V těch neblahých dnech nebylo moudré porušovat zákaz vycházení, ale on se žádného útoku nebál. Nemusel.

Stál na vrcholku Astronomické věže a sledoval stín mohutné postavy, kterak vchází do Zapovězeného lesa.
Stejně jako každou noc.
Nemohl si pomoct, ten hromotluk jej neskutečně přitahoval.
Miloval jej a zároveň nenáviděl.

Miloval proto, s jakou láskou a něhou se staral o všechny ty nestvůry a ohavná, nebezpečná stvoření, jež tajně choval v lese i přístěncích na košťata.
Nenáviděl proto, že byl kluk.
Mladík, stejný, jako on.

Jak by se asi tvářili jeho přátelé, kdyby zjistili, do koho se jejich vůdce zamiloval?
Dokázal si představit ty znechucené tváře těch, kteří jej slepě následovali.
Pokud by se jen jediný z nich dozvěděl, co tolik tají, klesl by na samotné dno.
On, král Zmijozelu, by byl najednou míň, než otrok.

Věděl, že to dopustit nesmí.
Přesto každý večer chodil sem a dál pozoroval toho, jenž mu ukradl srdce.
A přemítal, jak dosáhnout svého a neztratit zároveň postavení.

Snad by to šlo nějak zařídit.
Mohl by třeba říct, že ho potřebuje pro jeho schopnost starat se o ta nejnebezpečnější monstra.
A možná, že by se mohl starat i o jeho mazlíčka.

Natolik se ponořil do svých úvah, že málem nepostřehl stín, který se kulhavým krokem vypotácel z lesa.

Už zase. Pomyslel si.

Častokrát jej viděl zraněného, jak jej napadlo některé z těch jeho milovaných zvířat.
Dnes to vypadalo na pokousanou nohu.
Každý jiný Zmijozel by se smál a snad by i upozornil některého z učitelů, nebo školníka, ale on nebyl obyčejný.
Byl zamilovaný a udat svého milovaného by znamenalo ublížit mu.

Stačila mu jedna vteřina, jediná myšlenka a už se, coby černý stín, snášel k zemi.
Zhmotnil se přímo před hromotlukem, kterého tím vylekal.

„Ty? Co tady děláš?“

Tón mladíkova hlasu nebyl příliš přívětivý, což jej rozesmutnilo.

„Neměl bych se spíš ptát já tebe, Rubeusi?“

Tázaný mladík nadzdvihl obočí. Ještě žádný Zmijozel mu křestním jménem neřekl. Vlastně, nikdo mu neříkal jinak, než příjmením.
Chystal se něco odseknout, ale přenesl váhu na zraněnou nohu, která se mu podlomila.
Bolestí hekl a klesl na kolena.

„Rubeusi!“ vykřikl a v mžiku klečel u mohutné postavy, vytahuje hůlku.

„C-co chceš dělat?“ vyhrkl hromotluk vyděšeně.

„Teď se nehýbej.“ přikázal a vyhrnul obrovi nohavici.

Chvilku zíral na rozšklebenou mokvající ránu, ale pak se vzpamatoval.
Stačilo několik tiše pronesených slov a rána se zacelila.
Jemně nohavici opět stáhl a ještě Rubeusovi pomohl zvednout se.

Ten na něj koukal jak z jara.

„Já... Děkuji ti, Tome.“

Tom se jen usmál.
Chvíli sledoval tvář svého vyvoleného, pohled zabodl do černých očí.
Aniž by si to uvědomil, pohladil obra po líci.

Rubeus rychle ucukl z dosahu Tomovy dlaně.

„Promiň... Tome. Ale já takový nejsem.“

Obešel zkoprnělého Zmijozela a, aniž by se ohlédl, zmizel ve stínu hradu.

Tom se ztuhle otočil a pozoroval druhého mladíka, dokud jej tma nepohltila.
V očích se mu rudě zablesklo.

„Tak tohohle budeš ještě litovat, Rubeusi Hagride.“ pronesl do nočního ticha.

Pak se sám rozešel zpět do hradu a cestou přemýšlel, jak se tomu obrovi pomstít.

Teprve při vstupu do Společenské místnosti, při pohledu na Zmijozelský erb, dostal nápad.
Ano, už věděl, jak zničit chlapce, který jej odmítl.

***

O pár dní později bylo nalezeno mrtvé dívčí tělo.
Dosud si útoky oběti nevyžádaly, ale tentokrát bylo na pomoc pozdě.

Tom byl pevně rozhodnut. Počkal ještě několik nocí a pak se, zcela sám, vydal do sklepení.
Minul učebnu lektvarů i kabinet profesora a dál mířil k jednomu z větších přístěnků.

S úšklebkem na pohledné tváři vytáhl z hábitu hůlku a tiše otevřel dveře.

V rohu místnosti klečel u otevřené bedny statný mladík.

„Dobrý večer, Rubeusi,“ prohlásil ostře.

Hromotluk vyjek, přibouchl truhlu a vstal.

„Co tu děláš, Tome?“

Jmenovaný přistoupil blíž a mávl hůlkou.
Jediná pochodeň v místnosti vzplála jasným plamenem a ozářila jeho chladný úsměv.

„Máš utrum, Rubeusi. Nezbývá mi, než udat tebe a to tvé monstrum.“

„O čem to tu sakra mluvíš?“

„Zítra přijedou rodiče té mrtvé dívky. A jistě jejich zármutek utiší vědomí, že nestvůra, která zabila jejich dceru, zemře také. A tebe, který jsi ji vypustil, zavřou do Azkabanu.“

„Ale von přece nikoho nezabil. Ty to víš. Jistěže to víš.“

„Samozřejmě, že to vím, milý Rubeusi.“ zašeptal Tom a přistoupil k obrovi blíž.

„A ty bys zase měl vědět, že MĚ nikdo odmítat nebude. A ty jako první poznáš hněv budoucího nejmocnějšího čaroděje všech dob.“

V očích se mu opět šarlatově zablesklo, když mávl hůlkou a přístěnkem se rozlehla rána, když mohutná postava dopadla na zem.

*****************************

Taak..
Z trošku jiného soudku. :)