"I think you care more than you admit"

Jaro, 10 Března 2017

David si povzdechl, stál před domem jejich rodičů a přemýšlel jak tuhle konverzaci začít. Dveře od domu se otevřeli a v nich stál jejich otec Peter. „Stojíš tu už dvě hodiny, Marie už stihla uvařit kávu i pro tebe upéct koláč, teď sedíme v obýváku a ptáme se jestli konečně zaklepeš nebo ne" oznámil Peter a David si povzdechl. „Mám tu konverzaci ze sebou samotným o tom jestli bych měl zaklepat a tu konverzaci s vámi opravdu vést" pronesl David a Peter si povzdechl. „Pojď dovnitř ať je to cokoliv alespoň o tom můžeme mluvit" Peter s úsměvem pokrčil rameny.

David přikývl a vstoupil do domu jen aby ucítil vůni koláče. „No konečně se odhodlal jít dovnitř?" zvolala Marie a David se rozesmál. David s Peterem vstoupili do obýváku kde na něj už čekala káva a kousek koláče. Marie se zvedla od stolu a pevně svého syna obejmula. „Chyběl jsi mi zlato" pronesla Marie a začala mu upravovat vlasy. „Já vím mami, omlouvám se ale s vypnutou lidskostí Ellie není tak bezpečné dělat páteční večeře nevíme co by se mohlo stát. Zatím jí držíme ale nevíme kdy se to může pokazit" vysvětlil David a Marie se smutně usmála.

„Jak je na tom Ellie?" zeptala se smutně a společně si všichni tři sedli. „Konečně známe většinu pravdy" začal David a Peter na něj nadzvedl obočí. „Možná vypnula na začátku lidskost kvůli Zaynovi, ale všechno ostatní... Dělá to kvůli Jasonovi" promluvil David a jejich výrazy poklesly. „Zlomilo jí to víc než kohokoliv jiného z nás, podle Jakea by to stejně dopadlo kdyby se něco stalo mě" vysvětlil David. „Možná že ještě hůř. Jason je její bratr a milovala ho ale tebe znala od narození" pronesla Marie smutně a David viděl jak se jeho mámě leskli oči neprolitými slzami.

„A mluvili jsme s Morpheusem. Podle něj to dělá i ze strachu s toho že není dost dobrá. Myslí si že s vypnutou lidskostí pro ni bude lehčí nás všechny ochránit a být silnější při boji" oznámil David. „Což jenom dokazuje hloubku jejího traumatu" připustil Peter. „Musíme jí pomoct" souhlasila Marie. „A proto jsem tak trochu tady" přikývl David a oba dva se na něj podívali. „Co tím myslíš Dave?" zeptal se Peter a David na těžko polkl. „Všichni společně pracujeme na tom abychom jí vrátili lidskost nebo jí alespoň nutili něco cítit takže s ní vedeme konverzace.

Napadlo mě jestli by jsi s ní nemohl promluvit" vysvětlil David a díval se na Petera. „Samozřejmě že si s ní promluvím je to moje dcera a to se nezmění" souhlasil ihned Peter a David se usmál. „Taky si s ní chci promluvit" vložila se do toho Marie a David se na ní podíval. „Mami to nemůžu, miluji tě ale jsi člověk a kdyby ti něco udělala nikdy bych si to neodpustil a vím že ona by si to neodpustila taky v moment kdy by se konečně probrala" namítal David. „Davide je to moje dcera, beru jí jakou svou dceru protože se o ní moje sestra nikdy nestarala.

Ale miluji ji jako svou dceru, takže pokud mohu pomoct chci to udělat" přerušila ho Marie a David tak nějak věděl že po tomhle argumentovat nemůže. David se podíval na Petera který pokrčil rameny. „V tomhle se s ní nemůžu ani nebudu hádat. Vychovávala jí patnáct let. My ostatní jí známe okolo dvou nebo tří let a to i já protože jsem před tím byl strašný otec, pokud je tu jeden člověk který by s Ellie měl mluvit je to Marie" Peter se rozhodl souhlasit se svou přítelkyní. David si povzdechl. „Dobře ale budeš opatrná a ty na ní budeš dávat pozor tati" oznámil David.

„Slibujeme" oba dva odsouhlasili sborově. „Mimochodem víme že asi není úplně vhodná doba ale rádi bychom ti něco řekli, a abys to věděl jako první, a potom to řekneme Ellie" vysvětlila Marie. „O co jde?" zeptal se zvědavě David. „Požádal jsem Marii o ruku, a budeme se brát" vysvětlil Peter a Marie svému synovi ukázala prsten. „To je úžasný!" vykřikl David a oba dva své rodiče pevně obejmul. „Řekneme to i Ellie a Emmě" pronesl Peter s úsměvem. „Dobře tak jdeme teď do hradu promluvit si s naší dcerou" zasmála se Marie a na oba dva se usmáli.

„Dobře, dobře tak do auta" zvolal David a všichni si společně nastoupili do auta. „Davide pásy!" pokárala ho jeho matka. David pobaveně obrátil oči v sloup a zapásal se. David vyjel k hradu. „Kdy se vlastně má probudit?" zeptala se Marie když projížděli okolo kostela vedle hradu. „Někdy v květnu nevíme přesné datum zatím" David pokrčil rameny a zaparkoval auto vedle opuštěného zaparkovaného auta Jasona. Všichni tři vystoupili a Marie opatrně přistoupila k Jasonovu autu. V jejích očích se objevili slzy když viděla lepící pásku.

Peter přešel ke své přítelkyni a obejmul jí okolo ramen, stejně tak jako David z její druhé strany. „Chybí mi, byl to můj syn, a tak moc mi chybí" pronesla Marie. „Taky mi chybí" připustil tiše David. Svoje pocity o smrti Jasona nedával tolik najevo, ale ve skutečnosti ho to bolelo, měl pocit jako by mu to trhalo duši. „Nikdy jsem netušil že by mi mohl doopravdy tolik chybět" dodal David a sklonil hlavu k zemi. „Nikdy jsem si nemyslel že mi může někdo tolik chybět" souhlasil Peter a políbil svou přítelkyni do vlasů aby jí trochu utěšil.

„Omlouvám se, jsem trochu emotivní" pronesla Marie a setřela si slzy. „To je v pořádku mami, všem nám chybí a všichni jsme z toho v háji" ujistil jí David a společně se rozhodli vstoupit do sídla. Emma seděla hned v kuchyni. „Marie" vykřikla Emma a pevně svou nevlastní mámu obejmula. Marie se spokojila s tím že jí Emma neříkala mami protože její máma by byla vždy Elaiza a ona do toho rozhodně nechtěla takhle zasahovat. „Ahoj zlato" Marie jí vesele pozdravila a políbila jí na čelo. Emma se zasmála a pevně obejmula i svého otce.

„Měla by tu Marie být? Ellie může být nebezpečná" Emma se tiše zeptala svého otce. „Neboj zlatíčko, kdyby se cokoliv stalo ochráníme jí, navíc jsme se s ní tak nějak hádat moc nemohli" Peter se zasmál a políbil svou dceru na čelo. „Dobře my jdeme nahoru za Ellie kdyby se cokoliv stalo zavoláme vás" Marie se na ně usmála. „Dobře dávejte na sebe pozor" požádala je Emma a zůstala po boku Davida. Peter a Marie vyšli schody do patra a stanuli před pokojem Ellie. Peter na ně lehce zaklepal a dveře otevřel. Ellie k nim zvedla pohled a vytřeštila na ně oči.

„Ahoj holčičko" Peter jí s úsměvem pozdravil. Ellie se zvedla na nohy a Peter jí díky tomu mohl pevně obejmout. „Co tu děláte?" zeptala se jich narovinu Ellie. „Chceme si s tebou promluvit" pronesl Peter. „Znovu?" zeptala se Ellie. „Ano, a myslím že bych měl začít já" oznámil Peter a Marie tiše přikývla. „Pamatuješ si jak jsem unesl Sarah a ty jsi jí přišla zachránit do mého sídla? Už je to rok a třičtvrtě od té doby co se to stalo. Skoro jsi mi umřela v náručí, a nikdy jsem ti to doopravdy neřekl, ale to byl ten moment kdy moje srdce znovu roztálo" vysvětloval Peter.

Ellie ho tiše sledovala a na těžko polkla. „Chtěla jsi se mnou mluvit o samotě a řekla jsi spoustu věcí na které nikdy nezapomenu. Pamatuješ si to ještě ty?" zeptal se Peter. „Ne myslím že asi ne" zamítla rychle Ellie. „Ruby ti toho řekla hodně, a vysvětlila ti že jsem dokázal udělat v její kletbě kličku, že je tu člověk který mi srdce rozmrazit může. Že je to člověk kterého miluji nejvíce na světě a ty jsi si tolik přála abys to byla ty, a vysvětlovala jsi že nemáš ten pocit že jsi tím člověkem, a bylo ti to tolik líto protože jsi chtěla otce a já to nechápal.

Nechápal jsem jak jsi nedokázala pochopit že ty jsi jediný člověk kterého jsem mohl milovat a stále miluji víc než cokoliv jiného na světě" Peter jí tiše pohladil po tváři a Ellie si skousla vnitřní stranu tváře aby se nerozplakala. „Řekla jsi mi že jsi mi vždy přála to nejlepší, že jsi se modlila za můj mír i když jsem tohle všechno začal, i když jsem tenkrát začal celou tu válku v tobě" vysvětloval Peter a Ellie se sevřel hrudník. „Udělal jsi to nejlepší nebo ne? Občas si myslím, že tě nenávidím. Omlouvám se ti tati, že to takhle cítím.

Nemohu uvěřit že to říkám, protože vím že jsi byl problémový muž" Ellie se konečně rozhodla mluvit. „Ale také vím že jsi nikdy nedostal šanci být svůj, být nejlepší, Tati řeknu ti děkuji, i když tomu všemu co se okolo nás děje nerozumím. Nechal jsi mě samotnou a myslím si že to mě udělalo tím kým jsem. Jenže to kým jsem ze mě neudělala tvoje výchova ale to že jsi v mém životě nebyl. Když jsem byla dítě, byl jsi v mých očích hrdina, ten nejlepší. Jsem dospělá a vím že jsi možná byl hrdina a bojovník ale to hlavní čím jsi měl být bylo být mým otcem." Dokončila to Ellie.

Peter se na ni usmál. „Lidé ti říkávali že otec by měl být první láskou všech dcer, řekla jsi mi že jsi nikoho milovat nemohla protože jsi věděla že nechci být tvým otcem. Řekla jsi mi že pokaždé když se podíváš do zrcadla vidíš všechny ty věci které máš po mě, vlasy, oči a přeješ si abych tam byl a obejmul tě. Abych tam byl, řekl ti že jsem na tebe pyšný a že s tebe vyrostlo to nejlepší co mohlo. Řekla jsi mi že po všech těch bojích, válkách, hádkách a slzách jsi si jen přála odejít domů a nechat se obejmout" vysvětloval Peter a lehce se na ní usmíval.

„Ale pamatuješ si o čem jsi mi vyprávěla že jsi slíbila?" zeptal se Peter. „Slíbila jsi že budeš žít jeden život za nás oba. Že budeš tím nejlepším z nás obou Ellie. A já v to věřil, a věděl jsem že to uděláš, tak svůj slib teď nevzdávej" Peterovi po tvářích steklo pár slz a rozhodl se pokračovat. „Zeptala jsi se mě jestli se jednou budeš muset ptát na jestli celý tvůj život nebyla lež jestli nebyla lež to kým doopravdy jsi" pokračoval Peter. „Pamatuješ si co jsem ti na to řekl?" znovu se jí zeptal i když moc dobře věděl že ona sama mu neodpoví, možná protože nechce.

„Jsi Elizabeth McEvans a nic z tvého života není a nebyla lež. Žila jsi a budeš žít tu nejlepší verzi svého života i kdybych měl všechny na světe shodit ze střechy" pronesl Peter a Ellie se držela aby se nad tím nerozesmála. „Pamatuji si na to" souhlasila nakonec Ellie. „Ale myslím že už je mi to jedno" vydala ze sebe nakonec Ellie a Peter se zamračil, protože mu něco říkalo že mu lže. „Pamatuješ si i na ten den kdy jsem zemřel?" zeptal se jí Peter a Ellie se sevřel hrudník, na tenhle den nechtěla nikdy v životě vzpomínat, ale očividně musela z donucení.

„Spoutala tě s jejím životem, držela jsem tě v náručí zatím co Audrey tě nedokázala uzdravit" souhlasila nakonec Ellie. „Pamatuješ si co jsem ti řekl když jsem umíral?" požádal jí a Ellie pokroutila hlavou. „Řekl jsem že je to v pořádku, že umírám pro to aby moje dcera mohla žít, a že je to tak správně. Řekl jsem ti že ona moje srdce zmrazila a že ty jsi byla jediná kdo ho dokázala rozmrazit a přinutila mě cítit. Řekl jsem ti že jsi to nejlepší co jsem si kdy mohl dokázat představit že s tebe vyroste. Řekl jsem ti že je mi líto že jsem se v tvém životě objevil pozdě.

Řekl jsem ti že je mi líto jak moc pozdě mi došlo že vás všechny miluji. Řekl jsem ti že je to v pořádku protože jdu přímo do míru jenom díky tobě a tvé lásce ke mně i přes to jak hrozný jsem byl" vysvětlil Peter a Ellie se kousla do spodního rtu. „Všechno si to pamatuji ale myslím že je mi to jedno" zalhala Ellie ihned a Peter se na ní tiše zamračil. „Marie myslím že jsi na řadě" Peter na ní kývl, Marie přikývla a posadila se ke své dceři kterou chytla za ruku. „Nejprve si myslím že ti musíme něco povědět" pronesla Marie a Ellie se na ní tázavě podívala.

„Tvůj otec se mě rozhodl požádat o ruku, já a on se budeme brát" vysvětlila Marie a široce se na ni usmála. Ellie se na ně chvíli dívala a nakonec přikývla. „Dobře, to vám přeji" nakonec Ellie souhlasila a nechala se od Marie obejmout. „Dobře tak o čem přesně se mnou chceš mluvit ty mami?" zeptala se jí nakonec Ellie a Marie přikývla. „Pamatuješ si co se stalo při mé smrti?" zeptala se jí Marie a Ellie se otřásla jak moc se snažila, aby si ten den, nebo spíš ty dny už nikdy v životě nepamatovala a ani si na ně nevzpomněla pro svoje vlastní dobro.

„Zhroutila jsem se" přiznala nakonec Ellie a Marie se na ní usmála. „Můžeš mi říct co se tenkrát stalo? Protože já už tam nebyla" požádala jí Marie a Ellie se na ní podívala. „Prosila jsem Andyho aby tě nebral, vysvětlovala jsem že už jsem ztratila tátu a nechtěla jsem ztratit i tebe. Řekl mi že nemůže vrátit život který musel odejít. Hádala jsem se s ním o tom že Ady ano, vysvětlil mi že to je důvod proč tam nesmí být. Zeptala jsem se ho proč přesně se to musí stát" vysvětlila Ellie. „A co ti řekl?" zeptala se jí tiše Marie a pohladila jí po jejích vlasech.

„Protože smrt člověka navždy změní, a bude tady moment tvého života kdy tou změnou budeš muset projít. Otec pro tuto změnu dal všanc svou duši i své srdce" Ellie zopakovala ty slova. „Řekl mi že kdyby to bylo jen na něm nebo na Audrey nikoho z vás by nevzal ale tohle nikdy nebylo jejich rozhodnutí. Vysvětloval mi že dělá jen svou práci a že to jednou pochopím" dokončila Ellie a Marie se tiše usmála když jí přesně nahrála. „Ale já to pochopila, vím že v tomhle všem Andy není a nikdy nebyl ten zloduch a že je to jen jeho práce" Ellie pokrčila rameny.

„Ellie co jsi po tom dni kdy jsem zemřela udělala?" zeptala se jí Marie a Ellie na těžko polkla, Elli se kousla do jazyka ale nakonec se rozhodla promluvit. „Pokusila jsem se o sebevraždu, pokusila jsem se skočit z mostu" přiznala to Ellie a Marie přikývla. „Tak moc to bolelo holčičko" souhlasila Marie, ale Ellie se rozhodla potřást hlavou. „Je mi to jedno" vyhrkla Ellie a postavila se na nohy. Marie to udělala taky a stála blíž k Ellie. „Právě naopak Ellie, myslím že ti to není ani trochu jedno" pronesl Peter a Ellie se na něj zamračeně podívala.

„Myslím že ti na tom záleží víc než si přiznáváš a než přiznáváš všem z nás, myslím že ti na tom záleží tolik že by jsi pro to mohla i umřít" pronesl Peter a Ellie se rozzuřila. „Uvidíme kolik na tom bude záležet tobě Tati" slovo tati schválně zdůraznila. Ellie se kousla do ruky a prudce jí přitiskla k tváři své matky a donutila jí se napít a krev polknout. Peter vykřikl a pokusil se dostat ke své přítelkyni ale bylo pozdě když jí Ellie zlomila vaz a Marie upadla k zemi. Peter jí rychle popadl do náručí a podíval se na Ellie, v Marii byla její krev, přežije ale stane se upírem.

„To jenom dokazuje že tam pořád jsi a že pořád cítíš, protože tímhle reaguješ na strach z toho že jednoho z nás znovu ztratíš, ona neumře a ty to víš, ale oba dobře víme jak moc toho budeš litovat až se znovu probudíš, ale pamatuj si že i po tom všem tě budeme stále milovat" pronesl Peter vzal svou přítelkyni do náručí a nesl jí dolů. „Co se kurva stalo?!" vykřikl zhrozeně David. „Proměnila jí v upíra, bude v pořádku" vysvětloval Peter a položil Marii na pohovku. „Proč?" nechápal David a stále se bál. „Bála se že jednoho z nás znovu ztratí" pronesl Peter.

Peter z Davidem se na sebe podívali. „Bude jí nenávidět?" zeptal se opatrně David. „Marie? Ne nikdy" zamítl Peter. „A ty?" ptal se David. „Nikdy" vyhrkl rychle Peter. „Já a Marie jsme se už nějakou dobu bavili že by se časem nechala proměnit ale tohle jsme nečekali, to neznamená že jí budeme nenávidět nebo jí přestaneme milovat, tohle jen dokazuje že tam pořád je něco za co stojí bojovat o její záchranu" vysvětlil Peter a David tiše přikývl, modlící se za to aby jeho otec měl pravdu, aby pro Ellie nebylo ještě moc pozdě.

Audrey k nim tiše přistoupila a David se na ní podíval, hned se lekl. V očích měla slzy a téměř šílenství. Její ruce se třásli a hrudník se rychle zvedal. „Audrey co se děje?" vykřikl David a Audrey k němu zvedla pohled. „Konečně jí cítím Davide" vydala tiše a David vytřeštil oči. „Konečně znovu cítím to co ona" mluvila Audrey. „A z nějakého důvodu mi to tolik chybělo" oznámila a David se tiše zasmál. David k ní přistoupil a pevně jí obejmul aby jí trochu pomohl utěšit aby se tolik netřásla a lehce jí pohladil po jejích kratších hnědých vlasech.

„Můžeš mi říct co přesně cítíš?" zeptal se jí opatrně Peter. David jí opatrně pomohl ke křeslu na které se Audrey dostala a nechala si od Davida podat vodu ze které se napila. „Já je toho tolik" vydala ze sebe Audrey a promnula si ruce. „Je toho tolik najednou a já se to snažím všechno rozeznat" dodala Audrey. „Dej si na čas a pořádně se soustřeď" David jí uklidnil a lehce jí pohladil po zádech. Audrey se rozhodla zavřít oči aby se na ty emoce mohla trochu víc soustředit a zhluboka se při tom všem nadechla, zatím co dva muži trpělivě čekali.

„Bolest, smutek, velkou vinu, sebenenávist, ztrátu, žal, strach, ale taky odhodlání. Myslím že se to znovu snaží přerušit" vysvětlovala Audrey a David jí tiše sledoval. „Vinu? A sebenenávist? Myslím že je to kvůli mámě" pronesl tiše David a Audrey zkřivila svou tvář. „Audrey co se děje?" Peter jí opatrně oslovil. „Zase to všechno zmizelo, všechny emoce" vysvětlila Audrey. „To teď nevadí, důležité je že tam byli a to nám dává další naději" pronesl David a políbil Audrey na čelo. Audrey tiše přikývla, byla to nová naděje pro její lidskost, a to bylo to důležité.