Jungkook:

Jungkook přiběhl do kanceláře svého otce. Bylo pozdě. Krev stékala ze stolu na tmavý koberec. Jeho jediná rodina. Jeho poslední rodina. Jeho otec. Dal mu vše, jeho otec byl pro něj vším a teď byl mrtev. Zastřelili ho. Tušil kdo to asi udělal.  Všimnul si tmavého, poskládaného papírku. Byl to vzkaz. „Odpusť jinak to nešlo." Bylo tam napsáno. Vyvolalo to v něm větší chuť po pomstě. Pomstí se a ujistí se, že ten kdo to udělal bude trpět a umírat velmi pomalu. Zmačkal papírek v ruce a hodil ho na druhou stranu místnosti. Opřel se rukama o stůl a díval se na mrtvého a zakrváceného otce. Prostřelili mu hlavu. Jak to, že nikdo neslyšel výstřel? Jak to že nejsou žádní svědci. Co dělala ta jeho zkurvená sekretářka?! Naštvaně praštil do stolu a vytočil něčí číslo na svém mobilu. „Potřebuji záznamy z kamery, obstarej mi je a taky se potřebuji aby se někdo postaral o otcovo mrtvé tělo. A to okamžitě!" naštvaně hovor položil a rozrazil dveře. Sekretářka už seděla na místě za stolem, jako by se nic nedělo. Podíval se na ni a ona na něj. Polkla tušila, že se něco stalo, že je něco špatně. Jungkook k ní přišel rychlou chůzí. Nechtěl ztrácet čas. „Kde jste byla?!" řekl stručně a nahlas až sekretářka trošku nadskočila. „Stalo se snad něco?" zeptala se nevinně, ale Jungkook poznal, že něco tají. Měla stále sklopenou hlavu a nevěděla co s rukama. Když Jungkook odkryl zbraň pod sakem, sekretářka se okamžitě dala do běhu. Běžela co mohla. Jungkook na mířil zbraň a chtěl ji zastřelit. Ale zlomila si podpatek a spadla. Čekala, že jí každou chvíli proletí kulka hlavou, ale nestalo se tak. „To by bylo až moc jednoduché. Zabít tě, jako lovnou zvěř. To není můj styl." řekl a přišel k ní. Pomohl jí vstát. Ona se mu neodvážila podívat do očí. Bála se ho. Moc dobře ho znala. Věděla, co se jí stane. Byla pravda, že Jungkook nikdy své ženské oběti nezastřelil. Ale měl horší techniky. Možná by byla raději rychle zastřelena. Zvedl ji hlavu za bradu, aby se na něj podívala. Usmál se. „Tvůj trest se mi bude líbit, ale tobě asi ne." řekl a ona si přála být v tu chvíli opravdu mrtvá. „Ale ještě před tím mi řekneš všechno co víš zlato." Těžce polkla.

Taehyung:

Nechtěl to udělat, ale jeho otec naléhal, že to musí udělat. Nechtěl ho zklamat. Zapnul si knoflík na obleku a vešel dovnitř. Nikdo si ho ani nevšiml. Všichni si hleděli svého. A tak začal jednat. Podíval se na mobil, kde se mu ukazovala poloha cíle. Byl na místě. Zamířil k výtahu. Počítal patra až se výtah konečně zastavil v tom nejvyšším. Když konečně vyšel hned ho dva muži zastavili. Byl připravený, nic na něm nenajdou. Prohlédli si ho a pak mu přikázali, abych jim ukázal všechny kapsy. Zvedl ruce nahoru a oni ho zkontrolovali sami. „V pořádku můžete jít dál." řekli a on se usmál, když je míjel. První krok za ním, další před ním. Přišel k sekretářce. „Jdu navštívit pana Jeona." řekl a ona se na něj usmála. Moc dobře ji znal a ona jeho. Byla to jedna z jeho nejlepších lidí. Byla to jeho nastražená štěnice v Jeonově firmě. Nemají ani ponětí, že dělá pro jeho otce. Pro jejich gang. Podala mu černou krabici se zlatou stuhou. „Tady je to, co jste požadoval pane a můžete jít dál jsem si jistá, že pan Jeon už na vás čeká." řekla a usmála se. Měl v tu chvíli chuť ji políbit. Vzít si ji sebou zase domů a pořádně ji vošukat, ale měl misi před sebou, musí ji dokončit. Teď se musím ovládnout. Převzal balíček a zamířil ke dveřím, kde za nimi čekal jeho cíl. Zaklepal a vešel. Samozřejmě ho Jeon vůbec nepoznával. Naposledy ho viděl, když byl ještě malé dítě. „Co si přejete?" zeptal se překvapeně Jeon. Taehyung přišel k němu blíže a položil balíček na jeho stůl. Pan Jeon ho jen pozoroval. Až se na něj beze slov Taehyung usmál a začal rozbalovat balíček pochopil, že je něco špatně. Začal hledat svoji zbraň v levém šuplíku, ale nemohl ji najít. Samozřejmě, když zbraň schovala jeho sekretářka. Neměl ani tušení. „Kdo jste? Jste mi povědomí? Jste někdo z Kimova gangu?!" Taehyung stále neodpovídal, když mu oči zaplály. Viděl, co v té krabici je. Bylo tam přesně to co potřeboval. Zbraň, na sobě měla tlumič a taky tam byla maska a kožené rukavice. Pomalu si je nasadil a díval se na Jeona. Ten vzdal hledání zbraně a škemral o milost. Byl to zbabělec. Stejně, jak mu otec říkal. „Jsem Kimův syn Taehyung. A jsem tvoje smrt." řekl a něž stačil Jeon odpovědět Taehyung mu prostřelil hlavu. Krev se rozstříkla na bílé stěny a Jeon seděl bezvládně na židli. Taehyung pozoroval, jak krev z jeho hlavy vytéká. „Hmm. I po tom co jsi mrtví vypadáš strašně." Přešel k němu a dával si pozor, aby nešlápl do krve, které už bylo na koberci až dost. Opatrně opřel Jeonovu hlavu na stůl, aby mu nikdo neviděl do těch jeho vystrašených očí. „To je lepší. Snad mi to tvůj syn někdy odpustí. Jinak to nešlo." řekl naposledy a nasadil si rychle masku, přes pusu a nos. Byli vidět jen jeho tmavé a prázdné oči. Nebyl nadšený z toho co udělal, ale musel. Vždy chtěl Jeona zabít v pořádném souboji a né tak jednoduše. Tak zbaběle. Ale měl to přikázáno. Od otce. Jeho otec je vlastně, taky zbabělec. Všichni jsou zbabělci.