Nebudu lhát. Děsíš mě. Nebála jsem se, že mi ublížíš, i když tvůj výraz nasvědčoval tomu, že máš chuť do něčeho praštit. Vzdálila jsem se. Sice jenom o pár kroků, ale vzdálila.

Bylo ticho. Jediný zvuk v místnosti bylo tvé hlasité dýchání. Dívala jsem se na tebe, ale ty ses nedíval na mě. Doslova jsi hypnotizoval parkety před sebou a mnul si prsty.

„Dnes už nic nevyřešíme," povzdechla jsem si. Zvedl si ke mně hlavu a čekal, jak budu pokračovat.

Mám tě poslat pryč nebo tě tady nechat? To byla otázka, na kterou jsem si sama neuměla odpovědět.