"You did it all for Jason"

Zima, 11 Února 2017

Sezení v obýváku na začátku dne se začalo stávat jejich tradicí. Všichni se navzájem sledovali snažíc se aby nebyli vybrání jako ti co by si měli jít s Ellie promluvit. „Myslím že je čas pro zoufalá řešení" začal mluvit Enzo a všichni se na něj nechápavě podívali. „Audrey by si měla promluvit s Michaelem třeba by nám s tím mohli nějak pomoct?" nabídl Enzo a tentokrát se všichni podívali na Audrey. „Mohla bych to zkusit ale asi budu muset nahoru, nevím jestli by Michael mohl sem" Audrey pokrčila rameny. „Půjdu s tebou, nebudeme riskovat další situaci s otravou" uchechtl se Raphael.

Audrey se na něj podívala a lehce ho praštila. „A já si půjdu zatím promluvit s Ellie" Emma se nabídla dobrovolně. „Jsi si jistá?" zeptal se své sestry opatrně David. „Samozřejmě že ano, je to moje sestra a pokud je tu naděje na to jí zachránit, zkusím to" souhlasila Emma. „Dobře, vím že ti nemůže ublížit ale dávej na sebe pozor" požádal jí David a Emma se na něj pokusila usmát. Po pravdě řečeno David neviděl ani jednu ze svých sester usmívat se už hodně dlouho a měl pocit že to tak ještě nějakou dobu opravdu bude, obě dvě ztratili člověka kterého milovali.

Emma zaklepala na dveře své sestry a vstoupila. Seděla na posteli a pila krev se sáčku kterou doufala že je dobrovolně darovaná, protože popravdě řečeno nikdo si nebyl jistý jestli Ellie chodila ven nebo ne. „Takže poslali už i tebe?" uchechtla se Ellie a olízla si své zakrvavené rty. „Ne já sama jsem se rozhodla. Jsi moje sestra, moje starší sestra a pokud je tu pro tebe naděje, pak to musím zkusit. Kdybych to nezkusila, nenáviděla bych sebe samotnou do konce svého dlouhého života" vysvětlila Emma a posadila se vedle své sestry na postel.

„No tak začni" souhlasila nakonec Ellie a Emma se pousmála. „Jsem tvoje sestra Ellie pamatuješ? Jestli že já jsem slunce pak ty jsi měsíc" Emma zopakovala slova která jí sama Ellie kdysi řekla. „Jdeš na mě se sentimentem?" zeptala se trochu pobaveně Ellie a Emma na ní přimhouřila oči. Emma neslyšela v jejím hlase jedinou emoci a to jí vyděsilo. Měla pocit jako by měla svou sestru přímo před sebou ale přes to jako by tam nebyla, jako by mluvila s pouhým stínem někoho koho kdysi znala a koho kdysi milovala nade všechno na světě.

„Pokud ty jsi srdce Ellie, pak já jsem tvůj tep" vysvětlovala Emma a Ellie nad ní zvedla obočí. „Společně jsme kompletní, protože jedna bez druhé ve skutečnosti nemůžeme existovat" Emma chytla svou sestru za ruku. „Můžu bez tebe existovat naprosto v pořádku Emmo" odsekla své sestře Ellie. „Ellie my dvě jsme dvě půlky téhož srdce" oznámila Emma a Ellie se na ní podívala tím nejhorším pohledem jaký uměla. Emma se na ní lehce usmála a natáhla svou ruku aby svou sestru pohladila po tváři. Ellie sebou ucukla a odvrátila se od ní.

„Ellie, my dvě, jsme sestry náhodou, ale kamarádky jsme z našeho vlastního rozhodnutí" Emma sledovala jak toto prohlášení s její sestrou ani nehnulo a povzdechla si. „Ellie poprvé jsme se potkali 20 Dubna 2016 a známe se jedenáct měsíců. Když jsem tě poprvé potkala umírala jsi na vlkodlačí kousnutí jako člověk. A já... Neznala jsem tě, a přes to jsem se o tebe z nějakého důvodu bála. A potom jsem to pochopila. Nemusela jsem tě znát na to abych tě milovala" vysvětlovala Emma a Ellie k ní zvedla pohled a setkala se s tím jejím.

„A potom jsi se znovu probudila a nedokázala jsi zvládnout své vlastní emoce a utekla jsi. Šla jsem za tebou. Přiznala jsem ti že už od dětství jsem měla problémy s agresivitou a že se to moje matka naučila alespoň trochu ovládat. Přiznala jsem ti že jsem to všechno přeměnila v poruchy příjmu potravy. Že mě to všechno málem zabilo nebýt mojí mámy" mluvila Emma. „Řekla jsi mi že místo smutku jen cítíš nepopsatelný vztek. Zeptala jsem se jestli se vztekáš na sebe nebo na lidi okolo sebe, a nikdy nezapomenu na to co jsi mi odpověděla" vysvětlovala Emma.

„Na sebe, na osud, na smrt i když nechci být naštvaná na Andyho protože vím že to není jeho vina ale tak moc to chci nenávidět" Ellie zopakovala svoje tehdejší slova. „Řekla jsem ti že je tu pět fází smutku a ty jsi se mě zeptala jestli se s tím někdy smíříš, nebo jestli to bude navždy bolet. Musela jsem ti odpovědět. Nebude to bolet navždy jednou se s tím smíříš, ale jizvy navždy zůstanou, nesmíš se s tím jen smířit, musíš to přijmout. Musíš přijmout že smrt je součást života, musíš přijmout že jsou pryč, musíš přijmout že to nikdy nebyla tvoje vina, že to nemůžeš spravit a ani vrátit.

A jednou to bude v pořádku. S otevřených krvácejících ran jednou zůstanou jen jizvy, ale bude to dlouhý proces. Ale nikdy na to nebudeš sama Ellie, budeme tu s tebou a pokud bude potřeba. Budeme držet ruce na tvých krvácejících ranách abychom tě zachránili" vysvětlila Emma a snažila se své sestře podívat do očí aby věděla jestli jsou tam emoce nebo ne. Ale ona to nedovolila, nedovolila jí podívat se jí do očí. „Prosím, podívej se na mě Ellie" Emma cítila vlastní slzy ve svých očích. Ellie k ní konečně zvedla pohled, ale nic tam doopravdy nebylo.

„Jsem tvoje sestra Ellie, a já se svojí sestry nikdy nevzdám protože vím že tam pořád jsi, že je to pořád v tobě. Nemůžeš zničit něco kým jsi byla, protože by jsi zničila samu sebe, vím že nemůžeš, vím že se tě dá ještě zachránit" vysvětlovala Emma a pohladila svou sestru po jejích vlasech. Ellie s ní navázala oční kontakt. „Přestaň Emmo" namítala Ellie a Emma se na ní lehce usmála. „Ellie, teď už jsme v tom spolu, uvízla jsi v tom se mnou a to je důvod proč máš smůlu, už neutečeš. Jsme rodina Ellie, a rodina je vždy a navždy" pronesla Emma a Ellie se lehce sevřel hrudník.

„Chováš se jako blázen Emmo" Ellie si povzdechla. „Ellie, řekni pravdu, co jsi udělala s mojí sestrou?" zeptala se Emma. „Zničila jsem jí, byla moc slabá, nemohla v tomhle světě přežít a tak jsem jí zabila" odsekla jednoduše Ellie a Emma cítila jak jí po tvářích začali stékat štiplavé slzy. „Ne nebudu věřit tomu že jsem jí navždy ztratila" zamítla Emma. Ellie s povzdechem zavřela oči, tohle dělat nemohla. Proto se rychle vydala ze svého pokoje. „Ellie!" okřikla jí Emma. „Mohla bych jít alespoň lovit sama?" zeptala se Ellie a prudce se na ní otočila.

„Kdyby tě viděla tvoje lidská část" namítla Emma. „Tak bych se jí očividně vysmála do tváře" odsekla Ellie. „A co by na to řekl Dracula?" nabídla Emma a Ellie se lehce zasekla. Nad ním nepřemýšlela už tak dlouho. „On sám bez lidskosti dlouho vraždil" rozhodla se odpovědět. „Ale napravil to, chtěl by tě zachránit stejně jako my" vysvětlila Emma a nakonec si povzdechla. „Ellie já moc dobře vím jak to bolí, vím jaká je to bolest, moje vlastní matka se mě celý můj život snažila zabít. Vím jak se cítíš Ellie protože já sama ztratila muže kterého jsem milovala" vysvětlila Emma a Ellie si vzpomněla.

Tak moc se soustředila na Emmu že jí to vůbec nedošlo. Ochránila Emmu před dalším vlkodlakem když si toho konečně všimla. „Jasone!" Ellie vykřikla jméno svého bratra ale to už se to stalo. Jeho tělo padlo k zemi když vlkodlak držel jeho srdce pevně v náručí. Ellie vykřikla v návalu její zuřivosti a smutku zabila vlkodlaka a padla na kolena vedle Jasona kterého Emma už držela v náručí a plakala. Ellie na těžko polkla a vykřikla znovu. „Ne, ne, ne... Zklamala jsem" Ellie plakala a Emma se na ní podívala naprosto nechápavě netušíc co se děje.

„Cítila jsem to, věděla jsem že je to jeden z vás ale soustředila jsem se tak moc na tebe, že..." její hlas se zlomil a dala si hlavu na Jasonovu hruď. „Jasone prosím neodcházej!" vykřikla Ellie a cítila jak jsou její ruce od jeho krve. „To je v pořádku Ellie, mělo se to stát" pronesl slabě Jason a nakonec zavřel oči. Ellie začala hystericky křičet a plakat a Emma jí rychle obejmula. „Ne! Ne! Ne! Nemůže odejít! Byl to můj bratr!" křičela Ellie. „To je v pořádku" pronesla Emma a políbila svou starší sestru do vlasů. Ellie cítila tak velkou bolest že jí nedošlo že bodavá bolest z jejího srdce stále ještě neodešla.

Ellie se zasekla když se jí v hrudníku něco nepříjemně pohnulo a prudce se obrátila na Emme. „Což mě přivádí ke skutečnosti toho že je mrtvý kvůli tobě Emmo!" vykřikla Ellie. Emma se zasekla a nechápavě se na ní dívala. Ale viděla že má slzy na krajíčku. „Snažila jsem se tě tak moc chránit protože jsem si myslela a bála jsem se že to budeš ty až jsem ho neochránila! Nebýt tebe mohla jsem ho zachránit, mohl ještě žít!" vykřikla Ellie a po tváři jí stekla slza. Emma se na ní dívala a konečně jí to začalo docházet, a nechápala že to nikomu jinému nedošlo.

„Ne Zayn... Ale Jason. To kvůli němu. Kvůli Zaynovi jsi vypla lidskost. Ale Jason, pro něj děláš všechno to ostatní, to on je důvodem toho všeho. To on byl důvodem toho baru. Nikdo z nás tomu nevěnoval pozornost ale teď už to chápu. Pokaždé když někdo řekl jméno Jason, tvoje srdce začalo znovu bít" Emma se na svou sestru dívala a Ellie až teď došlo že ten podivný pocit v jejím hrudníku bylo že její srdce začalo tlouct. „Já.... Musím jít" vyhrkla Ellie a upíří rychlostí zmizela. Emma sešla schody a podívala se na všechny v obýváku.

„Slyšel jsem hádku ale nejsem si jistý co se dělo" pronesl David a Emma se tupě posadila na křeslo. „Všichni jsme se spletli lidi" pronesla tiše Emma a všichni se na ní podívali. „Co se děje Emmo?" zeptala se Alex. „Lidskost možná vypla kvůli ztráty Zayna. Ale to všechno ostatní co dělá" Emma se odmlčela a všichni čekali. „Je to kvůli Jasonovi" Emma na těžko polkla a v místnosti zavládlo hrobové ticho. „Samozřejmě... Pokaždé když jsme řekli jeho jméno jí začalo znovu tlouct srdce" docházelo to Andrewovi a všichni si vyměnili pohledy.

„Jak získáme její lidskost zpátky když nemáme Jasona?" zeptal se David a při vzpomínce na svého bratra na těžko polkl. Nikdy mu nedošlo že by se tohle mohlo stát. Ale teď když si vzpomínal na poslední dobu kdy s ní Jason nakonec nemluvil, dávalo to smysl. Jenže tentokrát Jason nemohl jet tisíc kilometrů aby jí obejmul. Tentokrát se Jason nemohl vrátit. „Nemůžeme dostat Jasona, ale je spousta způsobů jak ji zachránit, a my to uděláme" oznámil Lucifer a usmál se na Davida, ale ten měl pocit, jako by to všechno bylo bez Jasona ztracené.

Zima, 10 Ledna 2017 měsíc zpátky

Seděla v jedné z mnoha cel, v tom nejtemnějším koutu cely když se začal probouzet. Několikrát zamrkal, a lehce zaúpěl bolestí než se mu konečně podařilo posadit na chladnou zem. Protřel si oči a rozhlédl se okolo sebe. „Kde to sakra jsem?" vydal ze sebe. „Nikdo neví, nikdo si nepamatuje jak jsme se sem dostali, jediné co si pamatujeme je probouzet se tady" ozval se hlas. Ucukl sebou. Dívka si povzdechla a rozhodla se lehce vysunout na světlo. Konečně ji viděl, vypadala vysoká, měla čokoládově hnědé oči ale zaujalo ho něco jiného.

Její vlasy, byli modré a vypadali přírodně modré, nechápavě se nad tím zamračil. „Kdo jsi?" zeptal se jí. „Nepamatuji si přesně, ale říká mi Crystal" vysvětlila dívka a podívala se na něj. „Co si pamatuješ jako poslední?" zeptala se ho. „Byli jsme ve válce s divokými vlkodlaky, zasáhli mě. Byl jsem v náručí své sestry a mé přítelkyně" vysvětlil. „Musí si myslet že jsi mrtvý" vydechla tiše Crystal. „Jak se jmenuješ?" odhodlala se nakonec zeptat. „Jason. Mé jméno je Jason McEvans" lehce se na ní usmál a dívka přikývla. „Jason" jeho jméno zopakovala.

„Kdo nás tu drží a proč?" zeptal se Jason po chvíli ticha a Crystal se zamyslela. „Jeho jméno je Valak, a chce z nás mít vojáky" vysvětlila Crystal. „Vojáky?" Jason se zdál naprosto šokovaný. „Ano podle jeho slov jsem já sama jeho druhý nejlepší voják" souhlasila Crystal. „Proč přesně jsi jeho nejlepším vojákem?" ptal se opatrně Jason. „Ovládám led, kdysi když mě unesl do mě vložil agresivní zimní paprsek a od toho dne ovládám led a sníh v jakékoliv podobě" Crystal sklonila hlavu k zemi. „Ale všechno z toho je pošpiněno krví" dodala nakonec.

„Zabila jsi?" zeptal se opatrně Jason. „Buď zabiji nebo budu zabitá. Vím že se to zdá sobecké, ale já nechci umřít" Crystal mu odpověděla a sklonila hlavu k zemi. „Chápu to, taky jsem to kdysi udělal" oznámil Jason a Crystal se na něj podíval. „Bylo to dávno, a je to život o kterém nechci mluvit, protože jsem to neudělal ze stejných důvodů z jakých to děláš ty" Jason pokrčil rameny a Crystal tiše přikývla. „Počkej říkala jsi že jsi druhá nejlepší, kdo je ten úplně nejlepší?" Jason se na ní zvědavě podíval a Crystal se zamyslela.

„Vlastně nevím, vždycky o něm mluví ale nikdy neřekne jméno. A vlastně jsem se s ním nikdy doopravdy nesetkala" Crystal pokrčila rameny a Jason jí sledoval. „Říkala jsi jméno toho kdo nás tu vězní?" zeptal se jí. „Ano" souhlasila a Jason si povzdechl. „A jak se jmenuje?" dotázal se dodatečně a Crystal se na něj lehce usmála. „Jeho jméno je Valak, nebo tak si alespoň nechává ode všech říkat. Valak" odpověděla mu Crystal a Jason se zasekl. „Valak" jméno zopakoval, protože Jason to jméno znal a to možná až moc dobře.

Z chodby se ozvali těžké kroky doprovázené řinčením mečů. Jason se podíval na Crystal která se rychle znovu schovala do tmy, doufajíc že se Valak zaměří na Jasona a ne na ní. Ozvalo se řinčení klíčů a odemykání zámku. Do cely zasvítilo ostré světlo ve kterém stál on. „Valak" Jason ho oslovil a Valak se na něj krutě usmál. „Moji dva nejlepší válečníci konečně spolu v jedné místnosti" pronesl jeho hrubý hlas a sklonil se k Jasonovi. „Vítej zpět u nás Jasone, už je to velmi dlouho" Valak se uchechtl a Jasonovi to došlo... Jeho minulost ho dohnala.