,,Ahoj Blue." Ozvalo se mu za zády, rychle se otočil aby zjistil že je to jen jeho nová kamarádka.
,,Dobrý den princezno...." Nasadil hned zářivý úsměv.
,,Ráda bych ti představila jednomu z mých bratrů. Je věčně u sebe v pokoji, a menší společnost by mu prospěla," prohlásila se smíchem. Mitnight přikývl, že ho rád potká. Levander se rozešla k zámku.
,,Jak se mají tví rodiče poslední dobou? Klape to mezi nimi?" Zeptal se po chvilce ticha. Po tváři jí přelétl náznak chmur.
,,No...ano, celkem ano...'' nervózně se pousmála, a radši přidala do kroku. Již byli v zámku, jehož chodby byly laděny do tmavě modré a černé. Prošli kolem párku stráží, které Mitnight poznal. Naháněli ho v zahradě. Jejich pohled přímo říkal: Kdyby tu nebyla s tebou princezna, tak tě zbijem, holomku. Mitnight se na ně jen zazubil, a šel dál. Po chvilce se zastavili před dveřmi do jedné z komnat. Levander na ně zaklepala.
,,Kdo je to?" Ozvalo se nevrle z pokoje.
,,Levander, tvá sestra."
,,Tak pojď dál, jistě mi neseš i svačinu..." Řekl už o něco mileji. Modrá ponička vztoupila do dveří, a Mitnight šel hned za ní. Místnost byla dost stísněná, díky chaotickému nepořádku v ní. U stěn stály mohutné, mahagonové knihovny, plné knížek a různých papírů. Na zemi se válely roztodivné nákresy, fotky, novinové ústřišky a drobnosti. V rohu pokoje, na velké pohovce plné polštářů, seděl tmavě fialový, flekatý jednorožec. Když si všiml že někdo vztoupil, odtrhl oči od knihy co měl v kopytech.
,,Čau Levandule. Koho to tu vedeš?" Podrobil Mitnighta podezíravým pohledem.
,,To je Blue, můj kamarád,"pousmála se Levander, ,,A tohle je Golden Galaxy," představila i svého bratra. Mitnight se zazubil.
,,Těší mě, princi..." Golden si ho moc nevšímal, a zase se radši ponořil do knížky. To se jeho sestře nezamlouvalo.
,,Ale noták, přivedla jsem ti tu kamaráda..."
,,Já se tě o to neprosil,"oponoval jí. Vytrhla mu tedy knížku z kopyt.
,,Aspoň chvilku se s ním bav, notak, Goldy!" Naléhala. Povzdechl si, a přikývl. Vztal z pohovky, a přišel blíž k Mitnightovi. Levander se usmála, a nechala je osamotě.
    ,,Takže Blue, a jak dál?"
,,Mint. B-blueberry Mint," pod pohledem jeho zlatých zorniček znervózněl. Ušklíbl se.
,,Ty nejsi zdejší, že?" Zeptal se, nadále si ho prohlížeje.
,,Jo, jsem z jiný části země..."
,,Jaké?" Rozhlédl se rychle po pokoji, a jeho zrak padl na mapu na stole, skoro celou zavalenou knihami.
,,Z Křišťálových hor..." Přečetl jedno z mála čitelných názvů na pergamenu.
,,Oh, aha. Tam je krásně..."
,,Ano, to je. A ta příroda....." Zasnil se jakoby, a upřel oči do dáli.
,,Hlavně když tam už roky zuří válka, a příroda je zdevastovaná radioaktivitou..." Vytrhl ho ze snění Golden. Začal se pomalu procházet po pokoji.
,,Odkud tedy jsi? A po pravdě..." Naléhal. Mitnight byl v rýži, a dobře to věděl. Kdyby teď hledal rychle nový, smysluplný argument, dost dlouho by to trvalo. A někdo inteligentní jako Golden Galaxy, by si to hned vyložil, a k pravdě by se jen připlížil.
,,To ti neřeknu," zvolil neutrální cestu.
,,Proč pak ne? Souvisí to s tím náhrdelníkem? Nejsem hloupý, Blue...Tedy, pokud to je tvé jméno." Ušklíbl se, a z police knihovny vytáhl jednu knížku, a tu mu ukázal.
,,Jiné dimenze...jak zajímavé čtení," zašeptal tiše, s upřenýma očima na něj. Mitnight začal tiše syčet, jako had.
,,Jsi blázen-"
,,Hehe...jen sociopat...Ale to ty jistě taky." Přišel zas blíž k němu, až byli tváří tvář. Hřebeček měl pocit jakoby se v jeho očích utápěl. Dvě inkoustová jezírka, s jedinou zlatou perlou plavoucí na hladině. Černá beznaděj zaplavující poslední kousíček dobra.
,,Jestli tě ještě jednou uvidím s mou sestrou, tak tě hezky rychle pošlu zpět tak patříš. Věř, že já jsem schopen všeho, a ty jakožto zemní pony nemáš šanci," řekl šeptem. Mitnight pomalu přikývl, a nasucho polkl. Náhle se otevřely dveře, a do pokoje nakoukla Levander.
,,Máme jít na oběd, Galaxy. Blue už bude muset asi taky domů," pousmála se. Její bratr přikývl, a rozešel se k ní.
,,Škoda, moc si rozumíme..." Prohlásil s falešným úsměvem.
,,Jo, je to škoda. Tak já půjdu..." Přitakal Mitnight.
,,Ahoj Blue," rozloučila se s úsměvem Levander. Golden se na něj otočil.
,,Ahoj," prohlásil naoko vlídně ale obličej tvrdil jasný opak. Pak sourozenci zmizeli kdesi v chodbách paláce. Mitnight stál u dveří pokoje, a mozek mu šrotoval. Teď už o něm někdo ví, a on musí úplně překopat svůj plán. A nemá na to moc času...
  Než odešel pryč, zaujal ho jakýsi náhrdelník na zemi. Dal si ho rychle do brašny, a rozběhl se ze zámku pryč.

      Na zahrádce pracovala hnědá pegaska. Vítr jí čechral hřívu, která byla podobna cukrové vatě, a rozfoukával neustále hromádku vytrhaného plevele, ze záhonu co plela.
,,Včera bylo bezvětří a zeplo, dnes se ochladilo a fouká..No jo, aprílové počasí," povzdychla si, a pokračovala v práci. Po chvilce narazila na zvláštní květinu. Měla tenoučký stonek, na kterém seděl červený, bíle tečkovaný květ. Se zájmem si ho prohlížela, a snažila se vzpomenout si, co je to za rostlinu, ale marně. Ovšem překrásně, až hypnoticky voněla, tak ji na záhonku nechala, netušíce co za nebezpečí se za malou, křehkou květinkou skrývá.

   Neznámý cizinec v černém plášti se blížil zámeckými chodbami. Když tu náhle zahnul za roh, kde ho čekalo nemilé překvapení.
,,Co tu děláš?!" Byli to dva statní hřebci s halapartnami v kopytech, kteří se hned na něj vrhli, a svalili ho na zem.
Pony se jen ušklíbl, bylo mu jedno že je na zemi a nemůže se hnout. Dokonce mu vyhovovalo že mu jeden dává pouta.
,,Je mi nějak špatně..." Uvědomil si daný po chvilce. Jakoby jeho síla naprosto vymizela. Srst mu zbledla, a oči pohasly.
,,Candle?!" Zatřásl jím ten druhý, když viděl že nereaguje, odstrčil ho a pokusil se do pout dostat toho zlodějíčka sám, ale pochodil stejně. Hřebec se pak lehce ze želísek dostal sám, nechal tam ty dva malátně se motat, a šel dál za svým cílem. Nadále nakukoval do každých dveří, jestli ho tam nenajde. Nakonec se povedlo.
   Kropenatý medvědopony si dopřával dlouhou, horkou koupel plnou pěny. Z vany mu čouhala jen jedna tlapa, ve které měl sklenici s červeným vínem. Alkohol byl jeho slabostí vždy, ale v posledních letech začal řídit jeho život. Ráno jedna sklenička, u oběda dvě, večer i pět...Nechtěl si to připustit, ale byl alkoholikem. Byl také toxickým manželem a příšerným vládcem, ale to jeho velké ego a pokřivená morálka schvalovala. Zase upil se sklenky, a ponořil se hlouběji do horké vody, která představovala úlevu pro jeho staré, bolavé kosti. Zavřel oči, a jen přemýšlel nad tím okamžiek. Ani si nevšiml že do koupelny stoupil někdo další.
,,Teď jsi dost zranitelný, Nightmare Skintakere." Ozvalo se. Otevřel své různobarevné oči, a pohlédl ke dveřím. Stál tam kdosi malý v černém plášti.
,,To jsem....A ty toho chceš asi využít, ne? Tak pojď! Pojď si do mě bodnout dýkou,"Zasmál se krákoravě. Pony došel blíž k němu, až mu byly vidět modré hadí oči.
,,Dýku, ani nůž sebou nemám. Bylo by mi to k ničemu," oponoval mu. Nightmare vyzunknul zbytek vína ve sklenici, a ve vaně se posadil.
,,Chceš mě zabít, nebo ne?" Zeptal se pobaveně.
,,Ano, asi ano..." Hlesl ten druhý, oči mu potemněly.
,,Asi ano?" Následovala další várka krákavého smíchu, ,,Nebuď aspoň takový srab, a ukaž kdo jseš..." Dodal po chvilce. Hřebec si magií sundal kápi, a odhalil mladou tvář. Na krku se mu lesk náhrdelník se zeleným drahokamem, který nějak podezřele moc zářil.
,,Vždyť je to ještě dítě..." Snažil se nesmát dál Nightmare, ale marně. ,,Tak co chceš udělat, kostičko? Hezky si upatláš kopýtka od krve..." Mitnight se ušklíbl.
,,To ne, Nightmare..."natáhl kopyto po čemsi v poličce.
,,Já kopyta od tvý krve špinavá mít nebudu..." Než se medvědopony nadál, hřebeček do vany hodil kulmu na vlasy, zapojenou do elektřiny. A jak i malé děti ví, voda je velmi dobrým vodičem...

   Pokoj osvětlovaly plameny ohně v krbu, které kouzlily na zdech tančící stíny. Na modrém koberci u zdroje tepla, ležel zavalitý černý medvědopony, a četl si knihu. Na čumáku mu seděly brýle se zlatými obroučkami, které mu z nosu často sjížděly. Aurora se zahihňala, když takhle svého manžela viděla.
,,No co, tak hold mám brýle na čtení..." Odfrkl si Nightmare naoko uraženě. Aurora si lehla vedle něho a opřela svou hlavu o jeho.
,,Náhodou ti moc sluší. Vypadáš tak klidně, moudře...A úplně vidím kolem tebe auru inteligence," zasmála se, a nakoukla do knížky co četl.
,,Nějaký horor?"
,,Ano, jmenuje se Strach. Ztrácejí se tam nevysvětlitelně děti, a pak se nacházejí jen jejich kousíčky. Třeba hromádky zubů, očí...." Zazubil se Nightmare na Auroru.
,,Brr...Teď jsme si vzpomněla na jeden nehezký sen....Radši tu knížku odlož a pojďme se bavit o něčem jiném." Prohlásila, a teleportovala k nim večerní vydání novin.
,,Ou..." Hned první strana byla o anomáliích co se v celém království děly. Od podivného počasí, po menší pandemii jakéhosi onemocnění, co se na ostatní přeneslo z rostlin co se náhle objevily v zahradách.
,,Ach u Galaxie, Mitnight to tedy pěkně vymňouk! Až ho dostanu do kopyt..."začal hřebec silně vrčet.
,,Uklidni se drahoušku," zašeptala alicornka, a opatrně ho pohladila po hlavě.
,,Radši se pojďme podívat ještě na Shadowa, jestli už usnul, jo?" Navrhnula mu. Přikývl, zvedl se ze země a brýle a knížku odložil na stůl.
,,Tak dobře. Ještě bych ho stejně rád dneska viděl, a ujistil se že je v pořádku,"zamumlal, a i s Aurorou se vydali k synově pokoji.
    ,,Zítra zajdu na lov," ozval se po chvilce, aby nebylo ticho.
,,To je skvělé, a kam?"
,,Do Jantatového lesa. Touhle dobou tam je každým rokem stádo sobů. Už dlouho jsem sobí maso ne-" náhle se zastavil na místě, a opřel se jednou tlapou o stěnu. Druhou měl na hrudi.
,,Drahý?"
,,M-mám pocit...jakobych měl na hrudi kamení...''hlesl, ,,Nemůžu...skoro...dýchat-"ošklivě se rozkašlal. Přiběhli k nim stráže.
,,Jste v pořádku králi? Máme jít pro lékaře, královno?"
,,Ano, a rychle. Asi má infarkt..." Odpověděla, pomalu se jí ujímala panika.