Koukala se na mě s neutrálním výrazem, já na ni se zděšeným. Ruce si založila na hrudi a mlčela. Nevěděl jsem, co dělat. Měl jsem chuť ji prostě obejít a jako největší zbabělec utéct. Ona mě ale od toho odradila.

„Ty jsi mě sledoval?" Zeptala se jemným hlasem. Nezněla naštvaně ani vyděšeně, zněla normálně. Nahlas jsem polkl.
„N-ne." Zákoktání mě prozradilo a ona se uchechtla.
„A kam jsi tedy měl namířeno?" Zeptala se zákeřně.
„No já, já šel do-do školy.." Jestli mi to uvěřila, tak asi byla hloupá.
Avšak podle jejího výrazu šlo vidět, že mi opravdu nevěří.
„Zajímavé. Tahle cesta totiž vede k jednomu jezeru, ne ke škole. Asi si se ztratil ne?"
„Uh, asi ano." Koukal jsem se zahanbeně do země. Byla to ostuda.
„Ty tady někde chodíš do školy?" Zeptal jsem se opatrně.
„Ano, ale vystupuji dříve, ať nemusím chodit stejnou cestou jako ostatní studenti." Takže doopravdy chodí na stejnou školu jako já!
„Eh, jsem Louis." Podal jsem jí ruku, na kterou se podívala, ale nepotřásla si s ní.
„Těší mě, Louisi. Jdeš teda tudy?" Zeptala se a já se na ni překvapeně podíval. Jen jsem přikývl a ona se jen usmála a dala se do kroku.
Po chvilce ticha jsem se odvážil promluvit.
„Tvé jméno mi neřekneš?" Zeptal jsem se zvědavě. Zasmála se jemně. Měla krásný smích, tak roztomilý.
„Nepotřebuješ jej.. K čemu to je?" Co je to za otázku? Prostě chci jenom vědět, jak se jmenuje.
„Nevím, asi abych tě mohl oslovovat jménem...?" Co jiného na tuto otázku chcete odpovědět?
Opět se roztomile zasmála.
„Ach, bože.." Povzdechla si a dál už jen mlčela.

Došli jsme k jezeru, nikdy jsem na tom místě nebyl. Bylo to tam opravdu krásné.
„A jak se odsud dostaneme do školy?" Zeptal jsem se, neviděl jsem totiž žádnou cestu nebo něco podobného.
„Vidíš tamtu malou mezeru mezi těmi smrky?" Ukázala někam do dáli. Jen jsem přikývl na souhlas.
„Tam je taková cesta, která vede přímo na hlavní cestu."

Takže tady je cesta, akorát nejde vidět na první pohled. Mlčky se vydali k mezeře mezi stromy. Louis stále trochu nesvůj, bezejmenná dívka smutná ale i šťastná zároveň.