"Are you seeing your reflection more clearly or are you being deceived?"

Zima, 6 Února 2017

David pozoroval svoje přátelé na jedno ucho poslouchající jestli se jeho sestra neprobudila. Když se včera pozdě v noci téměř ráno vrátili s jeho bezvědomou sestrou, celou od krve v náručí prakticky dostal infarkt tedy kdyby ho dostat mohl. Jeho sestra někoho zabila, zabila nevinného člověka a nikdo jí nezvládl zastavit. Bylo to jasné, zašla moc daleko a ať už chtěla nebo ne její lidskost se musela vrátit dřív než udělá další věci kterých bude litovat. Otázkou pro ně pro všechny bylo, jak to sakra udělat? Nešlo by to jenom tak museli by pro to něco udělat.

„Dobře co budeme dělat teď a jak jí dostaneme zpátky?" zeptal se Jake a všechny skenoval pohledem. „Asi si s ní budeme muset promluvit, nějak to zkusit" Emma pokrčila rameny. „Asi bych měla jít první" oznámila Sarah a všichni se na ní podívali. „Jsem její nejlepší kamarádka, vždycky tu byla pro mě a vždycky mě zachránila když jsem to potřebovala, teď je čas na mě, půjdu první" oznámila jednoduše Sarah a její přátelé si vyměnili pohledy. „Dobře ale kdyby se cokoliv stalo křič a my ti dojdeme pomoct" oznámil Enzo a Sarah tiše přikývla.

David zaslechl hluk. „Je vzhůru" pronesl nakonec a Sarah přikývla. Sarah se nadechla a vyšla schody do pokoje své nejlepší kamarádky přemýšlející nad tím jak se do tohohle všeho dostali. Sarah lehce zaklepala na dveře a opatrně je otevřela jen aby jí viděla. Stála před zrcadlem a lehce se líčila. Už byla pryč z krvavého a nezdálo se že by jí zajímalo cokoliv co udělala. „Ellie mohla bych si s tebou prosím na chvíli promluvit?" požádala svou kamarádku která se na ní ani neobtěžovala vzhlédnout a místo toho si na tváře nanesla pudr.

„Maluješ se? Nikdy před tím jsi to pořádně nedělala?" ptala se Sarah. „Emma mě to kdysi naučila" Ellie pokrčila jednoduše rameny a Sarah se opatrně posadila na její postel. „O čem přesně chceš mluvit Sarah?" zeptala se nakonec Ellie a konečně se na ní otočila. „Pamatuješ si ještě jak jsme se kdysi poznali a spřátelili?" zeptala se Sarah a ve tváři se jí objevil lehký úsměv. „My dvě jsme byli ještě ve školce, ty jsi po mě házela toaleťákem a já se tě rozhodla zmlátit koštětem aníž bych věděla že máš ADHD ale nevadilo ti to" vysvětlovala tiše Sarah.

„Ano na to si pamatuji, proč se vůbec ptáš?" zeptala se Ellie. „Měla jsi úzkostnou poruchu a tenkrát jsi se bála chodit do školy. Vyhrožovala jsem ti že pokud nedojdeš do školy zmlátím tě koštětem a ty která jsi si vzpomněla na školku jsi se rozhodla s tím souhlasit a nechat mě ti pomoct, od toho momentu jsme byli naprosto nerozlučné" Sarah se nad vzpomínkami usmívala, bylo to jako by se to všechno stalo teprve včera. Ellie na ní jen nadzvedla obočí. „Proč přesně mi to říkáš?" nechápala Ellie a Sarah si povzdechla věděla že musí udělat víc.

„Proč ti to říkám? Dobrá otázka. Abych ti řekla jak moc důležitá pro mě doopravdy jsi. Do dnešního dne si pamatuji ten den kdy jsi chtěla skočit z toho mostu, do dneška si to pamatuji jako svou nejhorší noční můru která mě doprovází pokaždé když zavřu svoje oči. Do dneška si pamatuji ten moment kdy mi přišla ta SMS na rozloučenou a měla jsem pocit jako by se celý můj svět rozpadl pod mýma rukama, protože jsem ani na malou chvíli netušila co bych bez tebe dělala. Pamatuji si jak mi David hysterčil v telefonu a já absolutně nevěděla co mám dělat.

Všechno bylo tak moc zmatené a já se chtěla jenom zhroutit a hystericky plakat nad skutečností že tě možná ztratím. A vím že jsi na tom byla stejně protože si do dneška pamatuji jak jsem musela odejít na Olymp a jak jsi se skoro zbláznila. Jak jsi po lidech šla s baseballovou pálkou, plamenometem a šla jsi s motorovou pilou na Jasonovo auto jenom protože jsem byla pryč a nemohla jsi mě ochránit. Pamatuji si jak jsi mě donutila si vzít trochu tvojí krve do Olympu kdybych se mi někdo rozhodl ublížit abych se mohla uzdravit nebo abych neumřela" mluvila Sarah.

Sarah se na ní celou dobu dívala ale v jejím rozhovoru si přes to všechno nevšimla jak Ellie zareagovala a ucukla při jméně Jason, nezachytila to. „Ellie jsi pro mě jako sestra, jsi moje nejlepší kamarádka, jsi jako moje rodina kterou miluji nade všechno na světě, před tím než jsem potkala bohy a našla rodinu jsi byla tím jediným opravdovým co jsem měla. A po smrti Zayna jsi to jediné co mi zbylo i po něm, a já tě nechci ztratit v té vší temnotě která je okolo nás. Nechci tě ztratit Ellie. Jsi moje nejlepší kamarádka, jsi moje sestra" vyhrkla Sarah a měla slzy v očích.

Ellie se na ní tiše dívala, v jejím srdci a hlavě se neustále opakovalo jméno "Jason" bože tak moc to nenáviděla. Neměla absolutně nic cítit tak proč pokaždé když se řeklo jeho jméno se v jejím hrudníku cosi rozvířilo, cosi co způsobilo jenom bolest. „Na to všechno si naprosto dokonale pamatuji Sarah, ale problém je v tom že už k tomu všemu nic necítím" její hlas zněl chladně a nejen zněl byl tak i cítit a Sarah kvůli tomu na těžko polkla. Podívala se do dveří kde stál Morpheus neviditelný pro Ellie aby ho mohla vidět jen ona sama. Morpheus tiše přikývl.

Na těžko polkla, nechtěla to říct, ale asi musela, nechtěla ji navždy ztratit. „A co třeba moment kdy jsi viděla umírat Zayna? Mého bratra? Co moment kdy jsi viděla umírat Jasona? Vlastního bratra? Když jsi ho držela v náručí a prosila ho aby neodcházel?" zeptala se Sarah, Morpheus věděl že by to mohlo bolet ale o to šlo. Sarah se na něj podívala a on se na ní povzbudivě usmál. Sarah se podívala zpátky na svou kamarádku čekajíc co řekne. „Můj vztah se Zaynem byla docela velká chyba" začala Ellie a Sarah se na ní šokovaně podívala tohle nečekala.

„Pamatuješ si na kód přátelství? Nikdy nenech svou kamarádku chodit s tvým bratrem. Myslím že jsme obě dvě v našem kódu přátelství pohořeli. Ale na druhou stranu, Zayn umřel a ty s Davidem jste se rozešli, takže co řešit" Ellie pokrčila rameny a Sarah se na ní strnule dívala. Nikdy jí takhle neslyšela mluvit a tyhle její slova, boleli. Musela jí zachránit a právě teď byla ochotná udělat všechno pro to aby svou kamarádku zachránila z temnoty, jí i její duši. „Jenže jsme si taky jednou slíbili že se nikdy nerozdělíme ať se stane cokoliv i kdyby se vrátil Justin.

Já vím že už nejsme nějaká velká sedma nebo velká šestice ale měli jsme zůstat přáteli ať se stalo cokoliv. Každý z nás ztratil celou rodinu a někdo jí nikdy ani neměl ale přes to jsme dál bojovali. A co jsi udělala ty? Utekla jsi z války a z boje o svoji lidkost své přátelé rodinu a sama sebe" Sarah to musela říct, musela udělat cokoliv pro její záchranu. „Utekla jsem z války tak jako on" pronesla Ellie a Sarah se na ní podívala mluvila o smrti jako o útěku. „Myslíš si že mě to nebolí? Že mě nebolí ta skutečnost že je můj bratr mrtvý? Ale vím jedno.

Kdyby tu teď byl a mohl by nám něco říct, prosil by nás abychom netruchlili, abychom se neutápěli ve smutku ale šli dál, žili dál své životy a po každé když bychom si na něj vzpomněli se usmáli a podívali se na hvězdy protože bychom ho mezi hvězdami viděli" vykřikla Sarah a na těžko polkla, modlila se za všechno co znala. „Jsme jenom lidé Ellie! Po tom všem jsme stále jenom lidé!" okřikla jí Sarah. „Možná můžu být hloupá, a možná můžu být slepá ale myslím že skrz to dokážu vidět! Myslím že dokážu vidět to všechno co je za tím!

Možná nemám jak to dokázat, ale vím že tam jsi! A vím že jsme stále jen lidé!" okřikla jí. „Tak všechnu tu vinu neházej na mě!" vykřikla Ellie. „Podívej se do zrcadla a zjisti co vidíš na místo sebe! Uvidíš to jasněji nebo budeš podvedená vlastním odrazem toho v co věříš?! Někteří z nás mají problémy! A některým z nás došlo štěstí a ty jsi byla všechno z toho! Ale nepros mě o můj názor na tohle, nechtěj po mě abych ti lhala!" vykřikla Sarah a Ellie se na ní vzdorně podívala. „Dělám chyby! Protože jsem jenom člověk jak říkáš! A dělala jsem všechno co jsem mohla!" křičela Ellie.

„Podívej se do zrcadla Ellie a řekni. Vidíš svůj odraz jasněji nebo jsi podvedena odrazem toho v co věříš?" zeptala se nakonec tiše Sarah. Ellie od ní vzdorovitě odvrátila pohled a Sarah se proto rozhodla že je čas odejít. Sarah vyšla z jejího pokoje a zavřela za sebou dveře. Morpheus jí opatrně dal ruku na rameno a ona se na něj podívala. „Nemůžu ji ztratit, musí existovat možnost jak jí zachránit" pronesla nakonec tiše Sarah. „Určitě existuje jenom musíme přijít na to jak přesně" souhlasil Morpheus a Sarah se na něj děkovně podívala.

„Jsi v pořádku po tom všem Sarah?" zeptal se jí opatrně Morpheus a Sarah se na něj podívala. Snažila se předstírat že je naprosto v pořádku a že vůbec nechce plakat. „Do dnešního dne musela být vždycky ta nejsilnější z nás Ellie samotná, do dneška musela tou hrdinkou být ona, musela být tou hrdinkou která si neustále hrála na silnou a zachraňovala všechny okolo sebe za cenu své duše. Teď to musíme být my, my musíme být těmi co jsou silní a hrdiny abychom jí mohli zachránit" vysvětlila Sarah a Morpheus se na ní tiše usmál.

„Společně to zvládneme, my všichni slibuji" pronesl Morpheus a pevně svou kamarádku obejmul. Sarah přikývla a pevně v to doufala a věřila. „Díky Morpheusi hodně to znamená" Sarah se na něj usmála a společně se vydali dolů ke svým přátelům a hned se po všech rozhlédla. „Kde je David?" zeptala se na něj Sarah. „Říkal že jde za jejich tátou" vysvětlila Rose která si kreslila na papír něco nikdo nevěděl co. Ale byla to Banshee takže doufali že to není nic nebezpečného. Sarah přikývla a posadila se vedle Rose a usmála se na ní.

Zima, 6 Února 2017 o pár minut dříve

David slyšel hlasitou hádku mezi Sarah a Ellie a povzdechl si. „Co to kreslíš?" David se opatrně zeptal Rose. „Neboj není to Banshee proroctví, jenom mě docela baví kreslit" vysvětlila Rose s lehkým škádlivým úsměvem ve tváři. „Dobře, vzhledem k stavu hádky tam nahoře půjdu si promluvit s tátou" pronesl nakonec David a zvedl se na nohy. „Dobře dávej na sebe pozor" Emma na něj kývla. David přikývl, políbil svou sestru na čelo a vydal se pryč ze sídla. Vydal se do domu kde bydleli jejich rodiče a zaklepal na dveře čekajíc až mu máma otevře.

Marie otevřela dveře a široce se na svého syna usmála. „Ahoj Davide pojď dál" Marie se usmála, David vstoupil a hned se nechal od své mámy obejmout. „Taky tě rád vidím mami ale v pátek jsme měli rodinou večeři naposledy jsme se viděli předvčerejšky" smál se David. „Hele matka má právo objímat svého syna jak jen často chce" uchechtla se Marie. „Zavolám ti Petera hádám že jsi přišel za ním, za tvou matkou příjdeš jen když chceš pít" Marie se chechtala. „To není pravda tak velký alkoholik nejsem" namítal David ale to už slyšel jen smích své matky.

David se usadil v obýváku a o pár minut později za ním jejich táta došel. „Ahoj Davide" Peter ho s úsměvem obejmul. „Jak je na tom Ellie?" zeptal se na svou dceru. „Proto jsem tady tati" začal vysvětlovat David a Peter se lehce zamračil, vážný tón jeho syna se mu ani trochu nelíbil. „Ty víš že Ellie vypla svou lidskost" ujišťoval se David. „Samozřejmě že ano, volali jste nám hned jak to udělala, dal jsem ti hodinovou přednášku" souhlasil Peter a David se nad vzpomínkou na přednášku otřásl. „To už mi nepřipomínej" uchechtl se David ale hned zvážněl.

„Zabila nevinného dokonce si ukousla z jeho srdce. Snažíme se zapnout její lidskost ale zatím to nefunguje a docela se bojíme" vysvětlil David a Peter se zamračil. „Toho jsem se bál" vydechl Peter. „Tati co se děje?" ptal se David. „Ellie je na půl člověk nebo spíše kouzelný lovec upírů, hybrid. Je na půl lidská, když vypla svou lidskost stále měla své emoce protože byla a je na půl lidská ale také může udělat něco velmi hluboko v ní, přímo v její duše" začal vysvětlil Peter a zasekl se. „Tati o co přesně jde?" vyptával se David.

„Může se pokusit zničit svou duši, a zabití nevinného a ukousnutí jeho srdce je jenom malý začátek celého masakru vedoucí k zničení její duše. Nemůžete jí dovolit aby to udělala musíte jí zastavit" pronesl Peter. „Ale jak to máme udělat?" nechápal David. „To že tohle dělá znamená že s tím kvůli komu chce lidskost vypnout musela mít hlubší pouto než si kdokoliv na světě mohl myslet, pouto které bylo přímo svázané až s její samotnou duší protože očividně i po vypnutí lidskosti bolest z jeho smrti nezmizela ať chtěla nebo ne" vysvětloval David.

„Vážně mohla mít tak hluboké pouto se Zaynem?" zeptal se opatrně David. „Je to člověk kvůli kterému vypla lidskost ne?" zeptal se Peter a David ihned přikývl. „V tom případě asi ano, protože jinak by tohle nedělala" souhlasil Peter. „Co když svou duši doopravdy zničí?" ptal se opatrně David. „Potom pro ni už nebude návratu, bude nám navždy ztracená a bude páchat hrozná zvěrstva a jediný způsob jak jí zastavit, bude její vlastní smrt" vysvětlil Peter a David se nad tím zamračit a sklonit hlavu ke svým vlastním botám.

„To nemohu dovolit, nemůžu ji takhle ztratit, ne po tom všem co jsme spolu zažili, nemůžu ztratit svou sestru když už jsem ztratil svého bratra" pronesl David a postavil se na nohy Peter ho ale zastavil. „Jsi si jistý?" zeptal se opatrně. „Je to moje sestra a miluji ji a slibuji že to spravím, za každou cenu" oznámil na jistotu David. „Davide... Co když tou cenou nebude její duše ale nakonec tvoje duše?" zeptal se ho Peter. „Potom je to cena kterou jsem ochotný zaplatit" souhlasil David a Peter se na ní tiše díval, ale chtěl promluvit znovu.

„A co když v procesu přijdeš o svou vlastní lidskost? Pamatuji si jak Jace řekl že ona je to nejcennější co máš a pokud se jí někdy něco stane, vypneš to. Davide, jsi si jistý že neztratíš svou vlastní lidskost v procesu všeho?" zeptal se ho Peter. David ho sledoval a cítil jak se jeho hrudníkem svíjí nejistota. „Pak všichni ví co mají dělat aby se zachránili nebo mě zastavili" slíbil nakonec David i když měl stále pocit něčeho těžkého na svém hrudníku, jako by ho to stahovalo dolů čím dál tím víc a všechno to se točilo okolo samotné Kate a smlouvy.

„Pak přiveď naší Ellie zpátky" souhlasil Peter a David se na něj usmál. „Ale do té doby by jste možná pro jistotu neměli chodit do sídla, nejsme si jistí co přesně by Ellie mohla udělat a neradi bychom aby jste byli vy dva v nebezpečí. Vím že by se Ellie nenáviděla kdyby se probrala a zjistila že vás zabila" pronesl David. „Dobře řeknu to Marii ale hned jakmile bude po všem musíte zavolat abychom za ní mohli dojít a ujistit se že to není její vina" pronesl Peter a David se na něj usmál. „Neboj dáme vědět" pronesl David a odešel z domu.

Ellie zatím v sídle stála před zrcadlem v koupelně a dívala se na sebe. Bledá pokožka šedá až téměř bílá. Popraskané bledé rty. Popadlé tváře, velké kruhy pod očima. Oči samotné byli lehce zarudlé a její hnědé oči se mísili s šedou barvou. Její vlasy byli lehce splasklé od toho jak byli mastné a měla v nich trochy krve od toho člověka kterého zabila. "Vidíš svůj odraz jasněji nebo jsi podvedena odrazem toho v co věříš?" slova Sarah se jí znovu ozvala v hlavě jako docela otravná ozvěna kterou tam mít nechtěla.

Ellie se nakonec rozhodla vejít do sprchy aby si umyla vlasy. Když byla vysvléknutá a stála pod proudem vody všimla si tetování na její ruce. Meč s prasklinami, tetování které bylo znakem úzkosti které se očividně nezbavila ani když se proměnila v upíra. Osprchovala se a zabalila si vlasy do ručníku, a druhým ručníkem si utřela zbytek svého těla. Oblékla se do pyžama aby mohla jít spát a rozpustila své divoké kadeře pryč z ručníku. Rychle je načesala díky čemuž z nich dostala poslední zbytky krve toho kluka a znovu se podívala do zrcadla.

Povzdechla si. „Mělo by mi to být líto ale vlastně není. Byla jsi až moc slabá. Nemohla by jsi přežít další den. A já potřebovala přežít, a stále potřebuji přežít. Tak se přestaň pokoušet drát ven protože jinak tě budu muset pro přežití zabít, a i přes to všechno tě stále ještě zabít nechci" Ellie mluvila ke svému vlastnímu odrazu doufajíc že utiší něco co vířilo hluboko v ní. Upustila ručník do umyvadla a vydala se zpátky do svého pokoje. Lehla si do své postele a zadívala se do stropu. Věděla že takhle to bude pro ně pro všechny nejlepší.

Katelyne seděla u stolu v Davidově pracovně, měla v ruce smlouvu a znovu si jí prohlížela. Tak moc mu chtěla věřit, ale strach je nebo by alespoň byl stále v jejích útrobách kdyby měla svou duši. Ale stále to ještě úplně nechápala. Stále úplně nechápala co přesně se s její duší stalo a jestli by jí stále ještě dokázala dostat zpátky. Nebo lepší otázkou bylo jestli by svojí duši stále ještě chtěly zpátky, tak nějak se cítila podivně volnější, nesvázaná všemi těmi emocemi které jí zničovali už od samotného začátku kvůli všemu tomu co udělala její rodina.

Ale po každé kdy jenom pomyslela na Davida se objevil pocit píchání jako kdyby po něm truchlila, jako by truchlila po tom pocitu který měla když byla u Davida. Už si na ten pocit ani nedokázala vzpomenout bez toho aby měla pocit že umírá kvůli chybějící duši. Možná že jí nakonec chtěla zpátky. Možná že chtěla zpátky svou duši jenom aby znovu cítila ten pocit, ty pocity které cítila kdykoliv kdy byl David na blízku, aby mohla zjistit jestli to byla opravdu láska nebo jestli to byl jen přítel, možná chtěla svou duši zpátky víc než si myslela.

Kate si ani nevšimla že David opatrně vstoupil do jeho pracovny a usmál se nad pohledem který se mu naskytl na Kate skrčenou nad listem papíru na jeho stole. Tiše k ní došel a lehce jí položil ruku na její rameno. Kate se na nej podívala, jejich oči se setkali v jedno. Ten problém byl že David z její přítomnosti a z tohohle pocitu měl silnější pocity než kdykoliv mohla mít ona. David se k ní lehce sklonil a políbil dívku na čelo. Kate zavřela oči v zoufalé touze něco při tom doteku cítit, nedokázala to, a tak moc to nenáviděla.