Měsíc. Březen. Byl to tak divný měsíc. Potkal jsem v autobuse dívku, na kterou myslím ještě teď a přitom ji vůbec neznám. Pak mě můj nejlepší kamarád ze základky políbí. Hrůza.

Zrovna jsem kráčel na autobusovou zastávku.
Na dnešní den se na nás učitelé nejspíš domluvili, protože píšeme test z každého předmětu, který dnes je. Měl jsem v plánu se v autobuse učit, ale to dopadne tak, že zase budu poslouchat písničky.

Nastoupil jsem do autobusu a rozhlédl se po něm.
Ať tady je, ať tady je.
A byla.
Seděla na stejném místě jako obvykle. Koukala se do svého klína, nejspíš do telefonu.
Už neměla na hlavě tu červenou beanie jako vždy, tentokrát měla černou. Zelená parka jí zůstala. Stále jsem ji neviděl do obličeje, ale na sto procent to byla ona.

Vyjeli jsme a jak jsem čekal, na učení jsem se ani nepodíval. Hlavu měla stále skloněnou, ale jakmile jsme zastavili na zastávce, zvedla hlavu, aby se ujistila kde je.
A konečně jsem viděl její krásný obličej. Akorát něco bylo jiné.
Na její krásné - určitě hebké - pokožce byly modré a fialové modřiny. Jednu měla pod okem, druhou na spánku. Jako by se s ní někdo opravdu tvrdě popral. Bylo mi jí tak moc líto. Chtěl jsem za ní zajít, zeptat se kdo jí to udělal, kdo to vůbec mohl udělat tak krásnému člověku. Chtěl jsem si k ní sednout a povídat si s ní celou cestu. Zeptat se kam chodí na školu, cokoliv. A hlavně zjistit její jméno.

Ale chyběla mi odvaha.