Mlčky jsme kráčeli po cestě, uprostřed lesa. Ta holka byla dost odvážná. Mohl jsem ji kdykoliv nějak napadnout, prostě cokoliv udělat, ona si v klidu šla předemnou a nevnímala nic kolem nás.
Takhle jsme šli několik minut, najednou jsem v dálce viděl skulinku mezi stromy, mohl jsem vidět chodník a možná i auta?
Vyšli jsme z lesa a objevili se na travnatém prostranství, před námi byla cesta a parkoviště školy. Školy, na kterou chodím.
Takže ona k nám doopravdy chodí na školu. Měl jsem chuť se profackovat. Jaktože jsem si ji sakra nikdy nevšiml?!

Došli jsme na parkoviště školy, teprve teď se na mě podívala, jinak se na mě celou cestu ani neotočila a nepromluvila.
„Ano, chodím s tebou do školy. Akorát jsem v prváku, takže nevíš kdo jsem. A taky to nezjistíš. Byla to fajn cesta, čau." A s těmito slovy se vypařila v davu studentů. Stál jsem tam, naprosto v šoku, mimo z celé této situace.
Takže, vím že se mnou chodí do školy - do prváku, je krásná a asi je to taková ta tichá myška, ale zároveň tak trochu odvážná a drzá..? Nejspíš, ale vím, že ji chci poznat. Rozhodně ano.

Celý den ve škole byl nudný, stejně jako všechny školní dny. Buzerace učitelů, falešné úsměvy a projevy spolužáků a nakonec nechutné školní jídlo.
Stejně jako vždycky jsem seděl u stolu s Harrym. I po tom, co se mezi námi stalo pořád jsme přátelé. Harry je nejlepší člověk v mém životě, nemůžu o něj přijít. Na oběd byla odporná čočková polévka, ale výhodou byl hamburger s hranolkami. Ten hambáč byl nic moc, ale ty hranolky ušly.
„Hele, je tady jedna holka. Je v prváku a já se cítím blbě, protože jsem si jí tady nikdy nevšiml. Mám se cítit provinile nebo ne..?" Byla to hloupá otázka, ale musel jsem vědět něčí názor.
„Nemusíš se tak cítit. Na této škole je neskutečně moc lidí, myslím si, že občas prostě někoho přehlédneš." Usmál se Harry a já přikývl.
„Asi máš pravdu, díky." Usmál jsem se a následně si dal poslední sousto té břečky, které se tady říká čočková polévka.
„No nevím, jak ty, já dojím to jídlo a jdu. Nezajdeme někam po odpoledkách?" Navrhnul jsem Harrymu a ten s úsměvem přikývl.
„Jasně," souhlasil.
„Ale.. Nebude se opakovat nic z toho, co se stalo minule, ano?" Upozornil jsem ho a Harry s protočením očí přikývl.
„Hele já mizím, sejdeme se pak za školou." Zamával mi Harry a rychle se vypařil z jídelny, zatím co já ještě chvíli seděl. Když Harry odcházel z jídelny, pořádně jsem se zkoumavě rozhlédl po celé místnosti. Bylo už později a většina lidí přišla a hned zase odešla - díky tomu chutnému jídlu - takže zde už moc lidí nebylo. A když jsem zavadil pohledem ke stolu u okna, seděla tam ona. Koukala se do talíře a seděla sama, nejspíš zaneprázdněná svými myšlenkami.