Nemohu uvěřit, že se to opravdu děje. Že opravdu stojím na tomhle místě a čekám, až padne ten doživotní rozsudek.
Není to však trest, ale dar.
Přesto, kdybych tenkrát neusnul, mohlo být vše jinak a dnes bych zde možná stál, možná ne. To už se nedozvím, ale abych řekl pravdu, je mi to fuk.

Stojím zde a čekám na toho nejdůležitějšího člověka.
Stojím a vzpomínám na ono osudové setkání...

***

Seděl jsem ve vlaku do Swettenhamu, kde jsem plánoval navštívit dobrého přítele.
Možná to nebyl nejlepší způsob cestování, zvlášť, když jsem byl v Anglii teprve potřetí, ale vždy jsem se rád kochal tím výhledem.
Měl jsem počítat s únavou, ale nepočítal.

Navíc v jednom městě, myslím, že to byl Kermincham, přistoupil do vlaku a zároveň do mého kupé mladý muž, no oproti mně skoro ještě kluk.
Byl celkem vysoký s kudrnatými vlasy. A dost hezký, takže, když se zeptal, jestli si může přisednout, velice rád jsem svolil.
Mladík se usmál, přičemž se mu vytvořily ďolíčky.
Hned mi bylo jasné, jak zbývající cestu strávím.
Sledováním kudrnatého boha.

Sedl si naproti mně a pečlivě si mě prohlédl.
Měl nádherně zelené, doslova smaragdové, oči.
Když pak přehodil nohu přes nohu, potvrdil mi mou domněnku, že je gay. Zajímalo mě, kam jede.
Pokud by totiž jel do Swettenhamu, dalo by se s ním možná i něco dělat...

Zrovna jsem se chystal k oné důležité otázce, když se kudrnáč koukl na hodinky, usmál se na mě a zavřel oči.
Myslel jsem, že mě snad klepne, ale opravdu, usnul mi.
Co se dalo dělat, třeba spolu nakonec přece jen vystoupíme.

Rozhodl jsem si zkrátit čas pozorováním anglické krajiny, ale pohled mi stále skákal na toho spícího anděla.
Vypadal tak neskutečně roztomile, že jsem se musel usmívat.
Nedalo mi to a jen na chviličku jsem zavřel oči, abych si mohl představit, jak se prohrabuji v těch kudrlinách, když mi dělá dobře...

Probudilo mě zatřepání ramenem.
Když jsem otevřel oči, stál nade mnou můj anděl. Vypadal, že se také právě vzbudil.
Rozespale jsem se ho zeptal, co se děje a on s úsměvem šeptl, že budeme za chvilku ve stanici.
Na ten úsměv by měl mít zbrojní pas.

Zase se posadil a já se protáhl a pohlédl z okénka. Bylo už docela šero, což mi přišlo zvláštní.
Zeptal jsem se kudrnáče, zda se tady v Anglii může tak rychle sešeřit.
Odpověděl mi, že v tuhle hodinu už bývá šero normálně.

Pokrčil jsem tedy rameny a jen podotknul, že se snad ve večerním Swettenhamu neztratím.
V tu chvíli na mě vytřeštil své smaragdy.
Zeptal jsem se, zda se něco stalo a on mi velice pomalu sdělil, že za pár minut dojedeme do konečné stanice. Do nějakého Holmes Chapelu.

Nyní jsem vyvalil oči já.
To přece nemohlo být možné.
Nemohl jsem spát tak dlouho!
Nicméně, jediným pohledem na hodinky jsem se přesvědčil, že to tak opravdu je.
Zaspal jsem a dojel někam, kde lišky dávají dobrou noc.

Zničeně jsem si zajel rukou do vlasů a začal si nadávat do kreténů, debilů a bůhví čeho ještě.
Kudrnáč na mě mezitím zamyšleně hleděl a když jsem skončil, protože mi došly nadávky, zeptal se mě, zda mám kde přespat.

Poněkud hystericky jsem vyjekl, že tuhle prdel světa ani neznám, natož abych tušil, zda se tu někde vůbec přespat dá.

Zelenooký anděl se začal smát a po chvilce mi řekl, že když odvolám tu prdel světa, domluví mi přespání u nich doma.
V tu ránu mi došlo, že jsem zjevně urazil jeho domov.
Vykoktal jsem omluvu a zeptal se, jestli to myslí vážně.
Odpověděl, že mě přece nemůže nechat někde na ulici.

Protože vlak začínal akorát zpomalovat, kudrnáč se zvedl a já po něm skočil a objal ho.
Normálně jsem takové věci nedělal, ale teď mi to přišlo takové... Přirozené.
Mladík mě rozpačitě poplácal po zádech a když jsem se vzpamatoval a odtáhl, nabídl mi ruku a představil se jako Harry.
Samozřejmě jsem mu ruku stiskl a řekl mu své jméno.

Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jsem právě poznal lásku svého života, vysmál bych se mu do tváře.

***

Ze vzpomínek mě vyruší tiché odkašlání.
Ani jsem nezaregistroval, že hraje hudba a že vedle mě už stojí můj Hazza.
Sedm let uběhlo od toho dne, kdy jsem usnul ve vlaku.
A dnes tu spolu stojíme v oddací síni radnice Holmes Chapelu a posloucháme plešatého úředníka.

„Harry Edwarde Stylesi, berete si zde přítomného Adama Mitchela Lamberta?"

„Ano." odpoví můj zelenooký anděl a věnuje mi svůj ďolíčkový úsměv.

„Táži se Vás, Adame Mitcheli Lamberte. Berete si zde přítomného Harryho Edwarda Stylese?"

„Ano." odpovídám za hlubokého pohledu do smaragdových očí.

„Pak vás tedy, zde před svědky, prohlašuji za pana a pana Lambertovi.
Smíte se políbit."

Ještě dříve, než plešoun vůbec dokončí větu, vrhnu se k Harrymu a za hlasitého potlesku jej dlouze políbím.
Když se od sebe oddálíme, Harry mi pošeptá:
„Nechceš si zítra udělat výlet vlakem?"

„Na to zapomeň. Usneme a skončíme zase v nějaké prdeli světa, ne?"

*****************************

Ahojte :)
Po dlouhé době se mi povedlo překonat blok a tak tu ode mě máte zase jednou kapitolku.
Snad se vám aspoň trošičku líbila.
Ocením jakékoli reakce  :)