, je tu ještě Chloe, jenže...však prostě Chloe! Tady nemusím nic vysvětlovat! 
Když vystoupíme z limuzíny, okamžitě kráčím ke třídě, ignorující její žvásty.

---Po škole---
Jakmile zazvoní zvonek, ukončí poslední hodinu a já už konečně můžu vypadnout z tohoto blázince. Vykašlu se na čekající limuzínu, takže jdu pěšky.  

--- 
,,Konečně jsem tady!". Hupsnu do postele a snažím se usnout, jenže to moc nejde, protože mi někdo okamžitě vejde do pokoje. Bez klepání... BEZ KLEPÁNÍ! 

,,Co to sakra má b-", nestihnu ani doříct a přeruší mě dotyčná osoba. 
,,Proč si sakra šla beze mě?!", naštvaně zaječel. Aha, takže Adrienek se zlobí... 
,,A proč jako ne?", pobaveně se uchechtnu, ale tím ho ještě víc naštvu.
,,Protože! Co kdyby ti něco Nath udělal? Hm?!". To mě dostalo...
,,Ale no tak, on by mi nic neudělal. Je milý a přitažlivý.", poslední slovo schválně zdůrazním. He, he, asi pukne zlostí. 
,,On.Není.Přitažlivý. JÁ JSEM PŘITAŽLIVÝ!", vykřikne a já se zasměju. 
,,TY, si běž líbat tu svoji holku a já si budu, kdo ví, líbat svého budoucího kluka?", usmála jsem se a chtěla si zpátky zalehnout pod pěkně vyhřátou peřinku, když vtom mě popadl za ruku, zadíval se mi do očí a já do těch jeho. O můj bože, má je tak krásné...Počkat, co? Chvilku jsme tam tak stáli, až ses nakonec rozhodl k vážnému činu. Políbit mě. Já...já jsem tě opravdu chtěla od sebe odstrčit, ale...nešlo to... 
Jakmile přestal, hluboce se mi zadíval do očí. 
,,Miluju tě, Marinette." Řekl to tak sladkým tónem až jsem mu dokonce chtěla věřit...

Oh my gosh, 
jsme v polovině knížky :O. 
Tak jak se vám líbila cukříkový konec? :3 

Fandíte Adrienovi nebo Nathovi? :3 Pište do komentářů! Čtu všechny, ale některé prostě přehlédnu, a tak se stane, že neodpovím, tak se hned nezlobte ;). 
Nastavuju si budíka na zítřejší kapitolku na 15:00 hod., takže očekávejte další kapču v 16:00 - 16:30? :D 
Mějte se :) 
Marinette740  

PS: chtěli by jste další cukříkovou kapitolku? :D Stačí jen, abych si vzala karamelové kafčo, čokoládku a hurá do psaní!