****

Žluté oči. Blonďaté vlasy.

Žlutý náramek. Ten předtím neměl. Byl nový.

Ne. Ne, ne, ne!

Nemůže to být zase on. Ne, já...já nechci další bolest. Ne!

Strach. Cítím strach. Bojím se. Nemám cítit nic! Panikařím, nemohu dělat nic. Nikdy se mi nepovedlo utéct před ničím, proč by se mi to mělo podařit teď? Já ale chci pryč! Nechci ho sledovat. Proč nemůžu znovu pozorovat třeba...třeba toho brejlatého pána? On mi nezpůsobuje bolest, tenhle kluk jo. Chci pryč. Prosím, já tu nechci být...

Nechci vědět, co přijde. Děsím se toho. Znovu si rozřízne nohu o střep a já budu trpět? Zase spadne ze stromu a nebude moct dýchat, jak se praští do zad a oba se skoro udusíme? Nechci to s ním znovu prožívat! Bojím se...

Blonďatý chlapec leží na břiše ve svém pokoji na koberci a něco si zapisuje. Je zamyšlený. Můžu vidět jeho oči putující po papíře, jeho světlou ruku pečlivě něco zapisující. Vypadá to...klidně. Bezpečně. Ne! Když si hrál poprvé s letadélkem, také vše nejdříve vypadalo v pořádku a až pak přišla rána. Musím...musím se na to aspoň připravit. Něco určitě přijde.

Zatím jsem nic necítil. Žádná bolest, jen své pocity. Strach. Bolest budu cítit až s ním, přesně jako při pádu a říznutí se. Vždy s ním sdílím jen tu nejsilnější emoci z celé scény, a který pocit může být mocnější než bolest?

Přes to všechno chci vědět, co si ten kluk píše. Já neumím psát ani číst, to umí jen lidé. Taky neumím mluvit. Neslyším. Já jen sleduju a vstřebávám informace. Učím se a to je vše. A cítím emoce, v tom jsem ale já výjimka, za kterou ale rád nejsem. Nechci cítit, bolí to.

Blonďatý kluk se usmívá. Žlutýma očima přeblikává mezi jeho deníkem a figurkou fotbalisty, kterou má před sebou. Vím, že je to fotbalista, jednou jsem se dokonce díval i na fotbalový zápas. Soustředěním vyplazuje jazyk, čas od času si něco sám pro sebe zamumlá. Přeju si...přeju si slyšet jeho hlas.

Čekám, až se něco stane. Čekám, až se něco podělá, a...a když se prudce otevřou dveře, já i ten kluk se lekneme. Čekal jsem...bolest. Strach. Cokoliv onen kluk mohl cítit, jako nárazová vlna mě však zaplavil hřejivý pocit. Štěstí. Onen chlapec se usmívá. Směje se. Je šťastný.

Proč? Dívá se na malou blonďatou holčičku, která nemotorně ťapká k němu, do jeho rozpřažených paží. Kdo to je? Chlapec se směje. A mě zaplavuje pocit radosti a lásky. Hřeje to, uklidňuje mě to, chci ho prožívat znova a znova. Líbí se mi ten pocit. Moc.

A ten moment neustává. Nekončí, ani když do pokoje vejde onoho kluka maminka, neodeznívá, ani když chlapce dívku posadí na zem, neodběhne k posteli, odkud nepopadne plyšovou mourovatou na břiše bílou kočku a s úsměvem s ní kolem...jeho sestry? Asi ano. A s dětskou radostí v očích s ní nezačne pobíhat. Všichni tři se usmívají.

A já si to přeju prožít také. S nimi. Ne pomocí chlapcových emocí, chci také zažít lásku. Chci být v místnosti s nimi. Proč?

Protože jsem se v ten moment na tom pocitu stal závislý.

****

Měl jsem na tváři úsměv. Pravý úsměv. Znovu jsem cítil onen sen, jakoby byl živý. Jako by to nebyl jen sen ale vzpomínka, což je blbost. Toho chlapce jsem neznal, všechny sny byli však oněm. Byl můj sen. Dream. Aby si někoho takového dokázala moje pochroumaná hlava vymyslet tak detailně. Viděl jsem před očima jeho pihy kolem nosu a na tvářích. Mohl jsem cítit jeho radost z onoho snu a dokonce jsem si pamatovat i bolest z těch dvou minulých.

Jedno mi však nedávalo smysl. Pochopil jsem, že ony sny na sebe nenavazovali přesto... Já, ...ta osoba, o které se mi zdálo, říkala něco o pádu ze stromu. Měl jsem se nad tím zamyslet nějak víc? Měl jsem čekat, že příště se mi bude zdát právě o tom? Nevěděl jsem a tak jsem to nechal být. Teda...jen tuhle myšlenku o stromu.

Kdo ten chlapec doháje byl? Ony sny mi dávali větší emoce než realita. Tu radost jsem cítil. Cítil jsem tu touhu být v místnosti s tím klukem. S Dreamem. Přál jsem si lásku.

Byl jsem neskutečně zmatený. Nejen tím snem nebo Dreamem, když jsem se probudil, za oknem bylo světlo. V bytu bylo ticho. Teda...relativně, venku stále jezdila auta, světla pořád hučela. Nebylo tam ticho jako v oněch snech. A byl jsem zase u toho, heh...

Nick je pravděpodobně pořád pryč, je sedmé a já stále nevím nic. Nebo...? Ne, nic.

Mám hlad. Jo, tohle vím jistě. A potřebuju na záchod.

Z nějakého důvodu jsem byl při oné myšlence vykonání potřeby nejistý. Proč? Netušil jsem, prostě...prostě jsem nevěděl, jestli to chci udělat, podobně jako s mluvením. Ano, chtěl jsem to udělat, samozřejmě, jen...moc jsem asi přemýšlel.

S ujišťujícím přikývnutím jsem se vyhoupl na nohy a následně se znovu posadil, neboť se mi zamotala hlava. Au. Pořád bolela.

„Shit," zamumlal jsem si pro sebe, znovu se zvedající, teď však už ale opatrně a pomalu. Ano, šikovnej...R...šikovnej...huh, to je jedno.

Najít koupelnu mi netrvalo dlouho, to už jsem se déle pokoušel zkoordinovat své nohy. Byli neskutečně těžké podobně jako zbylé části mého těla. I ta hlava mi připadala, že za chvíli spadne.

Měl jsem dilema. Chci se podívat do zrcadla? Pamatuju si aspoň jak vypadám? Přísahám, opravdu jsem se snažil si vzpomenout třeba na svou barvu vlasů, či moje oči, ale krom svých bledých rukou a dlouhých prstů na rukách, které jsem už viděl, jsem o svém vzhledu nevěděl nic. Nic...to slovo mě už začínalo pomalu štvát.

Podíval jsem se. Chtěl jsem vědět jak vypadám, avšak když jsem sebe viděl...neznal jsem toho člověka. Nikdy jsem ho neviděl. Ani jeden podělaný rys mé tváře mi nic neříkal. V mých hnědých očích se odrážela jen čistá zoufalost, hnědé na mě až moc dlouhé vlasy místy kudrnaté potřebovali ostříhat, či minimálně umýt. Moje tvář byla hubená, brada ostrá, lícní kosti při různých úhlech viditelné. Nebyl jsem kost a kůže, přesto jsem byl hubený, jednoduše...vypadal jsem...ne jako já? Nevím, prostě nevím.

Dvakrát jsem si prohrábl vlasy, aby mi ustoupili z očí, čímž vytvořili podél čela jakousi vlnu, která za mě vypadala aspoň trochu normálně. Usmál jsem se na sebe. Potřeboval jsem vědět jak vypadá moje tvář, až se jednou začnu smát. S pozvednutím koutků šlo nahoru také mé obočí a v ten moment jsem se rozesmál doopravdy. Celá situace byla totálně na hlavu. Připadal jsem si jako idiot. Sledoval jsem se v zrcadle, jak se směju a tomu jsem se smál. Totální blázen, opravdu.

Zakroutil jsem nad sebou hlavou a zamířil si to k záchodu.

Potřebuju práci, musím poprosit Nicka, aby mi s tím pomohl. Až se vrátí ze školy, u snídaně si s ním o tom promluvím. Jo, to zní jako plán.

****

Po dlouhé době nová kapitola, tak doufám, že máte aspoň trochu radost. Nic, nemám moc co říct tak jen přeji hezký den, všem co tohle čtou :)

Steff <3