Šestnáctého října roku dva tisíce devět nastává první den z mých posledních dní.

Ležím v seně zkroucenej do polohy embrya. Nějak mi nedochází, že to, co se právě stalo, je realita. Vůbec si nejsem jistej, jestli se mi to celý jen nezdálo... Jestli to nebyl nějakej extrémně děsivej sen.

Neskutečně moc chci, aby to tak bylo! Jenže moje tělo tvrdí opak. Všechno mě bolí, je to k zešílení.

Otevřu oči a dlaní si protřu obličej. Je špinavej a mokrej od slz. Pokusím se posadit. Třesu se, nejde to zastavit. Do dlaně, umazaný od hlíny vezmu pár stébel slámy. Rozdrtím je mezi prsty. Za nehty mi ulpěla jeho krev.

Řekl, že jestli o tom někomu povím, zabije mě. A já tomu věřím. Po tomhle už věřím úplně všemu.

Do nosu mě udeří pach jeho potu. Je to všude... Cejtím to ze sebe. Ze svýho trika, z vlasů... Odvrátím se a hodím šavli vedle do sena. Trochu si při tom obhodím kalhoty, ale je mi to úplně jedno. Už tak jsem tolik špinavej!

Zadívám se ven skrze světlík a uvědomím si, že venku už se začíná stmívat. Musel jsem tam ležet několik hodin... Přitom si vůbec nedokážu vybavit, co se celej ten čas dělo. Možná jsem usnul...? Ale to je asi blbost. Usnout v takovém stavu? Usnout po něčem... takovým?!

Zkouším vstát, ale nohy se mi klepou tak moc, že mi dá zabrat se na nich udržet. Musím se dlaní zachytit zdi. Všude je tma, jen u vchodu do stáje svítí měkkým žlutým světlem malá lucerna. Lítaj kolem ní můry a s ťukáním narážejí do bzučící žárovky.

Vybelhám se ze stáje a přitom se modlím, abych ho nikde v areálu jízdárny nepotkal. Myšlenka na to, že ho ještě někdy v životě spatřím, se absolutně nedá snést!

Naštěstí už je natolik pozdě, že kromě koní nikde není živý duše. Hlavou mi prolétne myšlenka, že bych mohl aspoň na chvíli zajít do boxu za Shebou. Jen ji obejmout a prostě vnímat tu obří teplou masu jejího těla. Zavřít oči a přitisknout se k ní. Cítit vůni její hřívy. Vím, že by mě to uklidnilo. Ale neudělám to.

Za chvíli už je skoro tma, ale mně to nevadí. Nechci nic vidět. Slunce krvavě zapadá nad rozlehlými poli a na nebi se začnou nesměle objevovat první hvězdy. V dálce svítí několik bílých domků. Do Courbevoie, kde bydlím v jednom z věžáků, to je odsud pěkných pár kiláků daleko, ale mně už v tuhle dobu žádnej autobus nejede.

Vydám se podél cesty po krajnici. Bílá čára ve tmě září a já se snažím jít přímo po ní. Představuju si, že je to nataženej provaz a pokud šlápnu mimo, spadnu do bezedný propasti, rozkládající se pode mnou. 

Jsem v divným zombie módu... Nic nevnímám. Auta kolem mě projíždějí vysokou rychlostí a mně je úplně jedno, že mě nějaký z nich může srazit. Je mi jedno, že můžu bejt v příští sekundě mrtvej.
Chce se mi brečet, ale nedokážu spustit ani slzu. Nejde to.

🎹🎹🎹

Domů dorazím kolem půl jedenáctý.

„Christophe, kde jsi byl tak dlouho?! Měla jsem o tebe strach!" uslyším z obýváku mámin vyčítavej hlas, ale nejsem schopnej jí odpovědět.

Jdu rovnou do sprchy. S odporem ze sebe sundám špinavý oblečení. Váhavě kouknu do zrcadla, kde spatřím třináctiletýho kluka s delšími špinavě blond vlasy a vyděšenýma šedýma očima pod tmavým obočím. Jejich pohled je naprosto prázdnej. Vůbec tu osobu v zrcadle nepoznávám... Jako kdybych koukal na někoho cizího. Nenávidím ho a hnusí se mi.

S výdechem zalezu do sprchy. Pustím si vodu a po chvíli na dně sprcháče spatřím krev... Prudce sevřu víčka. Nemůžu se na to dívat.

Zničeně se sesunu po skleněný zdi. Sedím na zemi sprchovýho koutu a nechám na svý tělo dopadat proudy vody. Kéž by ze mě mohla smýt všechnu tu špínu. Jenže já vím, že tohle voda nedokáže... Že to nedokáže nic na světě.

Ve sprše strávím snad celou věčnost. Myslím na to, že bych se nejradši zabil.

Roztřeseně vstanu a ve skříňce nad umyvadlem nahmatám máminu žiletku na nohy. Chci se říznout, podřezat si žíly. Ale ani to nedokážu. Přiložím si žiletku k zápěstí, ale ruka se mi šíleně roztřese... Nemám na to. Vstanu a nasraně žiletkou mrsknu proti zrcadlu.

🎹🎹🎹

V noci nespím a když už se mi přece jen podaří zalomit, okamžitě mě vzbudí noční můry. Zdá se mi, že mě pohřbili zaživa a nemůžu se dostat ze zakopaný rakve ven. Křičím o pomoc, doslova řvu! Ale nikdo mě neslyší.

V pět ráno toho už mám tak akorát. Naházím na sebe hadry a vyrazím směr škola. Sedím už od šesti v prázdný třídě a koukám do blba... Ospalá, zničená troska

Vždycky jsem býval veselý až divoký dítě. Ale toho dne ztěží dokážu prohodit slovo. Každej na mně vidí, že mi něco je. Spolužáci se mě vyptávaj, ale já jsem celou dobu jako duchem nepřítomnej.

Na geologii jsme si měli donést různý kameny, že jako budem poznávat, co jsou zač. O přestávce si je nachystáme na lavice. Zadívám se na svoji sbírku a bez zaváhání popadnu ten největší šutr.

Mrsknu s ním proti oknu. Ozve se tříštivá rána. Okno se rozletí na střepy. Nastane úplný ticho a všichni se ustrašeně zadívaj mým směrem.

Pomalu vstanu a dojdu k místu, kde se na zemi válej střepy. A než stačí kdokoli cokoli udělat, vezmu jeden z nich a říznu se s ním hluboko do ruky. Vůbec nad tím nepřemejšlím. Prostě to udělám. Rána se rychle začne zaplňovat tmavě červenou krví. Srdce mi buší vzrušením, divže mi nevyskočí z hrudního koše.

Všichni jsou úplně zticha. Zaslechnu jenom takový: „Panebože...!"

Krev začne kapat na zem. Ucejtím nutkání se nutně říznout znovu, ale najednou je u mě učitelka, kterou někdo duchapřítomně zavolal. 

Popadne mě za paži a rychle mě odvádí pryč.

„Proboha, Christophe co blázníš...?" Vypadá vyděšeně, ale mně je konečně aspoň trochu dobře, když ze mě trocha toho napětí unikla ven. 

Vede mě do kabinetu, kde si prohlídne moji krvácející ruku. „Vždyť je to skoro na šití...," povzdechne si.

Nakonec mi to ale jenom vydesinfikuje a ováže obvazem.

Pak zavolá mámě a všechno jí to vyslepičí.

Máma musí zaplatit rozbitý sklo. Je mi to líto. 

Je mi líto toho, co se ze mě stalo... Ale už není cesty zpět.

🎹🎹🎹

Tři dny na to mám narozeniny. Je mi čtrnáct let. Celej den strávím zavřenej ve svým pokoji. Máma mi zařídila oslavu s kamarády v McDonaldu, ale nedokážu tam jít. Místo toho jen ležím v rozestlaný posteli a hypnotizuju strop.

Můj psychickej stav se den ode dne zhoršuje. Jsem jako vyhořelej, nic mě nebaví. Na jízdárnu úplně přestanu chodit, i když koně a ježdění miluju snad ještě víc než klavír. Strašně mi chybí Sheba, ale prostě nemůžu. Když se to tak vezme, kromě školy nechodím vůbec nikam.

S nikým nemluvím a kompletně se přestanu učit do školy. Celý dny jen sedím u klavíru. Přehrávám si hlavně Preludia Johanna Sebastiana Bacha a ve světlejších chvilkách Beethovena a Chopina. Uklidňuje mě to. Hudba je to jediný, co mi dává smysl. Jenže dohraju skladbu a celá ta živoucí noční můra se rozjede nanovo...

Máma je na mě nasraná, že pořád sedím doma. Nechápe, co se to se mnou děje. Je mírně řečeno nesvá i z tý mý ztráty řeči. Pořád dokola se mě vyptává, co se stalo.

„Chrisi, jsem přece tvoje máma, mně můžeš říct všechno...," opakuje mi v jednom kuse.

Jenže já vím, že nemůžu a nesmím. Stejně by mi to v životě neuvěřila.