Se zamračeným výrazem si sledoval tričko, které dopadlo na zem.
„Cože?" zeptal ses a nakrčil obočí.

„Prosím tě, jdi už," povzdechla jsem si zmučeně. Nedokázala jsem se po ránu začít hádat, můj výbuch mě stál všechny moje spánkem získané síly. 

„Ty si opravdu myslíš, že," udělal si krok ke mně.

„Jdi," kroutila jsem hlavou na znamení, ať se nepřibližuješ.

„Opravdu si myslíš," začal si od znova a udělal další krok.

„Prosím," zašeptala jsem a cítila jsem, jak mi po tváři teče slza.

Pohledem si ji sledoval, dokud nedopadla na zem. Pak jsi ke mně zvedl zraněný pohled a promluvil.

„Dobře, jdu. Víš, kde mě najdeš. Ale musím ti něco říct. Nic jsem s ní neměl"  pečlivě jsi vyslovil posledních pět slov, obešel mě a šel ke dveřím.

„Co to znamená?" zeptala jsem se tě.

„To, co jsem řekl," promluvil a odešel.